V posledních dvou letech americká média drasticky omezila své zpravodajství o Afghánistánu. Podle American Journalism Review mají v Kábulu reportéry na plný úvazek pouze tři zpravodajské organizace – Newsweek, Associated Press a Washington Post. To málo, co se publikuje, se zaměřuje především na příběhy o dobré náladě, povrchní změny a neoponovanou reportáž o tvrzeních Bushovy administrativy. O dopadech pokračující americké vojenské a politické přítomnosti je málo až žádné kritické pokrytí. Například 18. března Joel Brinkley a Carlotta Gall z New York Times informovali o návštěvě Condoleezzy Riceové v Afghánistánu a jejím tvrzení, že „nemůže existovat lepší příběh… než demokratický vývoj Afghánistánu“. Brinkley a Gall zjevně souhlasili s Riceovou – nezmínili se o tom, jak ústřední vláda legitimizuje válečníky podporované USA, kteří potlačují demokracii.
To není nic nového. Na počátku 1990. let vedla nejhorší zvěrstva mudžahedínských bojovníků (včetně některých členů současné vlády) k desítkám tisíc mrtvých civilistů a stovkám tisíc uprchlíků během čtyř let jen v Kábulu. Během té doby se mediální pokrytí drasticky snížilo. Na konci 1990. let, kdy Taliban zaváděl své represivní zákony, to média z velké části ignorovala. V roce 2000, kdy byly desítky tisíc afghánských uprchlíků uvězněny v příšerných podmínkách v uprchlických táborech na pákistánské straně hranice, pokračovalo stejné ticho. Až když byly sochy Buddhy v Bamijanu vyhozeny do vzduchu nebo došlo k útokům z 9. září, stálo za to zaměřit se na Afghánistán.
Proč dnes média nezkoumají Afghánistán a Bushova tvrzení o „svobodě a demokracii“? Pravda, většina Afghánců bezvýhradně přijala slib, že si zvolí své vlastní vůdce prostřednictvím volebního systému, přestože jim cizí země vnutila určité aspekty demokracie. Síla nedemokratických vojevůdců však udusila aspirace afghánského lidu. Když jsem před měsícem navštívil Afghánistán, hovořil jsem s nezávislými prodemokratickými politickými aktivisty, jako je Malalai Joya, která je nucena vykonávat svou práci v podzemí. Obávají se útoků válečných lordů, používají falešná jména a cestují v přestrojení nebo s bodyguardy. Setkal jsem se s novináři, kteří riskují své životy, aby informovali o zločinech válečných pohlavárů tváří v tvář vládním hrozbám.
Většina Afghánců hlasovala pro Hamída Karzáího, i když je zjevně loutkou USA. Udělali to proto, že slíbil, že nikdy nebude dělat kompromisy s vojevůdci. Po svém zvolení však Karzáí jmenoval bývalého guvernéra Herátu Ismaila Khana, fundamentalistického misogynního vojevůdce, ministrem energetiky. Karzáí nedávno jmenoval známého válečného zločince Abdula Rašída Dostuma náčelníkem štábu národní armády. Tyto kroky ocenil americký velvyslanec Zalmay Khalilzad jako „moudré“, přestože nedávný průzkum Afghánské nezávislé komise pro lidská práva odhalil hlubokou touhu Afghánců po celé zemi po spravedlnosti za minulé válečné zločiny spáchané lidmi jako Khan a Dostum. Afghánci, se kterými jsem se setkal, toužili vidět válečníky odzbrojené a stíhané, aniž by byli odměněni vládními funkcemi.
Kromě svého „demokratického vývoje“ Bushova administrativa odmítá zmínit vážné problémy života a smrti, které sužují Afghánistán. Americká média poslušně následují boj o přežití. V Národní zprávě o lidském rozvoji Afghánistánu z roku 2004, kterou provedla Organizace spojených národů, se země z hlediska lidského rozvoje umístila na 173 ze 178 zemí. Jen pět zemí, všechny v subsaharské Africe, na tom bylo hůř: Burundi, Mali, Burkina Faso, Niger a Sierra Leone. Uprchlíci, jejichž (někdy vynucený) návrat Bushova administrativa hlasitě vychvalovala jako důkaz afghánské svobody, jsou nyní ve své zemi bez domova a proměnili části Kábulu v tábory squatterů. Nemají žádné domovy a téměř žádné školení, pracovní příležitosti nebo zdravotní péči. Mateřská úmrtnost, zejména v provinciích, kde žije většina Afghánců, patří k nejvyšším na světě, stejně jako před 9. zářím, kdy média Afghánistán ignorovala. Vzdělání – nejhlasitěji citované Bushovou administrativou jako měřítko úspěchu americké politiky v Afghánistánu – je OSN považováno za „nejhorší na světě“. Mimo Kábul je pro afghánské dívky a ženy žalostně málo vzdělávacích příležitostí. Ve městech mi bylo řečeno, že většina škol má osnovy omezené na islámská studia.
Většina žen v Afghánistánu stále nosí burku (závoj) neboli hidžáb.
To je sice až příliš zjednodušené měřítko útlaku žen, ale Bushova administrativa a média jej po 9. září využily k vizualizaci brutality Talibanu vůči ženám. Stejně tak odhazování burky po pádu Talibanu bylo široce využíváno médii k předvádění „osvobození žen“. Dnes se ve městech a provinciích mimo Kábul většina žen obléká přesně tak, jak se oblékaly za vlády Talibanu. Nasreen, 11letá uprchlice, která žije v Heart, mi řekla, že nechce nosit hidžáb, ale bojí se, že přitáhne příliš mnoho pozornosti v atmosféře, která je stále vůči ženám nepřátelská.
Je zde zřejmý vzorec: před 9-11 média nepovažovala Afghánistán a jeho nesčetné problémy (z nichž většina byla iniciována politikou USA v 80. a 90. letech) za hodné pokrytí. Po 9. září, kdy bylo pro Bushovu administrativu vhodné zdůrazňovat masový útlak a chudobu jako ospravedlnění války, média vyhověla. Nyní, navzdory pokračujícímu masovému útlaku a chudobě, nás Bush a Riceová informovali, že Afghánistán byl „zachráněn“ naší vojenskou intervencí a zavedením „demokracie“, a proto již nepotřebuje naši pozornost. Média nadále plní přání vlády.
Právě lidé, které Američané po 9. září soucitně a štědře podporovali, znovu trpí nedostatkem pozornosti a zájmu. Dary na projekty zachraňující životy, jako jsou nemocnice, kliniky, školy a školicí střediska, prudce klesly. Ozbrojené milice vedené válečníky podporovanými USA nahradily Taliban a financují své armády prodejem heroinu. Z krátkodobého hlediska mělo toto dodržování hmatatelné důsledky pro lid Afghánistánu. Z dlouhodobého hlediska by nedostatek mediálního pokrytí vzestupu těchto ozbrojených skupin mohl mít opět hrozné a šokující důsledky, jako útoky z 11. září.
**Přijmout opatření**
Hlavní média můžete kontaktovat pomocí jednoduchého nástroje na našem webu, www.afghanwomensmission.org a vyzvat je, aby zvýšili a zlepšili své pokrytí Afghánistánu (vzorový dopis poskytnut).
Sonali Kolhatkar je spoluředitelkou Afghanské ženské mise, neziskové organizace se sídlem v USA, která financuje zdravotní, vzdělávací a školicí projekty pro afghánské ženy. Je také hostitelkou a koproducentkou Uprising, denního ranního rozhlasového programu v KPFK, Pacifica v Los Angeles. Sonali je dostupné na adrese [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat