Royce White je hráč NBA, který má důvod. Výběr prvního kola draftu Houston Rockets seděl první polovinu sezóny na protest proti tomu, jak tým řešil problémy související s jeho duševním zdravím. Nyní je zpět, hraje za tým D-League týmu Rio Grande Valley Vipers, ale nepřestal mluvit o NBA, problémech s duševním zdravím a o tom, jak kapitalismus ovlivňuje náš svět. Ano, poslední část jste četli správně. Dělal jsem rozhovor s Roycem Whitem pro svou rozhlasovou show,Hrana sportu, na Sirius/XM. Níže si přečtěte upravenou verzi našeho rozhovoru. Upravil jsem některé ze svých otázek pro účely srozumitelnosti a některé otázky a odpovědi jsem kvůli stručnosti vystřihl, ale níže uvedené odpovědi pana Whitea jsou doslovné přesně tak, jak byly uvedeny. Lidé mohou poslechněte si celý zvuk našeho rozhovoru na tomto odkazu. Royce White se považuje za „humanistu“ a jak uvidíte, jeho lidskost prosvítá.
Dave Zirin: Povídejte si o tom, jaké to je být sportovcem, který se také nebojí zastávat politické postoje.
Royce White: Největší věc, kterou jsem kdy dostal ze sportu, bylo kamarádství a týmová práce. A byl to kus týmové práce, který mi v budoucnu umožní ovlivnit tento svět, protože rozumím soudržnosti a rozumím chemii a skupině lidí, kteří se scházejí a mají stejný cíl a jak se obětovat, aby váš spoluhráč mohl být ty nejlepší. Ale číslo dvě je, že sport – zejména profesionální sport – je mikrokosmem kapitalismu. A kapitalismus je podle mého názoru ve své dnešní podobě jednou z věcí, které stojí v cestě lidskému blahu. A důvodem je to, že je to jen přednastavený pocit sobectví; V určitém okamžiku musím osobu vedle mě zvednout, abych se dostal dopředu. A vždy se snažím být vpřed. Osoba vedle mě se stává postradatelnou a to jsou věci, kterým prostě nevěřím. Neříkám, že nevěřím v kapitalismus. Věřím, že kapitalismus je skvělý systém a dává nám všem něco, o co můžeme usilovat, a umožňuje nám snít. Ale je potřeba to reformovat. A to, jak to dnes stojí, je z hlediska lidského blahobytu velmi nepřátelské.
V minulosti jste mluvil o kapitalismu a zhoršování našeho kolektivního duševního zdraví.
Tady je dohoda, všichni rozumíme dynamice těch pár, kteří mají kontrolu nad většinou zdrojů, peněz a moci, a je to skvělý systém, který vytvořili. A z intelektuálního hlediska smekám klobouk; systém sám o sobě je tak skvělý. Ale realita je taková, že pro 98 procent je kvalita života, kterou snášíme, tak bouřlivá a je tak plná dramat a zprávy, které dostáváme, jsou tak plné dramat a tak bouřlivé, že to nikoho v lékařském světě nepřekvapuje. proč právě zažíváme to, co považuji za epidemii duševního zdraví. A neříkám, že to teď teprve začíná, protože to platí už dlouho, právě teď hledáme slova, jak to nazvat [jak to je]. Ale je to v plném rozsahu a bude to dále růst, dokud se o sebe nezačneme starat. Myslím, že duševní zdraví představuje jeden z největších příkladů potřeby povinnosti, protože s duševním zdravím nezůstanete jen ve svém pruhu. Problémy někoho jiného se stanou vašimi problémy a musíte si být více vědomi toho, jak interagujete s někým jiným, než myslet jen na sebe.
Jak vnímáte způsob, jakým média zacházela s vaším bojem za posledních šest měsíců?
Skoro mám pocit, jak se opovažuji mluvit o politice jako sportovec? Nebo jak se opovažuji mluvit o politice v 21? A myslím, že to nabízí spoustu třenic mezi mnou a médii a tím, jak vnímají to, co říkám, jak se to projevuje a všechny tyhle věci. Víte, existuje ještě jemnější základní důvod, který, jak věřím, je ten, že všichni víme, jak velká jsou obchodní média – další mikrokosmos kapitalismu. A lidské blaho není na stejné straně ulice jako média, alespoň tak, jak jsou média dnes. Mluvím obecně, ne všichni v médiích.
Byl jsem ohromen, když jsem v jednom rozhovoru četl, že jste řekl, že byste byl ochoten nasadit svůj život, abyste se ujistil, že v této zemi existuje všeobecné pokrytí duševního zdraví a v jedné z mediálních analýz jedna z nejvýznamnějších sportovní spisovatelé v zemi [Bill Simmons] řekli: „Z tohoto rozhovoru mi vychází, že si nemyslím, že by Royce White opravdu rád hrál basketbal.“ co na to říkáš?
Myslím tím, že jsme tak pohlceni tím, co děláme. Stáváme se tak ve svém pruhu a každý den se probouzíme a diskutujeme o těchto otázkách – vojenských a ekonomických a zdravotních problémech – a říkáme si: „Tak to je.“ Poskytuje nám to pohodlí a další den se účastníme stejného systému, který kritizujeme. A nikomu to neunikne; neunikne Billu Simmonsovi. Je to sportovní spisovatel a sportovní novinář, to je vše, na co myslí. Když říkám lidské blaho, je to skoro, jako by to šlo jedním uchem ven a druhým ven, protože není ochoten zaujmout stanovisko k lidskému blahu. Není ochoten riskovat svou sportovní příslušnost nebo práci kvůli lidskému blahu nebo tomu, v co skutečně věří. Protože kdybychom si sedli, jsem si jistý, že by věřil některým ze stejných věcí, které dělám já – téměř, pokud ne všichni. A víte, jsou jen někteří lidé, kteří jsou ochotni skutečně stát za tím, v co věří navzdory všem předpokladům, a někteří lidé, kteří to prostě nechtějí. A to je také dobře; není to špatná věc. Je to jen alarmující, jak jsi řekl.
Co si myslíte, že si o vás právě teď myslí komisař NBA David Stern a jeho dědic Adam Silver? Co si myslíte, že si myslí o hráči, který má schopnosti prospívat v této lize, ale který je také kritikem kapitalismu? Tohle je liga, kterou vybudoval Michael Jordan. Co si myslíte, že si o tom myslí v době svého klidu?
Myslím, že si myslí a myslím, že vědí, že jsem problém. A já budu i nadále problém, protože to, v co věřím, mi nemají co nabídnout, co by mě přimělo odejít z toho náměstí. A myslím si, že mě považují za hrozbu – a já jsem. Když mluvíme o... někom, kdo přijde a je ochoten říct upřímnou věc nebo oslovit slona v místnosti, je to pro lidi nepříjemné. Ale zároveň si myslím, že za ta léta uvidí, že mým záměrem není pomlouvat NBA, myslím si, že NBA nabízí velké věci pro naši společnost. Ale opět nikdo neunikne deštníku reformy. Nikdo neunikne deštníku potřeby pokroku. Rozhodně nikdo neunikne deštníku potřeby upřednostňovat lidské blaho. Takže ty věci, o kterých si myslím, že se vyplní, doufejme ve spolupráci mě a mého týmu a kohokoli, s kým přijdu do kontaktu – ať už je to NBA nebo hudební průmysl, filmový průmysl nebo módní průmysl – a vždy si stojím za za čím si stojím. Nezáleží na tom, co dělám.
Poslední otázka: Z hlavy, kdybyste mohl mít jednu hodinu s kýmkoli v historii sportu, živým nebo mrtvým, jen si s ním sednout, vybrat jeho mozek, promluvit si s ním, slyšet, co chce říct, a učit se od nich, kdo by to byl?
Myslím, že bych musel jít s Muhammadem Alim, protože jsem tak velký fanoušek Mohameda. A opravdu obdivuji věci, za které ve své době dokázal sebrat odvahu. Je hodně jiný a já se nesnažím napodobovat svou osobnost po Mohamedovi. Byl trochu hlasitější a bouřlivější než já, ale byl neuvěřitelný. Rád bych si s ním mohl sednout a popovídat si, zvláště v jeho nejlepších letech, kdy byl opravdu rychlý a pohotový. Těsným druhým by byl Arthur Ashe.