Když to píšu, stále mám v hlavě zvuky oslav Památníku druhé světové války ve Washingtonu, DC. Smithsonian Institution mě pozval, abych byl na jednom z panelů, a osoba, která mě pozvala, řekla, že téma bude „Válečné příběhy“. Řekl jsem mu, že přijdu, ale ne proto, abych vyprávěl „válečné příběhy“, spíše abych mluvil o druhé světové válce a jejím významu pro nás dnes. Dobře, řekl.

Dostal jsem se do scény, která vypadala jako film pro Cecila B.

DeMille extravaganza – obrovské stany postavené sem a tam, kramáři se suvenýry, tisíce návštěvníků, mnozí z nich jednoznačně veteráni z druhé světové války, někteří ve starých uniformách, sportovních vojenských čepicích, s medailemi. Ve stanu určeném pro můj panel jsem se připojila ke své kolegyni, Afroameričance, která sloužila u WACS (Women's Army Corps) ve druhé světové válce a která mluvila o svých osobních zkušenostech v rasově segregované armádě.

Byl jsem představen jako veterán armádního leteckého sboru, bombardér, který v posledních měsících války létal na bojové mise nad Evropou. Nebyl jsem si jistý, jak by toto publikum reagovalo na to, co jsem řekl o válce, v té atmosféře oslav, v uctívání mrtvých, v záři velkého vítězství doprovázeného nesčetnými činy vojenského hrdinství.

Zhruba toto je to, co jsem řekl: „Jsem tu, abych uctil dva lidi, kteří byli mými nejbližšími přáteli v Air Corps – Joe Perry a Ed Plotkin, oba byli zabiti v posledních týdnech války. A uctít všechny ostatní, kteří v té válce zemřeli. Ale nejsem tu, abych ctil válku samotnou. Nejsem tady, abych uctil muže ve Washingtonu, kteří posílají mladé do války. Rozhodně tu nejsem, abych uctil ty, kdo mají v moci, kteří nyní vedou nemorální válku v Iráku.

Pokračoval jsem: „Druhá světová válka není jednoduše a čistě ‚dobrou válkou‘. Doprovázelo to příliš mnoho zvěrstev na naší straně – příliš mnoho bombardování civilního obyvatelstva. Bylo příliš mnoho zrad na principech, pro které se válka měla vést.

„Ano, druhá světová válka měla silný morální aspekt – porážku fašismu.

Ale hluboce mi vadí, jak byla takzvaná dobrá válka použita k tomu, aby vrhla svou záři na všechny nemorální války, které jsme vedli v posledních padesáti letech: ve Vietnamu, Laosu, Kambodži, Grenadě, Panamě, Iráku, Afghánistánu. Rozhodně nechci, aby naše vláda využila triumfálního vzrušení kolem druhé světové války k zakrytí hrůz, které se nyní odehrávají v Iráku.

"Nechci ctít vojenské hrdinství - které skrývá příliš mnoho smrti a utrpení." Chci uctít ty, kteří po celá ta léta bojovali proti hrůze války."

Publikum tleskalo. Ale nebyl jsem si jistý, co to znamená. Věděl jsem, že jdu proti ortodoxii, romantizaci války ve filmech a televizi a nyní při oslavách válečných vzpomínek v hlavním městě národa.

Nastalo období otázek a odpovědí. První člověk, který vepředu šel, byl veterán z druhé světové války, který měl na sobě části své staré uniformy. Do mikrofonu promluvil: „Byl jsem zraněn ve 2. světové válce a musím za to ukázat Purpurové srdce. Kdyby tu byl právě teď prezident Bush, hodil bych mu tu medaili do tváře."

Nastal okamžik, kdy si myslím, že byl šok silou jeho prohlášení.

Pak potlesk. Přemýšlel jsem, jestli vidím fenomén, který se ve společnosti často opakuje – když jeden hlas mluví proti konvenční moudrosti a je uznáván jako mluvící pravdu, lidé jsou vytrženi z předchozího mlčení.

Povzbuzovala mě myšlenka, že je možné zpochybnit standardní glorifikaci druhé světové války, a co je důležitější, odmítnout, aby válce dělala dobré jméno. Nechtěl jsem, aby tato oslava usnadnila americké veřejnosti přijmout jakékoli monstrózní dobrodružství, které uvaří establishment ve Washingtonu.

Stále více zjišťuji, že nejsem jediným veteránem druhé světové války, který se odmítá nechat přimět k ospravedlňování dnešních válek a čerpá z emocionálního a morálního kapitálu druhé světové války. Existují další veteráni, kteří nechtějí přehlížet morální složitost druhé světové války: imperiální záměry Spojenců, i když ji vyhlásili za válku proti fašismu a za demokracii; záměrné bombardování civilního obyvatelstva s cílem zničit morálku nepřítele.

Paul Fussell byl poručík pěchoty, který byl těžce zraněn jako velitel čety ve Francii ve druhé světové válce.

„Posledních padesát let byla válka Spojenců dezinfikována a romantizována téměř k nepoznání sentimentálními, bláznivými vlastenci, ignoranty a krvežíznivými,“ napsal ve Wartime.

Po skončení druhé světové války bylo snazší poukázat na její hlouposti a krutosti ve fikci, než v přímém útoku na to, co bylo tak všeobecně uznáváno jako „dobrá válka“. Joseph Heller v Hlavě 22 tak zachytil idiocii vojenského života, hrubého ziskuchtivost, nesmyslné bombardování. A Kurt Vonnegut ve filmu Slaughterhouse-Five přinesl velkému čtenářstvu hrozný příběh o bombardování Drážďan.

Moje vlastní opožděná kritika války – přihlásil jsem se dobrovolně a byl jsem nadšeným bombardérem – začala úvahami o mé účasti na bombardování Royanu. Bylo to malé město na pobřeží Atlantiku ve Francii, kde bylo přepadeno několik tisíc německých vojáků a čekali na konec války. Dvanáct set těžkých bombardérů přeletělo okolí Royanu a shodilo napalm, zabilo německé vojáky a francouzské civilisty a zničilo kdysi krásné malé letovisko.

Nedávno mi napsal muž, který mě slyšel mluvit v rádiu o té bombardovací misi, a řekl, že na té misi byl také. Po válce se stal topičem, poté tesařem a nyní je silným odpůrcem války. Vyprávěl mi o svém příteli, který byl také na té misi a který byl mnohokrát zatčen při protiválečných akcích. Byl jsem povzbuzen, abych to slyšel.

Čas od času se mi ozvou veteráni z druhé světové války. Jedním z nich je Edward Wood Jr. z Denveru, který, když se doslechl, že budu ve Washingtonském památníku, mi napsal: „Kdybych tam byl, řekl bych: Jako válečný veterán z druhé světové války jsem těžce zraněn. ve Francii v roce 1944, nikdy jsem nebyl tím mužem, kterým jsem kvůli té ráně mohl být, tak si přeji, aby tento památník druhé světové války mohl být vyroben z více než kamene nebo mramoru. Truchlím pro selhání mé generace od jejího vítězství ve druhé světové válce. . . naše dědictví neustálého válčení v menších zemích daleko od našich hranic."

Další letec, Ken Norwood, byl sestřelen při své desáté misi nad Evropou a strávil rok jako válečný zajatec v Německu. Napsal paměti (dosud nepublikované), o kterých říká, že jsou „záměrně protiválečným válečným příběhem“. Norwood byl nejprve zabalen do skříňového vozu a poté na jaře 1945 nucen dva týdny pochodovat Bavorskem a viděl rozdrcené mrtvoly obětí spojeneckých bomb, zničené dělnické čtvrti. Všechny jeho zkušenosti, jak říká, „přidávají k drsnému svědectví o marnosti a obscénnosti války“.

Velebení „dobré války“ přetrvává na našich televizních a filmových obrazovkách, v tisku, v okázalých projevech politiků. Čím ošklivější jsou příběhy, které vycházejí z Iráku – bombardování civilistů, mrzačení dětí, invaze do domovů a nyní mučení vězňů – tím naléhavější je, aby se naše vláda pokusila všechny tyto obrázky vytěsnit triumfální příběhy dne D a druhé světové války.

Ti, kteří v této válce bojovali, jsou možná lépe schopni než kdokoli jiný trvat na tom, že jakékoli morální postavení, které lze k této válce připojit, nesmí být použito k tomu, abychom odvrátili zrak od Bushových zvěrstev v Afghánistánu a Iráku.

Howard Zinn, autor knihy „Lidové dějiny Spojených států“, je komentátorem The Progressive.

---