"Tady je dohoda, lidi." Když uděláte reklamu, jste navždy mimo uměleckou roli. Konec příběhu. Jsi další zasraný korporátní hlupák, další děvka v kapitalistickém gang-bang... všechno, co říkáš, je podezřelé.“ To byl pozdní, skvělý stand-up Bill Hicks, jak barvitě stáhl komedianty, kteří inzerovali spotřební produkty.

Hicks možná vyhrál morální bitvu, ale prohrál válku. Dnes jsou naše televizní obrazovky přeplněné komedianty prodávajícími věci. Chris Addison s pojištěním Direct Line, Ricky Gervais a Stephen Merchant slídí ve výukovém videu Microsoftu, Peter Kay šaškuje pro Davida Mitchella a Roberta Webba Johna Smithe a Peep Show, kteří prodávají počítače Mac – existují dnes nějací komici, kteří nedělají reklamy?

"Nechápu, co je morálně v rozporu s tím, když komik dělá reklamu," řekl Mitchell listu Telegraph. "Prodávat počítače je v pořádku, ne?" Pokud si nemyslíte, že kapitalismus je zlo – což já ne. Není to tak, že bychom pomáhali bičovat stroj na zabíjení dětí.“

Mitchell, který svou kariéru postavil na tom, že je jakýmsi samolibým, soukromě vzdělaným vševědoucím, si zřejmě nedokáže spočítat, že nemusíte být proti všemu kapitalismu, abyste měli problém s reklamou. Jak vysvětluje americký disident Noam Chomsky, reklamy „v tržní společnosti“ by měly jednoduše „popis vlastností komodity, protože pak získáte to, čemu se říká „informovaní spotřebitelé dělající racionální rozhodnutí“. Místo toho to, co získáváme v Mitchellově korporátně ovládaném ‚kapitalismu‘, „jsou formy klamu, protože firma chce vytvářet neinformované spotřebitele, kteří dělají iracionální rozhodnutí“. Vzhledem k tomu, že trhy jsou často nasycené téměř identickými produkty, jsou prodeje prováděny na emocionální, spíše než faktické úrovni – což je místo, kde vstupují Mitchell a Webb. Humor může způsobit, že banka bude vypadat „přístupně, vytvoří emocionální pouto a prolomí nepořádek“ , vysvětlil Marc Mentry, senior viceprezident pro reklamu v Capital One Financial Corporation, v New York Times v roce 2011.

Aby bylo jasno, Mitchell a Webb – a další komici, kteří předvádějí reklamy – jsou zapojeni do plánovaného klamání spotřebitelů, které je přimějí k iracionálním rozhodnutím, aby kupovali spotřební produkty. Toto vytváření nových tužeb pohání konzumní společnost, která je klíčovou hybnou silou klimatické katastrofy, která nás brzy postihne. To, že Mitchell nedokáže spojit tyto velmi jednoduché tečky, svědčí o přesnosti slavného truismu muckrakera Uptona Sinclaira, že „je těžké přimět muže, aby něčemu rozuměl, když jeho plat závisí na tom, že tomu nerozumí.“

Vzhledem k hlubokým společenským a ekonomickým změnám za posledních 30 let by nemělo být překvapivé, že mnoho komiků nyní považuje reklamu za legitimní součást svého profesního života. Komedie, televize, film, akademická sféra – všechny zaznamenaly široký pokles vážné politické angažovanosti tváří v tvář korporátnímu vzestupu a s ním spojené neoliberální ideologii. Odešla třídní analýza, která se bez ostychu snaží udělat svět lepším, nahrazena individualismem, odtažitou ironií a tím, co Suzanne Moore nazývá „apolitickou prázdnotou“ postmodernismu. Od hudby po parlamentní politiku je myšlenka, že by se společnost měla a mohla zásadně změnit, stejně vzácná jako u dělnického labouristického poslance.

Existují však komici, kteří jako by se vědomě rozhodli nezaprodat. Stewart Lee, Josie Long, Chris Morris a Frankie Boyle, pokud vím, nikdy žádnou reklamu nedělali. Přestože jde o různorodou skupinu umělců, veškerá jejich tvorba sdílí silné (progresivní) politické jádro. Mám podezření, že všichni berou svou odpovědnost jako komická a veřejná postava mnohem vážněji než Mitchell, Webb atd. A co je důležité, všichni nejsou zatíženi smluvními doložkami, které reklamní komici podepíší, že nebudou kritizovat produkt, kterým jsou. mrskání. Všechny zkrátka mají morální jádro. Politické a sociální svědomí. Vsadím se, že historie k nim bude laskavější než k těm, kteří své komediální slávy využili k tomu, aby nám prodávali sračky.

Ian Sinclair je autorem knihy „Pochod, který otřásl Blairem: Ústní historie z 15. února 2003“, kterou vydalo Peace News Press. https://twitter.com/IanJSinclair

---