Úřad strategického vlivu se během cyklu rotace, který trval pouhých sedm dní na konci února, dostal od neznáma k hanbě až zapomnění. Když se vyrovnal s týdnem negativního zpravodajství poté, co se objevily zprávy, že úřad Pentagonu může záměrně klamat zahraniční média, ponurý ministr obrany oznámil: „Zavírá se. Ale pro Donalda Rumsfelda a jeho kolegy podél Potomacu má inkoustový mrak špatné publicity velkou výhodu.
Příkaz k uzavření kontroverzního úřadu přišel den poté, co prezident Bush prohlásil nulovou toleranci vůči lžím ze strany amerických úředníků. "Řekneme americkému lidu pravdu," přísahal.
Pokusilo by se ministerstvo obrany oklamat novináře? Otázka ve vzduchu byla nevkusná a odpověď od Rumsfelda mohla nabídnout jen útěchu: „To je něco, co Pentagon neudělal, nedělá a nebude tolerovat.“
Vysloužilý generál letectva byl rovněž uklidňující, když Úřad strategického vlivu havaroval a shořel. "Jsem absolutně přesvědčen, že nejvyšší představitelé administrativy by nikdy neschválili lhaní médiím," řekl Donald Shepperd, který nyní pracuje jako vojenský analytik CNN.
Poté, co Rumsfeld slavnostně rozpustil kancelář, uprostřed bohatých slibů pravdivosti, komentátor Newsday Ellis Henican bystře poznamenal: „Ale nebojte se, Rumsfeldovi lidé si včera šeptali kolem Pentagonu. Budou pokračovat v šíření jakýchkoli příběhů, které si myslí, že musí – zejména cizincům. Říkejme tomu volný tok dezinformací. Kdo na to potřebuje formální kancelář?"
Celá ta brouhaha musela na vysokých místech za silnými zdmi Pentagonu vyvolat docela dost smíchu.
V amerických zpravodajských médiích některé útoky na Úřad pro strategický vliv ve skutečnosti posílily představu, že americká vláda nemá žádný racionální motiv ke skrývání pravdy, protože její skutečné úsilí může hrdě vystoupit na světlo světa. Je to snadná mylná představa, která by se jen stěží znelíbila propagandistům, kteří si vymysleli Úřad strategického vlivu.
Na konci drsného článku v New York Times s názvem „Office of Strategic Mendacity“ komentátorka Maureen Dowdová nanesla mastnou mast na PR rány, které si právě způsobila. "Naše věc je spravedlivá," uzavřela. "Tak proč prostě neřekneš pravdu?"
Proč prostě neříct pravdu? Protože – ať už jde o podporu porušovatelů lidských práv, nebo o úmrtí civilistů s laskavým svolením amerických daňových poplatníků – „pravda“ by často naznačovala, že věc Pentagonu není spravedlivá. Proto ne.
Jakmile Rumsfeld prohlásil Úřad pro strategický vliv za neplatný, začaly plynout určité dividendy z public relations. Chicago Tribune citoval Lucy Dalglishovou, výkonnou ředitelku Reportérského výboru pro svobodu tisku, která velkoryse chválila úředníky v Pentagonu: „To je dobrá zpráva pro veřejnost. Nyní můžeme mít větší jistotu, že to, co nám říkají, je pravda.“
Ale komukoli by bylo špatně doporučeno mít „důvěru“ v pravdivost prohlášení Pentagonu – nebo věřit, že úředníci neskrývají klíčová fakta pomocí jednoduché strategie zadržování informací. Z praktického hlediska jsou nejúčinnější monstra – „největší triumfy propagandy“, slovy Aldouse Huxleyho – vyprávěni tak, že zachovávají „mlčení o pravdě“.
Před čtyřmi stoletími francouzský kardinál a státník Richelieu napsal, že skrývat skutečné úmysly „je uměním králů“. („Savoir dissimuler est le savoir des rois.“) Pro krále a prezidenty je iluze důvěryhodnosti zásadní. Manipulativní úspěchy závisí na úctě dvořanů a písařů; reportéři a učenci.
Rozruch kolem Úřadu pro strategický vliv by do značné míry mohl zanechat dojem, že Pentagon má politiku pravdomluvnosti vůči novinářům. Pokud ano, další instituce, které touží po opravě svých obrazů, by mohly zvážit přípravu půdy pro podobné kroky ke kontrole poškození.
Pokud například zaměstnanec společnosti Philip Morris unikne sdělení, které navrhuje záměrně cílit reklamy na cigarety na teenagery, prezident společnosti by pak mohl svolat tiskovou konferenci, aby vysvětlil, že je šokován – šokován! — že by někdo něco takového navrhoval. S trochou štěstí by některé zprávy vykreslovaly potlačení formálního návrhu hned v zárodku jako znamení rozhodné integrity. Mezitím by mladí lidé zůstali v hledáčku nesčetných reklam na cigarety.
Taková taktika může samozřejmě uspět pouze do té míry, do jaké jsou novináři důvěřiví – nebo se domnívají, že to musí předstírat – a zároveň povzbuzují veřejnost, aby do šarády přistoupila.
Hej, cokoli funguje.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat