Pád zdi v Rafahu byl vhodnou kombinací plánování a přesného čtení sociální a politické mapy vládou Hamásu, smíchané s masovou reakcí na diktát vládce, Izraele.
Dost lidí v Rafahu vědělo, že „anonymní postavy“ tajně několik měsíců destabilizovaly základy zdi, aby ji bylo možné snadno srazit, až přijde čas – ale tajemství neprozradilo. Stovky lidí, kteří začali opouštět palestinský Rafah hned po proražení zdi, tak učinily navzdory riziku a precedentu, kdy Egypťané stříleli na ty, kteří pronikli přes hranici.
Vedení a veřejnost Gazy, jako dva prvky okupovaného lidu, byli partnery v odvážném a nezbytném kroku porušení izraelských pravidel hry. Prolomení zdi je jasným projevem koncepce a temperamentu lidového odporu mezi palestinským lidem, který z různých důvodů v posledních letech utichl.
Organizace pro osvobození Palestiny se obává, a právem, že zhroucení zdi poskytne Izraeli další záminku k dokončení oddělení Gazy od Západního břehu Jordánu. Na této tendenci není nic nového: Izraelské obléhání Gazy se postupně a vytrvale rozvíjí od roku 1991 a během let z Osla zesílilo. Vedení OOP však nemělo potřebnou kreativitu, aby včas položilo praktickou výzvu důsledné, destruktivní a škrtící politice Izraele omezování svobody pohybu Palestinců.
Není divu. Tehdy, stejně jako dnes, Izrael pracoval na nahromadění privilegií pro vysoké představitele palestinské samosprávy a jejich spolupracovníky, což jim poskytlo určitou svobodu pohybu. Představitelé veřejně odsoudili omezení pohybu široké veřejnosti a poddajně přijímali jejich privilegia. Jejich politická představivost proto nebyla schopna poskytnout praktické plány akce proti oddělení Gazy od Západního břehu Jordánu a proti realitě uvěznění, které čelí většina jejich lidu.
Šanci využít úspěch prolomení zdi jako způsob, jak se pohnout vpřed a rozvíjet taktiku lidového boje, brání dvě základní překážky. Jedním z nich je to, čemu se říká „ozbrojený boj“ – jako je raketová palba z Gazy zaměřená na izraelská města nebo sebevražedný atentát v Izraeli. Palestinská mantra, že okupovaný národ má právo „bojovat všemi prostředky“, zní prázdně, protože v sázce není právo, ale efektivita boje.
Bylo dokázáno, že prostřednictvím lidové neposlušnosti se Palestincům daří porušovat izraelská pravidla hry a vrátit své obavy zpět do centra globální pozornosti – stejně jako sílící kritiku Izraele. „Ozbrojený boj“, zvláště když je zaměřen na civilisty, dosahuje opaku: představuje Palestince jako agresora, nikoli jako napadenou okupovanou stranu, čímž oslabuje jejich globální postavení.
Pokud vláda Gazy nechce ztratit dynamiku pádu zdi, nesmí si vystačit s tím, že její vlastní militanti upustí od střílení Kasámů: musí dát ostatním organizacím najevo, že brání úspěšnému pohybu odporu.
Druhou překážkou je zakořeněné odmítnutí vlády Ramalláhu mluvit s Hamasem. Jsou to konec konců dvě kvazi vlády, jejichž legalita je z hlediska základního zákona Palestinské samosprávy sporná. Ale oba představují stejné okupované lidi a stejnou plochu země podléhající zrychlenému procesu kolonizace – a to překonává veškeré právní dohady. Mahmúd Abbás se setkal s Ehudem Olmertem bez předběžných podmínek během téhož víkendu, kdy Izrael uvalil na Gazu dosud nejkrutější obléhání, ale Abbás nemůže mluvit s Ismailem Haniyehem, aniž by vůdce Hamasu přijal jeho předpoklady?
Tento bojkot přispívá k oddělení, na jehož zintenzivnění Izrael tak pilně pracuje. Čím delší je zpoždění v přímých rozhovorech mezi oběma vůdci o praktických způsobech, jak zrušit obléhání Gazy, tím větší je obava, že skutečně, jak tvrdí představitelé Hamasu, vláda Ramalláhu naslouchá Spojeným státům a Izraeli – ale ne vůli. svých vlastních lidí.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat