V roce 1960 se čtyři vysokoškolští studenti v Greensboro v Severní Karolíně usadili u segregovaného pultu s obědem, což byla historická událost, která se ukázala být klíčovou jiskrou v hnutí za občanská práva. O padesát let později mladí lidé znovu sedí a napadají institucionalizovanou nespravedlnost.

 

Tentokrát však cílem není Jim Crow, ale to, co někteří označovali jako Juan Crow. Stejně jako jeho bratranec z doby před občanskými právy je také ve skutečnosti systémem apartheidu. Je to právo, které „ilegálním“ přistěhovalcům upírá mnoho základních práv – bez ohledu na to, jak dlouho v této zemi pobývají. A stejně jako v 1960. letech XNUMX. století vyžaduje základní slušnost – člověk, který je založen na expanzivním pojetí lidských práv – demontáž tohoto nespravedlivého systému.

 

Potenciální Greensboro této éry se konalo v kanceláři senátora Johna McCaina v Tucsonu – 17. května, v den 56. výročí rozhodnutí Nejvyššího soudu Brown versus Topeka Board of Education. Demonstranti vyzvali McCaina, aby podpořil DREAM Act, návrh zákona, který by umožnil imigrantům bez dokladů „dobré morální povahy“, kteří přišli do země jako děti, podmíněnou cestu k občanství.

 

Akce vedla k zatčení čtyř mladíků za porušování domovní svobody. Protože tři z nich jsou neoprávnění imigranti, šerifové okresu Pima je následně předali americkému úřadu pro přistěhovalectví a celní kontrolu (ICE). ICE je druhý den propustilo, ale později se budou muset dostavit před soudce a čelit možné deportaci do zemí, kde se narodili.

 

To, že mladí lidé riskovali takový drakonický trest, aby prosadili to, co je nakonec velmi skromným legislativním opatřením, hovoří o hluboce zakořeněné frustraci mezi komunitami imigrantů a zastánců v ovzduší rostoucí represe vůči občanům bez státní příslušnosti žijících ve Spojených státech a matných vyhlídkách. pro výraznou změnu. Za Obamovy administrativy například počet deportací – as nimi i rozdělených rodin – během let GW Bushe výrazně vzrostl. Mezitím se pravděpodobnost dalekosáhlého legalizačního programu zdá stále vzdálenější.

 

Zákon DREAM by měl být politickým slam-dunkem. Oboustranná legislativa by vyžadovala, aby imigranti bez dokladů ve věku od 18 do 35 let absolvovali bakalářský titul nebo dva roky v armádě jako součást 6 let dlouhého procesu, který by nakonec vyvrcholil získáním občanství. Navzdory 118 spolupředkladatelům ve Sněmovně a 36 v Senátu zůstává návrh zákona pozastaven – a s ním i životy bezpočtu řádných čekajících občanů.

 

Stejně jako obecně imigranti se návrh zákona stal politickým fotbalem, který se hraje podle volebního větru. John McCain, který v roce 2007 vyjádřil silnou podporu DREAM Act, tedy od té doby svůj postoj obrátil. Z těchto důvodů aktivisté za práva přistěhovalců, stejně jako jejich předchůdci v hnutí za občanská práva, zjistili, že je nutné podniknout přímou, nenásilnou akci, aby si politici a vládní činitelé vynutili ruku.

 

Zatímco kritici mimozákonné migrace obvykle odolávají pokusům připodobnit snahy o posílení práv přistěhovalců se snahami Afroameričanů skoncovat s Jimem Crowem, v centru hnutí za občanská práva byly také otázky občanství. Bylo to právě proto, že bílá společnost zacházela s Afroameričany jako s občany druhé kategorie, což si vyžádalo boj proti institucionalizovanému rasismu. A stejně jako dnes příznivci tehdejšího status quo poukazovali na zákon jako na způsob, jak zvěčnit jeho ošklivou realitu a kritizovat ty, kteří se mu budou vzepřít.

 

Občanství je v konečném důsledku o členství. Ať se nám to líbí nebo ne, imigranti – „ilegální“ a „legální“ – jsou členy americké společnosti a mělo by se s nimi jako s takovými plně zacházet. Žijí a pracují zde a přispívají nesčetnými příspěvky, přičemž sklízejí neúměrně malý podíl výhod vzhledem k tomu, že nemají formální občanská práva. To, že je taková nerovnost právně zakotvena, z ní nečiní nic spravedlivějšího než zákony předchozích epoch, jako například zákony proti mezirasovým sňatkům nebo právu žen volit.

 

Ve svých nejlepších chvílích byl slogan občanských práv „Jsem muž“ potvrzením společné lidskosti. Byl to nárok hnutí na takovou lidskost a boj o její uskutečnění, co nakonec skoncovalo se souborem zákonů, které by dnes bránilo jen málokdo.

 

V tomto ohledu je zarážející, jak radikálně odlišné byly citlivosti mnoha lidí před tak krátkou dobou. Poskytuje naději, že v nějaké nepříliš vzdálené budoucnosti se lidé budou ohlížet na současný systém imigrantského apartheidu se stejným znechucením, jako současnost vnímá otroctví a jeho nástupce Jima Crowa.

 

Sit-in v Tucsonu již inspiroval řadu akcí po celé zemi – včetně kanceláří senátorů Dianne Feinstein (D-Kalifornie) a Charlese Schumera (D-New York).  Kéž v tom pokračuje a slouží jako katalyzátor mnohem většího boje za spravedlnost a lidská práva.

 

Joseph Nevins vyučuje zeměpis na Vassar College v Poughkeepsie v New Yorku. Mezi jeho knihy patří „Dying to Live: A Story of US Imigration in a Age of Global Apartheid“ (City Lights Books) a „Operation Gatekeeper and Beyond: The War on 'Illegals and the Remaking of the USA-Mexico Boundary“ (Rutledge).

---