V současné době mnoho z 370 milionů evropských voličů, vládní úředníci a politické strany se připravují na další evropské volby se bude konat mezi 6th a 9th červen 2024.
Evropští politici – s výjimkou britských kvůli Brexit a Bregret – soutěží o Evropský parlament má 720 křesel. Parlament EU je rozdělen na zhruba sedm různých politických stran nebo „skupiny“, jak se jim říká:
- Progresivisté:
Evropská sjednocená levice / Nordická zelená levice (GUE / NGL) sestává převážně ze stran se socialistickým a komunistickým pozadím. Pocházelo ze Švédska a Dánska. GUE/NGL má euroskeptické rysy založené na antikapitalistické perspektivě.
- Středověcí progresivisté:
To jsou evropští sociální demokraté (S&D) – s a středově progresivní orientace podporující inkluzivní evropskou společnost založenou na rovnosti, solidaritě, sociální spravedlnosti, lepších životních a lepších pracovních podmínkách.
- Ekologové:
Evropská aliance zelených stran se zaměřuje na lidská práva a životní prostředí a také sociální spravedlnost.
- Křesťanští konzervativci:
Za prvé je to Evropská lidová strana (EPP) s a křesťansko-demokratická ideologie. Největší skupinou je EPP. V roce 2021 opustil skupinu maďarský pravicový populista Viktor Orbán po neshodách ohledně ideologického směřování skupiny.
- Neoliberálové:
Skupina Evropských liberálně-demokratických stran (ELDR) „Renew Europe“ má jako svého nejvýznamnějšího člena francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
- Středopravý:
Takzvaní „evropští konzervativci“ se v roce 2009 oddělili od EPP (za brexitového politika Davida Camerona). Skupina je sociálně konzervativní a podporuje neoliberalismus. Má také euroskeptický rys založený na volném obchodu.
- Neofašisté:
Evropští neofašisté se maskují pod heslem: „identita & demokracie“ neboli I&D. Tato skupina zahrnuje Dánská lidová strana, Finská strana, německá AfD, italská Lega, belgická Vlaams Belang, francouzská Rassemblement National a nizozemská PVV.
Celkově lze těchto sedm skupin sestavit zhruba do tří ideologicko-politických skupin:
- Progresivisté a environmentalisté (č. 1-3);
- Konzervativci, reakcionáři a neliberálové (č. 4-6); a nakonec,
- Evropští neofašisté (č. 7).
Finsko:
Patří do skupiny 1, postupová naděje Finska Lee Andersson chce pro svou finskou stranu získat druhé křeslo v EU. Pro finské konzervativní a skandály premiér Petteri Orpo's National Rally Party (PS) a jeho koaliční partneři krajně pravicová strana Finové – Křesťanští demokraté a Švédská lidová strana (SFP) – vyhlídky na nadcházející volby do EU jsou spíše smíšené. Orpo pomalu, ale neustále ztrácí podporu mezi Finy.
Projekt až příliš otevřený rasismus někteří z jeho ministrů PS způsobili v létě 2023 mezinárodní rozruch – a v desítkách měst ve Finsku se konaly protirasistické demonstrace.
Od jara 2024 finské odbory bojují proti politice úspor a hrozbě dalekosáhlých omezení trhu práce stále sílícími vlnami stávek. Obvykle se takové útoky na pracovníky a odbory prodávají jako „reformy“ (čti: propodnikatelská re-regulace).
Koalice Orpo již snížila dávky v nezaměstnanosti a na bydlení. Vláda chce navíc zpřísnit právo na stávku, usnadnit propouštění pracovníků a plánuje změnu mzdových předpisů a kolektivního vyjednávání ve prospěch zaměstnavatelů. Tím se zhorší již existující mocenská asymetrie mezi prací a kapitálem.
Přesto by v červnových volbách do Evropského parlamentu mohly finské pravicové strany získat vliv. Na bojovat s krajní pravicí, až 300,000 1 pracovníků, od pedagogů po elektrikáře, stávkovalo – celostátně – dne XNUMX.st února 2024.
Je ironií, že vládní plány na omezení práva na stávku vytvářejí jeden z nejvíce komplexní úderné vlny v nedávné finské historii. Jinými slovy, současná vláda vyvolala více politických stávek než všechny ostatní vlády v letech 1991 až 2023 dohromady.
Od poloviny března 2024 přestalo pracovat více než 7,000 XNUMX zaměstnanců v přístavech, logistických společnostech, ocelárnách a ropných terminálech. Dovoz a vývoz již prudce klesly.
Na některých čerpacích stanicích je benzinu nedostatek. Finští zaměstnavatelé věří, že týden stávek způsobí společnosti ztráty až 260 milionů eur (267 milionů dolarů).
Zatím dále pracovní přestávky byly oznámeny. Mezitím není dohoda s reakční vládou v dohledu, protože 58 % finské populace podporuje průmyslové spory.
Tvrdá a tvrdohlavá politika finské vlády se stále častěji setkává s veřejným odmítnutím. Teprve nedávno ministr hospodářství Wille Rydman (PS) – který rád posílá rasistické textové zprávy – popsal předsedu odborů na „X“ (twitter) jako „mafie Hakaniemi“. V okolí Helsinek náměstí Hakaniemi, sídlí četná sídla nejvýznamnějších finských odborů.
Nespokojenost s neoliberální restrukturalizací severského sociálního státu bude mít pravděpodobně dopad i na výsledky evropských voleb. Mezitím Finsko získalo během rozšíření Evropského parlamentu ještě jedno křeslo. Ve volbách na začátku června se proto bude hrát o 15 křesel.
Orpova strana by se mohla stát nejsilnější silou navzdory krizím a – což je horší – krajně pravicová strana „Finů“ by mohla získat místo. Mezitím dva současní europoslanci za PS opustili krajně pravicovou skupinu „identita & demokracie“ (č. 7 výše) v Evropském parlamentu.
Připojili se ke skupině evropských konzervativců (č. 4-6) v tahu od neofašismu ke konzervatismu. Pozadím byla podpora Putina mezi finskými neofašisty.
Podle nedávných průzkumů by finští „sociální demokraté“ (č. 2) také mohli zdvojnásobit svá dvě křesla na čtyři. Environmentalisté „Zelení“ (č. 3) jsou daleko od svého nejlepšího výsledku před pěti lety, který činil 16 %. Klimatická politika je v současnosti ve Finsku jen okrajovou záležitostí.
Pro progresivní „Left Alliance“ (č. 1) je druhé křeslo dosažitelné, ale zůstává to poměrně ambiciózní cíl. Dnes má strana ve veřejných průzkumech 9 %. Na druhé místo v parlamentu EU by však bylo zapotřebí 11 až 12 %. Klíčovou roli v tom má sehrát vedoucí kandidát Li Andersson.
Šestatřicetiletý kandidát je oblíbený napříč stranickými liniemi. Její pravděpodobný vstup do Evropského parlamentu však znamená konec progresivní vůdkyně ve finské politické scéně. Na druhou stranu by přesun Li Anderssona do Evropy byl pro evropské progresivisty významným ziskem.
Nizozemí
Mezitím to vypadá ponuře v Nizozemsku, kde krajně pravicová PVV neofašisty Geerta Wildera a jeho „tulipán-fašismus“ zůstává favoritem. Skutečnost, že bude brzy zvolen nový Evropský parlament, však v Nizozemsku sotva zaregistrovali. Volební plakáty a televizní kampaně lze hledat marně.
I čtyři měsíce poté, co se konaly nizozemské parlamentní volby, stále existuje žádná nová vláda v Nizozemsku, když mezi sebou bojují konzervativci a neofašisté.
V polovině března vítěz voleb – neofašista Geert Wilders – poněkud náhle a překvapivě oznámil, že se již nechce stát premiérem, což je jeho dlouho deklarovaným cílem. Jednoduše řečeno, postrádá potřebnou podporu pro jeho „tolik očekávanou“ reakční koalici.
Nepořádek, který vytvořil, však neuškodil popularitě krajně pravicové a hluboce islamofobní tzv.Strana za svobodu“. Podle nedávných průzkumů by každý čtvrtý Nizozemec mohl hlasovat pro Wildersovo PVV [Partij voor de Vrijheid], která může doufat v devět z 31 nizozemských křesel v Evropském parlamentu.
Začíná být zřejmé, že Wildersova krajně pravicová strana udělá pokroky. Díky tomu by pravicový populismus mohl získat ještě větší vliv v evropském parlamentu. Na vzestupu nejsou Wilderovi pravicoví extremisté „zatím“ zastoupeni ve Štrasburku – sídle Evropského parlamentu.
Na druhou stranu je však pravděpodobné, že jeho strana bude velkým vítězem nadcházejících voleb. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění následuje Wildersova PVV progresivní aliance Dělnická strana PvdA a Zelená levice (GL) s potenciálně šesti mandáty a nizozemští konzervativci nebo VVD (ex-Rutte) s pěti mandáty.
Téměř všechny nizozemské strany patří k jedné ze sedmi výše uvedených hlavních evropských politických skupin. Díky pravicovému populismu devět křesel neofašistické PVV pravděpodobně připadne jejich eufemisticky označené četě „Identity & Democracy“ – směsice pravicových populistů, nacionalistů a krajně pravicových stran.
Očekává se, že progresivní aliance GL-PvdA rozdělí svých šest křesel mezi dvě evropské frakce na základě předchozích aliancí. Stejně jako v roce 2019 by GL předala tři křesla Zeleným. Progresivní skupina by navíc mohla získat tři křesla od holandského PvdA. V důsledku toho se frakce PvdA v Evropě bude zmenšovat.
Konzervativní Evropská lidová strana (EPP) – v současnosti největší skupina v Evropském parlamentu – by mohla od Nizozemska získat pět křesel. Mezitím by progresivisté mohli získat další dvě křesla: jedno z nizozemské Strany dobrých životních podmínek zvířat a jedno ze Socialistické strany.
Zájem o nizozemské volby do Evropského parlamentu přitom zůstává spíše mizerný. Již ve volbách v roce 2019 přilákalo k urnám pouze 41 % Nizozemců – což je pod evropským průměrem 50 %. Naproti tomu neuvěřitelných 77 % nizozemských voličů se zúčastnilo parlamentních voleb v listopadu 2023.
Rakousko
Stejně jako v Nizozemí a jinde i zde roste podpora pravicového populismu. Není divu, že rakouští pravicoví populisté vedou volební kampaň ve stylu bulvár lis - bulvární tisk. Řizen mediální kapitalismusrakouské politické strany se zaměřují na emocionální problémy a senzacechtivost – okořeněné pravicí populisticko-propagandistická orientace.
Stejně jako v Nizozemsku nejsou evropské volby pro rakouské strany na prvním místě žebříčku priorit. Přesto se někteří v rakouských stranických centrálách těší hlasovací lístek – zatímco jiní tak činí s váháním.
Koneckonců, volby budou zkouškou nálady země. Volby mohou dobře naznačit, co se v Rakousku jako celku rýsuje – výrazný posun směrem k pravicová FPÖ.
Horší je, že FPÖ se vidí na pokraji převzetí moci. Zdaleka vede strana v průzkumech kolem 30 %. Jeden z jeho rasistických volební hesla je, „Vláda musí být silou proti migraci“. Je to jen horší.
Dalším mottem je, „Už se nesmiřujeme s EU“ a nakonec, „Válečné štvaní EU nás vystavuje riziku“. To je druh pravicové rétoriky, kterou se krajně pravicová FPÖ prosazuje.
Na druhé straně je tradičně konzervativní vůdce rakouského maloburžoazního tábora, totiž kdysi tradicionalistická ÖVP. Dnes strana běží s xenofobními frázemi jako: „Kdo odmítá náš způsob života, musí odejít" a „tradice místo multikulturalismu“.
Podobně jako v Nizozemsku se stále více ukazuje, že by rakouské pravicové strany mohly dosáhnout zisky.
Za senzacechtivosti, bulvarizace politikya pravicový populismus, uvažování založené na faktech už ve volebních kampaních nehraje roli. Volby do EU se zvrhly ve vedlejší show, která v nejlepším případě nabízí příležitost postavit nacionalistická témata nad evropský kontext.
Vzhledem k tomu, že se pozornost přesouvá k tématům, která zaručují vysokou míru emocionality, je zajímavé sledovat, o čem se v předvolební kampani „nemluví“, tzn. Neutralita Rakouska, role Rakouska v EU, a například kapitalismus a jak to způsobuje vysoká inflace.
Místo třídy, kapitalismu a práce nacionalistické otázky: naše půda, naše půda, naši farmáři, naše bezpečnost, naše bílá kultura ovládat.
Věcná argumentace o naléhavých tématech již neprobíhá. Také v Rakousku převládají bulvární média a politika bulvárního stylu, která je plná pravicové propagandy.
Demokracie se zhoršuje množstvím věcí negativní kampaň s pravicově populistickým nádechem. Hodně se omezuje na zprávy, které lákají na titulky, zbavené jakéhokoli závažného obsahu.
Pro finskou, nizozemskou a rakouskou demokracii to – častěji než ne – znamená pomalou patologizaci – přeměnu něčeho na patologické, nezdravé a nemocné – a neschopnost vést demokratické debaty. Rousseaua volonté générale byl zmanipulován pravicovým populismem, který je v souladu s firemní média.
Hodně z toho se odehrává na pozadí typicky rakouských skandálů, jako je ten nechvalně známý Aféra na Ibize. Díky rakouským konzervativním a dominantním bulvárním médiím neměl skandál trvalý dopad vzestup pravicových populistů. To bylo před pěti lety.
Dnešní skandál obklopuje rakouského špióna, který špehoval pro Rusko pod očima „konzervativní“ vládní vyšetřovatelé téměř deset let. Kolem je také skandál bankrot Signa který odhalil – obvyklé – „úzké vazby“ mezi politikou a byznysem.
A konečně, kolem exkancléře je celá plejáda ponížení Sebastian Kurz – konzervativní. Tyto běží od nepravdivé tvrzení na medializaci koupenou za státní peníze.
Nedávné průzkumy předpovídají, že Kurzova konzervativní ÖVP by mohla klesnout na zhruba 20 % – tedy až o 14 %. Mezitím rakouská ekologická Zelená a její sociálně demokratická SPÖ stagnují. Co však činí současnou volební kampaň EU tak zvláštní a co podkopává důvěryhodnost konzervativní ÖVP, jsou následující čtyři klíčové otázky:
- veto strany proti přistoupení Rumunska k Schengenský prostor,
- výrazné omezení migrace,
- jeho izolacionistické tendence, a co je horší,
- podbízení se krajně pravicové FPÖ.
Navzdory poněkud nesmyslnému „teorie podkovy“, co vidíme ve Finsku, Nizozemsku a Rakousku, je pravý opak. Na druhém konci podkovy nedochází k žádnému setkání reakcionářů a progresivistů.
Místo toho, co se má stát v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu, je další marginalizace progresivistů jako reakcionářů, krajní pravice, otevřených neofašistů a konzervativců, kteří se spojili, aby ovládli politiku ve Finsku, Nizozemsku a Rakousku – možná i v parlament EU.
Z velké části nastavené korporátními hromadnými sdělovacími prostředky, mnoho Evropanů čelí jakési "Coke-vs.-Pepsi" volba mezi neoliberalismem s kořením pravicovým populismem nebo bez něj. Čím dál tím víc Noam Chomsky řekl o USA, platí i pro Evropu,
USA je systém jedné strany – obchodní večírek
se dvěma frakcemi: demokraty a republikány.
Také v Evropě se prakticky všechny konkurenční politické strany hlásí k nezpochybnitelné mistrovské ideologii neoliberalismus ať už jsou progresivní, konzervativní nebo přímo neofašisté. Nadcházející volby do Evropského parlamentu opět posílí dominanci neoliberalismus. Jak kdysi řekl americký spisovatel Mark Twain, pokud by hlasování ovlivnilo, nedovolili by nám to. Možná ještě k věci:
"Pokud by hlasování něco změnilo, učinili by to nezákonným"
Emma Goldmanová (1869-1940).
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat