Jak nedávno poznamenal americký ministr zahraničí John Kerry, jsme v „kritický bod“ v historii izraelsko-palestinského konfliktu. V rozhovoru pro New Left Project začátkem tohoto měsíce představil Norman Finkelstein hloubková analýza toho, kam směřují izraelsko-palestinská jednání zprostředkovaná Kerrym, jehož podstata byla: při absenci obrozeného palestinského hnutí USA a Izrael úspěšně vnucují izraelské podmínky urovnání bezprecedentně slabému palestinskému vedení, což se vší pravděpodobností Palestincům způsobí rozhodující porážku, která trvala desetiletí. boj o sebeurčení.
Jak diplomacie nabírá tempo a dohoda se blíží, budeme pravidelně zveřejňovat aktuální informace o situaci od společnosti Finkelstein. Následující text je převzat z rozhovoru s Jamiem Stern-Weinerem z NLP.
Od té doby existuje naše předchozí diskuze, tři hlavní události, které stojí za zmínku.
(1) S jídlem rostla chuť k jídlu v Izraeli
Věci se hýbou víceméně, jak ministr zahraničí Kerry doufal, až na to, že udělal jeden špatný odhad. Stejně jako já i Kerry předpokládal, že pokud zaujme konzistentní postoje, které Izrael zaujal během jednání v Annapolisu v roce 2008, bude mít Izraelce v zadní kapse. Nepředvídal dynamiku, kdy s každým soustem roste hlad Izraele. Když někteří Izraelci viděli, jak slabá je Palestinská samospráva a jak vstřícný je Kerry, proč nepožádat o víc?
Takže vhazují poptávku po čtvrtý sídelní blok; vhazují palestinsky uznání Izraele jako „židovského státu“; vhazují dovnitř anexe údolí Jordánu— žádný z nich nebyl při jednání v Annapolisu významný. V Annapolisu byla izraelská pozice v údolí Jordánu přesně to, co Kerry nyní nabízí – přítomnost mezinárodní síly, zatímco drobné technické spory, jako je kontrola nad elektromagnetickým spektrem, musely být ještě vyřešeny. Ale někteří Izraelci si nyní myslí, Sakra, máme pokoj, proč nepožádat o celý dům?
A co víc, mohou mít pravdu. Palestinci jsou politicky tak slabí, že Izrael možná opravdu může získat mnohem víc. Kerry po svém ponížení během syrské krize s chemickými zbraněmi znovu nepřijme vejce na tváři. Pravděpodobně dojde k vyvažování: na jedné straně se Kerry pokusí začlenit část rozšířených požadavků Izraele, zatímco na druhé straně Evropané budou i nadále otáčet šrouby na Izrael.
(2) Uvnitř Izraele začala fáze politikaření
Uvnitř Izraele se spojují různé zájmové skupiny a lobby. Jedna skupina, která má se v posledních dnech dostávají do popředí jsou to, co Noam Chomsky nazývá „racionálními kapitalisty“. Pro tyto velmi bohaté obchodní elity je „Izrael“ jen špendlíkem na mapě. Mají velkolepější vizi. Chtějí vytvořit něco podobného Sféra společné prosperity širšího Středního východu, přičemž roli Japonska hraje Izrael. Nedávno došlo k významnému sblížení mezi Izraelem a Saúdskou Arábií a neuplyne den, aby se neobjevila zpráva o izraelských představitelích, kteří cestovali na nějaké setkání v Perském zálivu. Tito racionální kapitalisté nyní vidí příležitost realizovat své regionální (i globální) ambice ukončením konfliktu s Palestinci. Nechtějí, aby hloupá maličkost, jako je údolí Jordánu, stála v cestě otevření v Saúdské Arábii a v Perském zálivu.
Ale sázka, kterou mnoho Izraelců vyvinulo v probíhajícím konfliktu, by také neměla být podceňována. Ministr obrany Ya'alon, který byl mluvil o tom, že si Izrael ponechává údolí Jordánu, je dobrým příkladem. Ya’alon si dokonale uvědomuje, že údolí Jordánu má nulovou strategickou hodnotu. V izraelské společnosti má ale obrovský vliv, protože je to voják ve vysoce militarizované společnosti. Pokud se vize izraelských racionálních kapitalistů uskuteční a dojde k urovnání, jeho vliv se poněkud sníží. A tak má zájem na udržení atmosféry konfliktu nízké intenzity.
To se dotýká širšího politického problému. Podle mého názoru spousta lidí politiku špatně chápe jako určování prvořadý motiv. Vezměte si útok USA na Irák v roce 2003. Standardní otázka tehdy byla, Jaký je Bushův motiv? Někteří lidé říkali, že to byla ropa; jiní říkali, že to byla izraelská lobby; jiní poukazovali na zbrojní průmysl. Ale v politice si nemyslím, že je správné hledat jediný rozhodující motiv. To, co místo toho máte, je souběh zájmů, jehož převaha váží na jedné či druhé straně politických vah. V případě Iráku chtěl Karl Rove invazi s úzkým politickým cílem: vidět Bushe znovuzvolení. Politika má svou vlastní autonomii; není jednoduše redukovatelné na ekonomické zájmy. Pak tu byli ti, kteří v tom byli pro ropu nebo kteří viděli velké příležitosti v okupaci (a obnově) Iráku. Pak tu byli ti, kteří to viděli jako příležitost prosadit moc USA na světové scéně nebo přetvořit mapu Blízkého východu. Došlo ke střetu zájmů, jejichž převaha favorizovala útok. Pravděpodobně je dokonce pravda, že v rozhodnutí zaútočit hrál určitou roli psychologický prvek – Bushův mučený vztah s jeho otcem. Zní to malicherně, ale pokud máte v politice velkou moc, malichernost může hrát velkou roli. Úsilí palestinského prezidenta Abbáse o Nobelovu cenu a náročnou retrospektivní pomstu zesnulému předsedovi OOP Jásiru Arafatovi (který ho ponížil) jsou pravděpodobně faktory v jeho výpočtu.
V Izraeli se právě teď různé zájmové skupiny řadí na jednu či druhou stranu. Takže racionální kapitalisté a centrističtí politici jako Cipi Livni upřednostňují dohodu, zatímco oddaní osadníci, sionističtí ideologové a složky vojenského establishmentu jsou proti. Pak jsou tu lidé jako premiér Netanjahu a ministr zahraničí Lieberman, pro které je to primárně politický problém. Netanjahu chce zůstat u moci a Lieberman po něm chce nastoupit, takže musí vyrovnávat konkurenční zájmové skupiny a také si dávat pozor, aby neurazili Washington.
(3) Palestinci zůstávají nulovým faktorem
Třetí faktor je pozoruhodný svou nepřítomností: Palestinci. Palestinci vědí, že jsou poháněni parním válcem. V celém pokrytí jsou nyní v podstatě poznámkou pod čarou. Arafat míval z jednoho arabského a evropského hlavního města do druhého, kdykoli se rozvinula krize. Najezdil více vzdušných mil než Henry Kissinger. Dnes tu máme zoufalé palestinské vedení pendlující – ale kam? Na výbor Al Quds. Proboha, má vůbec někdo Slyšel výboru Al Quds? Je to skupina osmdesátníků, kteří sedí celý den u čaje a vodní dýmky. Nyní se uvádí, že Abbás je zamířil do Ruska. Jako by Putin v tuto chvíli hulákal o Palestině. Poprvé od svého vzniku před sto lety byla palestinská otázka zredukována na své nepatrné geografické dimenze: „provinční“ boj. Nerad opakuji to hrozné klišé, ale pokud byl Arafat tragédie, je to fraška. Je velmi výmluvné, že Abbásova pravá ruka Saeb Erekat uvažuje Ha'aretz novinář Jack Khoury větší spojenec než palestinský lid. On šeptá do uší of Ha'aretz ventilovat palestinské křivdy. Ale k palestinskému lidu? Nic. A ze všech indicií je to lidem jedno.
Póly debaty se nyní ustavují jako na jednom extrému Kerryho návrh (v podstatě izraelská pozice v Annapolis) a na druhém extrému ty v Izraeli, kteří se nechtějí ničeho vzdát. Palestinský postoj z debaty zmizel. Palestinci budou protestovat, když je přejede parní válec, a v tu chvíli všichni řeknou: „Stále mluvíte o osadních blocích? To už bylo dohodnuto." A Palestinci se pak budou jevit jako spoilery.
Jaký je výsledek těchto tří faktorů? Brzy bude dosaženo rámcové dohody. Tzipi Livni a Jicchak Molcho by to neudělali odjel do Washingtonu jinak – teď jsou až do detailů. Palestinci mají navštívit příští týden, kdy dostanou rozkaz k pochodu.
Palestinské vedení bude pokračovat v postoji, ze své obvyklé slitiny hlouposti a zoufalství. V Izraeli bude politikaření pokračovat. Jak se stalo v Jižní Africe během 1980. let, racionální kapitalisté se oddělí od ideologických pravověrných. Vykrystalizují se zájmové bloky a pravděpodobně budou volby. Můj odhad je, že vyhrají ti, kteří jsou pro ukončení konfliktu.
Někteří zastánci Boycott, Divestment and Sanctions (BDS) interpretují nedávná hysterie v Izraeli o hrozbě mezinárodního bojkotu jako o jejich vítězství. V izraelské politice, jak bylo diskutováno, se seřazují různé zájmové skupiny: osadníci, kteří si ponechají všechny osady (nejen hlavní osadní bloky, ve kterých žije 85 % osadníků), racionální kapitalisté kvůli regionálním (a globálním) ambicím , obranný establishment kvůli domácí prestiži a výhodám – a nikdo kvůli BDS. Tito izraelští miliardáři se hlasování Asociace amerických studií neobávají. Nebojí se ani bojkotu EU produktů osídlování; jejich ambice jsou mnohem větší než továrna na otvíráky v Arielu. Nejsou poraženi BDS, ale ano použitím BDS mobilizovat veřejnou podporu pro vlastní úzkou agendu. BDS je stejně významným faktorem jako výbor Al Quds.
Norman Finkelstein je autorem Vědět příliš mnoho: Proč americká židovská romance s Izraelem končí (OR Books, 2012) a s Mouin Rabbani, Jak vyřešit izraelsko-palestinský konflikt (NEBO Knihy, připravované).
Jamie Stern-Weiner spoluedituje projekt New Left Project.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat