Zdroj: Haaretz
Měli bychom být vděční, že titul „apartheid“, který označuje izraelský režim mezi řekou a mořem, se stává stále běžnějším a legitimnějším, dokonce i módním. Ale jako každá móda, i zde je problém. Nejde o definici samotnou, ale o to, co je z ní vynecháno.
Problém je v tom, že v tom zápalu řečí o apartheidu je jeho dynamický, aktivní a nebezpečný rozměr – tzv kolonialismus židovských osadníků – se otupil a otupil. Podle ideologie a politiky kolonialismu židovských osadníků jsou Palestinci nadbyteční. Stručně řečeno, je možné, užitečné a žádoucí žít bez toho Palestinci v této zemi mezi řekou a mořem. Jejich existence je zde podmíněná, závislá na našich přáních a naší dobré vůli – otázkou času.
Ideologie „zbytečnosti“ je jed, který se šíří zejména v době, kdy vrcholí proces osadnického kolonialismu. A taková je současná situace na Západním břehu Jordánu (včetně východního Jeruzaléma). Iluze, že Izrael zastaví osidlování, byla rozbita ještě předtím, než zaschl inkoust na dohodách z Osla.
Pohled na nadbytečnost Druhého je základem vojenských rozkazů a činností Civilní správy a Jeruzalémského magistrátu – jako je zamezení výstavby, demolice domů a vyhánění palestinských obyvatel do přelidněných čtvrtí a enkláv. Vysvětluje násilí osadníků a snadnost, s jakou naši vojáci a policisté zabíjejí Palestince, a také kontext, ve kterém se poslanec Bezalel Smotrich za náboženský sionismus vztahuje k členům palestinského Knesetu jako k „prozatím občanům“.
Osadnický kolonialismus je nepřetržitý proces zabírání půdy, překrucování historických hranic, jejich přetváření a následné vyhánění původních obyvatel. Apartheid, jak jsme ho znali v Jižní Africe, byl pozdější, pokročilou fází kolonialismu osadníků v čele s Holandskem, Británií a Portugalskem a po ní občané jiných evropských národů.
Pojem „separace“ ve skutečnosti neodmyslitelně patří k tomu, že různé skupiny lidí žijí v jednom rámci – pod kontrolou jednoho hlavního centra moci. „Oddělení“ labouristické strany a jejích potomků (Kahol Lavan a jemu podobní), kteří se tak rádi ohánějí – s jejich charakteristickým nedostatkem povědomí o jejím inkriminujícím významu v afrikánštině (apartheid) – nepředstavuje uznání práva na sebeurčení. Palestinci, ale spíše urychlení vytváření palestinských enkláv a omezené samosprávy v prostoru, který Izrael ovládá
Osadnický kolonialismus je nepřetržitý proces zabírání půdy, překrucování historických hranic, jejich přetváření a následné vyhánění původních obyvatel. The apartheid, jak jsme ho znali v Jižní Africe byla pozdější, pokročilou fází kolonialismu osadníků v čele s Holandskem, Británií a Portugalskem a poté občany jiných evropských národů.
Pojem „separace“ ve skutečnosti neodmyslitelně patří k tomu, že různé skupiny lidí žijí v jednom rámci – pod kontrolou jednoho hlavního centra moci. „Oddělení“ labouristické strany a jejích potomků (Kahol Lavan a jemu podobní), kteří se tak rádi ohánějí – s jejich charakteristickým nedostatkem povědomí o jejím inkriminujícím významu v afrikánštině (apartheid) – nepředstavuje uznání práva na sebeurčení. Palestinci, ale spíše urychlení vytváření palestinských enkláv a omezené samosprávy v rámci prostoru, který Izrael ovládá.
Institucionalizovaný apartheid upevňuje diskriminaci mezi vítěznými osadníky a poraženými kolonizovanými lidmi – prostřednictvím legislativy, jasného geografického rozdělení a vytyčení konečných hranic – při zachování určité stability ve vztazích mezi nadřazenými a podřízenými. Nicméně vyvlastňování domorodých obyvatel z jejich zemí nikdy úplně nepřestalo, ať už v Jižní Africe, ani v jiných režimech bílé nadvlády zavedených v zemích a kontinentech, které Evropané dobyli a osídlili v posledních staletích, mezi nimi Austrálii, Nový Zéland, Kanadu, Brazílii, Spojené státy, atd.
V apartheidu žijí pod jednou střechou podřízení domorodci a vítězní nadřazení osadníci. V zájmu udržitelnosti režim potřebuje, aby přeživší domorodci zůstali naživu. Jsou maximálně vykořisťováni, jejich životy jsou levné, prst na spoušti, který je zabíjí, je lehký. Ale jsou zásadní. Počítají se. Avšak v dřívější fázi kolonizace osadníků – jejímž cílem je zabrat veškerou půdu – se původní obyvatelé, kteří jsou nuceni do stavu méněcennosti, stávají nadbytečnými. Žít bez nich (a kompenzovat jejich nepřítomnost přivážením otroků a jiné levné pracovní síly z jiných zemí) je možné a užitečné a dokonce žádoucí.
Tato ideologie nadbytečnosti celého národa – nebo velkých skupin podřadných lidí – pohlcuje a tříští a nahrazuje jakoukoli hodnotu lidské rovnosti, která může existovat v kultuře dobyvatelských lidí. Čím silnější je rozměr země požírajícího kolonialismu, tím více jsou méněcenní považováni v očích nadřízených za nadbytečné. Čím svěžejší a živější je kolonialistická složka, tím více nadřazení lidé – v našem případě židovský národ, běda prstům, které to musí napsat – budou podporovat zmizení ostatních. Proto je v izraelských osadách tak silné transferistické pravé křídlo.
Existence izraelsko-židovského apartheidu byla popsána ve dvou textech, které letos vydal B'Tselem organizace pro lidská práva a Human Rights Watch. Tyto skupiny však nebyly první, kdo nazval monstrum jeho jménem. Před nimi byli samozřejmě samotní Palestinci – prostřednictvím aktivit BDS (bojkot, odprodej a sankce), sociálních médií nebo zpráv nevládních organizací. Bohužel a jak se očekávalo, teprve když B'Tselem zveřejnil svůj postoj, začala na toto téma široká mezinárodní diskuse. Protože toto je jedna z charakteristik rasistické, etnické a třídní stratifikace na celém světě: Definice a popisy reality, ve které existují podřízení a podřízení (ženy, menšiny, migranti, dělníci atd.), musí dostat hegemonii. a akademické razítko schválení, které bude přijato jako správné.
Tyto dvě zprávy se týkají inženýrství geografického prostoru a nepřátelského židovského převzetí palestinských území. Ale v době, kdy definice izraelského režimu jako apartheidu začíná být zakořeněna v mezinárodním diskurzu, se prvek „nadbytečnosti“ Palestinců stírá. Zastřený je také rozdíl mezi typy apartheidu, které žijí pod jednou střechou: V rámci izraelských hranic z roku 1948 je apartheid zralejší a konsolidovanější. Palestinci jsou méněcenní, ale jsou to také občané, kteří jsou započítáni do statistik. Na územích okupovaných v roce 1967 proces vyvlastňování a osidlování stále probíhá v plné síle. Tamní palestinští domorodci jsou mnohem více vystaveni nebezpečí tichého a masového vyhánění ztělesněného v ideologii „zbytečnosti“, kterou šíří osadníci a osadní hnutí.
[Amira Hass je jedinou židovskou izraelskou novinářkou, která žila mezi Palestinci v Gaze a Ramalláhu od roku 1993. Myslí si, že je to stejně nutné jako „pokrývat Británii z Londýna a Francii z Paříže“. Její zprávy pro izraelský deník Ha'aretz, o kterých říká, že „nemohou být objektivní, stejně jako nemůže být objektivní jakákoli zpráva o špatném jednání“, si získaly své nepřátele ve všech táborech.
V roce 2008 byla Hamasem nucena opustit Gazu dříve, než bylo plánováno, (ačkoli jí bylo povoleno vrátit se o dva měsíce později), byla dvakrát zadržena v Izraeli (v letech 2008 a 2009) za to, že vstoupila do Gazy bez povolení a pobývala v „nepřátelské entitě“. V roce 2013 ji Rada Ješa (osadníků v „Judea, Samaří a Gaza“) obvinila z podněcování násilí, protože napsala, že Palestinci mají právo na odpor a mají důvody házet kameny.
V roce 2009 byla oceněna cenou Reportéři bez hranic/FNAC za svou nezávislou a otevřenou žurnalistiku, a zejména za kvalitu svých reportáží pro Ha'aretz během a bezprostředně po izraelské operaci Lité olovo ofenzívě proti Pásmu Gazy v prosinci 2008 a lednu. 2009. Při převzetí ceny řekla: „Být nezávislou novinářkou není v Izraeli tak těžké, ale aby tato nezávislost byla skutečná a účinná, jsou zapotřebí dvě podmínky. Noviny připravené publikovat články a čtenáře. Měl jsem štěstí, že jsem měl noviny, Ha'aretz, připravené k vydání, a podporu svých redaktorů, zejména redaktora zpráv. Ale pro izraelské čtenáře je těžké přijmout jinou verzi událostí, než jaké nabízejí úřady.“]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat