Novináři byli v neděli pozdě v noci nařízeni opustit Ramalláh. Je to starý trik. Kdykoli nás chce izraelská armáda zastavit, abychom viděli, co mají za lubem, přichází to nejnesmyslnější cvičení vojenského práva na kopyto: „Uzavřený vojenský prostor“.
Takže včera byl dobrý den udělat opak, jít se podívat, co chystá izraelská armáda. A dobře chápu, proč to nechtělo novináře kolem.
Skákání po štěrkem pokrytém svahu nedaleko izraelského kontrolního stanoviště, šplhání po kamenech a bahně a jízda stopem do palestinského uprchlického tábora al-Amari na okraji Ramalláhu vyprávěly svůj vlastní příběh; příběh vyděšených civilistů a řvoucích tanků a dětí házejících kameny na izraelské džípy, stejně jako to dělali před Oslem a všemi dalšími falešnými nadějemi, které do regionu přinesli Američané, Izraelci a pan Y Arafat.
Spíše než aby vedli „válku proti teroru“, izraelští vojáci vypadali, jako by vstoupili do okupační divočiny, stejně jako v Libanonu v roce 1982, kdy byly „uzavřené vojenské prostory“ asi tak běžné – a bezcenné – jako konfety. Palestinci se schovali ve svých domovech, okenice stažené, oči vykukující zpoza žaluzií, občas se vplížili na balkón, aby zamávali, když na ulici spatřili člověka ze Západu. Mezi domy bylo vidět několik dětí. Zajímalo by mě, v jakém věku se válka proměňuje ze hry v tragédii?
Byl to šedý, chladný a mokrý den pro „válku proti terorismu“ a první část cesty probíhala podle obvyklého vzoru frašky a strachu. Po trati do starého lomu jižně od Ramalláhu chodilo hodně Palestinců. Izraelci o tomto malém obchvatu samozřejmě vědí všechno, ale obvykle se neobtěžují ho kontrolovat.
Abych řekl pravdu, byl to o velikonoční neděli izraelský důstojník na nedalekém kontrolním stanovišti v Kalandii, který mi s úsměvem poradil, abych vstoupil do Ramalláhu touto malou stezkou. A za hromadou balvanů, hlíny a betonových bloků – dávno nahromaděných Izraelci – byl řidič mikrobusu, který slíbil výlet do hotelu Ramalláh.
Bylo to samozřejmě příliš dobré, než aby to byla pravda. Sotva jsme dorazili do uprchlického tábora al-Amari – domov pod okupací Palestinců, kteří v roce 1948 původně uprchli ze svých domovů na území dnešního Izraele –, odvaha řidičů vyprchala.
Žena jménem Nadia a její malý syn mi nabídli prohlídku tábora s průvodcem. V ulicích byli mladí muži, drsní mladíci v bundách a džínách, kteří sledovali každou boční cestu a uličku. A kolem tábora byly děti, které křičely vzrušením a strachem pokaždé, když k nim jel džíp izraelské pohraniční policie. Všichni čekali, až začne izraelský nálet.
Byl to doktor, který mi nabídl odvoz do centra Ramalláhu, cestu, kterou jsme absolvovali se značnou úzkostí, pomalou jízdou po vedlejších silnicích, smykem a zastavením, když jsme zahlédli sud tanku, který vystrkoval zpoza paneláků a věčně se díval nahoru na vosí vrtulníky Apache, které létaly po dvou nad městem. Naše auto narazilo přes pásy tanků vyryté do dehtových silnic. Čím blíže jsme byli centru, tím méně lidí jsme viděli. Centrum Ramalláhu bylo městem duchů.
Oslo k tomu dospělo. Objevila se obvyklá tvrzení o vandalismu domů a některá poněkud znepokojivější obvinění z krádeže izraelskými jednotkami – „nepodložené podněcování vybičované palestinskou samosprávou,“ zněla izraelská odpověď, která by mohla být působivější, kdyby izraelské jednotky nekradly auta a nevandalizovaly. domů během jejich invaze do jižního Libanonu v roce 1982.
Pak pro těch pár novinářů, kteří zůstali v hotelu Ramallah – a pro skupinu převážně francouzských a italských mírových „aktivistů“ (náušnice a palestinské šátky a v jednom případě kroužek v nose, kteří byli hojní) – přišel okamžik velkého dramatu a naprostá komedie.
Tank Merkava, řvoucí jako lev, pomalu projel před hotel a pak velmi pomalu otočil hlaveň ke vchodovým dveřím. Peacenikové vyrazili zpět do foyer a křičeli na reportéry, aby se postavili na cestu a drželi pasy nad hlavou.
A o tom, předpokládám, je okupace Ramalláhu. Celý den ulice vibrovaly za zvuku brnění. Mezi obytnými bloky a vilami jsme mohli pozorovat Merkavy, jak rachotí mezi stromy nebo sjíždějí z dálnice do polí. Na kopci nad městem seděl další tank trup v bahně a jeho hlaveň směřovala k vypálené Arafatově hlavní věznici. Za lupnutím zápalky pušky by následoval řev granátu nebo zvuk těžkého kulometu. A pak se prázdný svět vrátí k ptačímu zpěvu a slabému bzučení Apače vysoko nad námi.
Když bylo před soumrakem málo času, odchod z Ramalláhu byl ještě fraškovitější a dramatičtější než vstup. S malou skupinkou francouzských a italských novinářů jsem se prodral odpoledním sluncem déle než hodinu, než jsem si uvědomil, že jsme ztraceni.
Věrná své povaze může být válka neskutečným stvořením, a tak jsme tam pozdě odpoledne pochodovali – všichni s úsměvem – ke dvěma izraelským tankům, jejichž vyděšené posádky se mačkaly mezi vozidly a otevíraly své balíčky s příděly připravenými k jídlu. Méně neskutečný – ve skutečnosti mnohem reálnější – byl tank Merkava, který se k nám řítil o hodinu později. Než nás vylíhnutá bestie minula v modré mlze plivajících kamenů rychlostí 30 km v hodině, nastal velký rozkvět evropských pasů a nesmělé mávání.
Přesto se palestinské rodiny na naší šestikilometrové cestě z města plížily od předních dveří, mávaly nám a nabízely nám kávu. Po poli běželo dítě, honilo koně, a mezi domy opatrně procházela skupina rodin a sledovala sebemenší záblesk Izraelců. Jeden starý muž řídil mezek po vedlejší silnici se širokým úsměvem.
A tehdy jsem si, myslím, uvědomil, že právě tito obyčejní lidé, rodiny a starý muž a dítě s koněm jsou skutečným odporem vůči Izraelcům – těm, kteří se odmítají nechat zastrašit ze svých stejně obyčejných životů.
Takže pokud to byla „válka proti teroru“, bylo trochu obtížné zjistit, kdo byl včera v Ramalláhu více terorizován: Palestinci nebo izraelští vojáci, kteří šli do války za pana Šarona.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat