V rámci pokračující série rozhovorů pro rozhlasovou show "Le Mur a Des Oreilles; rozhovory pro Palestinu", Frank Barat mluví s Johnem Pilgerem, jedním z nejvlivnějších novinářů posledních desetiletí, o válce v Sýrii, kolonizaci Palestiny, vztahu mezi korporátními médii a vládní propagandou a činech několika velmi statečných mužů, Snowden, Assange a Manning.
FB: Rychlá otázka, než začneme, dokončili jste práci na novém filmu?
JP: Ano, skoro jsem dokončil nový film, který bude mít premiéru v Národním filmovém divadle zde 3. října a bude uveden na síti ITV v Británii 17. prosince. Jmenuje se „Utopia“ a pojednává o domorodé Austrálii a boj, který je tajemstvím Austrálie, která již dávno přijala apartheid, který se často neodvážil vyslovit své jméno.
FB: Začněme, takže Sýrie je v tuto chvíli pravidelně hlavními zprávami, co si myslíte o korporátních médiích, která o tomto problému informují, a jako reportér se v tomto typu žurnalistiky uznáváte?
JP: Ne, nepoznávám se v tom druhu žurnalistiky, která zkresluje Blízký východ jako rutinní záležitost. To neznamená, že na Blízkém východě pracují neschopní a někteří skvělí novináři, ale jen zřídka je zahlédneme v tom, čemu říkáme mainstream nebo korporátní média. Existuje jakýsi Kissingerův styl pro mnoho západních zpráv, které odrážejí způsob, jakým Henry Kissinger vytvořil uměleckou formu pokrytectví a díval se jinam, zatímco Spojené státy prováděly své nenasytné podnikání, což dává Izraeli beztrestnost. Máme-li porozumět obtížím Blízkého východu, jejich historickým kořenům a tomu, jak by mohly být vyřešeny, musíme překonat představu o beztrestnosti Izraele, kterou média posilují. Jádrem je samozřejmě Izrael problém: začínal koloniální stát připomínající ty, které s ním byly dekolonizovány; je to anachronismus a do značné míry rozšíření Spojených států.
FB: Bylo by spravedlivé, kdybych vám řekl, že opravdu nevidím rozdíl mezi korporátními médii, které informují o Sýrii a vládní propagandou? Zdá se, že jde svým způsobem o stejný druh zbraní stejných institucí.
JP: Většina zpráv hlavního proudu je rozšířením toho, co bych nazval převládajícím establishmentem Pohled. Obvykle je to vláda, která mluví jiným hlasem. Mainstreamoví vysílatelé se netají tím, že své politické a mezinárodní zpravodajství zařazují do agendy politické elity: Westminsterská třída v Británii, třída Beltway ve Washingtonu, Press Gallery v Canbeře a tak dále.
FB: Když mluvíme o novinářích, jako jste vy, kterým běžně říkáme investigativní novináři, zdá se, že jde o vymírající plemeno, řekl byste, že lidé jako Snowden a Assange jsou v dnešní době novými novináři?
JP: Nevěřím, že investigativní novináři jsou vymírající plemeno. Mezi mladými novináři panuje velké nadšení být skutečnými novináři: tedy vyšetřovat jako agenti lidí, nikoli moci. Ve Spojených státech existují lidé jako Jeremy Scahill a Gareth Porter; Gareth Porter který píše pouze na internetu, je vynikající investigativní novinář. Takže nevymíráme; jsme vždy ohroženi a mám podezření, že jsme vždy byli: to je pracovní riziko.
Naším nejspolehlivějším zdrojem je samozřejmě informátor. Odtud pocházejí naše naběračky: jinými slovy pravda. Oznamovatel je ekvivalentem odpůrce z důvodu svědomí v době války; Bradley Manning hrál tuto roli s velkým rozlišením a odvahou. Edward Snowden je toho příkladem a zastupuje mnoho dalších v rámci takzvaného zřízení národní bezpečnosti. Největší hrozbou je WikiLeaks, protože poskytuje bezpečný prostředek, pomocí kterého mohou informátoři navázat kontakt a unikají úniky. Je to organizace založená na principu transparentnosti – jak vyjádřil Julian Assange. Jeden z nejodhalujících dokumentů, které WikiLeaks před několika lety unikly, pochází z ministerstva obrany v Londýně. Neslo název „Jak zastavit úniky“: něco takového. A samozřejmě to uniklo. Popisuje tři hlavní „hrozby“ Západu. Třetí nejvíce znepokojující hrozbou byli ruští špioni, druhou nejvýznamnější hrozbou byli teroristé; hlavní hrozba přišla od investigativních novinářů. Podtextem je vědomí, že největší hrozbou je veřejnost.
FB: Když se vrátíme na Blízký východ, mnoho let jste informoval o Palestině. Jak těžké je informovat o Palestině a co si myslíte o kanálech, jako je BBC, která vyzývá k nestrannosti v této otázce? Může být novinář nestranný, když je situace na místě tak nevyvážená?
JP: No, neznamenají nestrannost. Toto slovo se stalo orwellovským jako „válka je mír“. Nestrannost je částečná; znamená to propagovat západní hledisko. Při pokrytí Blízkého východu to znamená pochopit, že izraelský pohled je pravdou. Pokud toto pravidlo porušíte jako reportér BBC, máte potíže. Natočil jsem o tom film, ve kterém reportéři hovořili o zastrašování, které zažili: o strachu z hovoru z izraelské ambasády. To je v BBC docela rutinní a reportéři BBC se naučili dezinfikovat; nazývají to „být nestranný“ nebo „být objektivní“. BBC odkazuje na izraelsko-palestinský „konflikt“. Ve skutečnosti existuje vojenská okupace, která se jako taková téměř nikdy nehlásí, stejně jako důsledně nezákonné izraelské činy nejsou hlášeny jako nezákonné. Pokud by kritériem pro hlášení Palestiny byl zákon, pokrytí by bylo úplně jiné. Pokud byla kritériem morálka... tak to je mimo měřítko: mimo úvahu.
FB: V roce 2003 jste natočil film s názvem „Palestina je stále aktuální“. Kdybyste dnes měl nějaký natočit znovu, jaký název byste mu dal a proč?
JP: První film, který jsem natočil o Palestině, byl v roce 1974 a jmenoval se „Palestina je stále aktuální“. Další film, který jsem natočil, byl v roce 2002 a jmenoval se „Palestina je stále aktuální“. Pokud udělám další, bude se jmenovat „Palestina je stále problém“.
FB: Jak důležitá jsou slova pro novináře a pro účely propagandy ze strany vlád nebo mainstreamových médií, zmínil jste se již dříve? Mluvil jste o orwellovských slovech, zdá se, že mohou skutečně změnit význam válek, nazvali by „masakr“ „pacifikace“, „etnické čistky“ se staly „pohybováním hranic“ atd., můžete nám o tom něco říct?
JP: Jednoduché slovo jako 'válka' je podvod. Válka znamená, že proti sobě stojí dvě strany víceméně stejné síly. Slovo „válka“ se používá vždy, když Západ hrozí útokem na Sýrii nebo Írán. Žádná válka není. Existuje hrozba agrese a pokud se hrozba prosadí, dojde k invazi. Když Západ zaútočil na Irák, žádná válka nebyla. Byla to většinou invaze bez odporu. Totéž se stalo v roce 1991. Viděl jsem stav irácké armády krátce předtím, než byl Irák napaden v 'Pouštní bouři''; nebyla schopna bránit zemi. Irák byl bezbranný. USA většinou útočí na bezbranné země, protože se poučily ve Vietnamu, který se i přes hrozné ztráty dokázal ubránit. Ve Vietnamu západní reportéři používali slovo „zapojení“. Spojené státy se podle nich „zapletly“ do Vietnamu. „Zapojený“ je zbytečné slovo, které ve skutečnosti nic neznamená. Ve skutečnosti USA měly napadal Jižní Vietnam, zemi, kterou měla bránit, alespoň podle jejích propagandistů. 'Invasion' se téměř nikdy nepoužívala.
FB: Jeden z vašich posledních filmů, který se jmenuje „Válka, kterou nevidíte“, lidé, které často nevidíme, jsou lidé na zemi, lidé, kteří bojují s imperialismem a bojují za intervenci. Po našem dnešním rozhovoru budeme hovořit s aktivistkou z Nábulusu, dámou zvanou Beesan Ramadan, jaký by byl váš vzkaz lidem v terénu, kteří trpí západními intervencemi?
JP: Myslím, že na takových lidech jsme všichni závislí; čerpáme z nich inspiraci, protože jsou pozoruhodné. Palestinci nás inspirují, protože pokračují; nevzdávají se. Útoky na Palestinu je nerozdělily. Ano, Gaza byla fyzicky oddělena od Západního břehu, okupovaných území, ale ani to se ve skutečnosti nepodařilo. Pamatuji si tu podívanou na palestinské děti, které chodily do školy oblečené do školních uniforem, napjaté a prodíraly se sutinami., často měli narušené noci a možná se sami vyrušili nelítostnými útoky ze vzduchu; a přesto je v nich tak dojemný pocit smysluplnosti. Jsou inspirací.
Palestina je tedy stále problémem. Dokud nebude v Palestině spravedlnost, nebude mír v regionu ani ve světě za ním.
FB: Díky Johne, ještě jednou díky.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat