Velí armáda. Nazvěte to puč, chcete-li. Ale egyptská armáda – nebo nechvalně známá „Nejvyšší rada ozbrojených sil“, jak ji musíme znovu nazvat – nyní Egypt řídí. Nejprve hrozbou – pak brněním v ulicích Káhiry. Silnice zablokovány. Ostnatý drát. Vojáci kolem rozhlasové stanice. Mohamed Mursí – v té době ještě prezident – to možná nazval „převratem“ a prohlásil staré morální postavení („legitimita“, demokracie atd.), ale dlouho předtím, než jsme viděli vojáky ve městě, prosil aby se generálové vrátili do kasáren. Směšný; generálové nemuseli opustit kasárna, aby do jeho hroutící se vlády vložili strach z Boha (metaforický nebo skutečný).
Mursí mluvil o prolití své krve. Stejně tak armáda. Tohle byla hnusná věc. Bylo mizerné vidět, jak svobodní lidé tleskají vojenské intervenci, ačkoli Mursího odpůrci by tvrdili, že jejich svobody byly zrazeny. Nyní ale povzbuzují vojáky, aby zaujali místo politiků. Obě strany mohou mávat egyptskou vlajkou, která je červená, bílá a černá. Barva khaki nic nenahradí.
Ani Muslimské bratrstvo nezmizí, ať už bude Mursího osud jakýkoli. Je hrozné, že byl u moci, jeho projevy jsou politováníhodné, ale nejlépe organizovaná politická strana v Egyptě ví, jak přežít v nepřízni osudu. Bratrstvo je nejvíce nepochopenou – nebo možná nejvíce záměrně nepochopenou – institucí v moderní egyptské historii. Její kořeny zdaleka nebyly islamistické strany, ale její kořeny byly vždy spíše pravicové než náboženské, její rané členství pod vedením Hassana al-Banny bylo připraveno tolerovat krále Farúka a jeho egyptské pronajímatele za předpokladu, že žili za islámskou fasádou.
I když revoluce v roce 2011 vrcholila a na náměstí Tahrir se tlačily miliony demonstrantů proti Mubarakovi, Bratrstvo bylo zaneprázdněno snahou vyjednávat s Mubarakem v naději, že najdou na stole nějaké útržky. Vedení Bratrstva nikdy nestálo po boku lidí během egyptského povstání. Tuto roli plnila nejsilnější sekulární základna Egypta – odborové hnutí, zejména pak bavlnáři z Mahally severně od Káhiry.
Dokonce i Násirova válka s Bratrstvem byla méně o náboženství než o bezpečnosti; vedení původního Hnutí svobodných důstojníků zjistilo, že Bratrstvo je jedinou stranou schopnou infiltrovat armádu – lekce, kterou si dnešní egyptští generálové vzali k srdci. Pokud bude Muslimské bratrstvo znovu zakázáno – jako to bylo za Násira a Sadata a za Mubaraka – neztratí svou podporu v rámci ozbrojených sil. Sadat byl zavražděn nebratrským islamistou jménem Khaled el-Islambouli – ale shodou okolností byl také poručíkem egyptské armády.
Sayyed Qutub, vůdce Bratrstva, napadl Násira za to, že přivedl svůj lid zpět do předislámského věku nevědomosti („jahiliya), ale strana byla více využívána rostoucím vztahem Egypta k ateistickému Sovětskému svazu. Qutub byl oběšen. Ale pronásledovaná, oficiálně zakázaná strana se naučila – jako všechny podzemní organizace s ideologií – jak se organizovat, politicky, společensky, dokonce i vojensky. A tak když skutečný
Armáda, jak se říká, patří lidem. Mohamed el-Baradei, bývalý jaderný inspektor OSN a laureát Nobelovy ceny a nyní vůdce opozice, mi během povstání v roce 2011 řekl, že „egyptská armáda bude nakonec s lidmi… A na konci dne, až kdokoli sundá svou uniformě, je součástí lidí se stejnými problémy, stejnou represí, stejnou neschopností mít slušný život. Takže si nemyslím, že budou střílet své lidi."
Ale to bylo tehdy a je to teď. Mursí si možná osvojil pseudonápodoby diktátora – v úterý určitě mluvil jako Mubarak, doplněný výhrůžkami vůči tisku – ale byl legálně zvolen, jak nám neustále tvrdil, a legitimita je to, co armáda ráda tvrdí. bránící se. V roce 2011 byli „lidé“ proti Mubarakovi. Nyní jsou „lidé“ proti sobě. Může se egyptská armáda, hrdinové překročení Suezského průplavu v roce 1973, postavit mezi ně, když oni sami nyní přicházejí – přiznejme si to – od „lidu“ na obou stranách?
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat