Zvědavost může občas kočku zabít. Ale nedostatek zvědavosti má tendenci ukončit žurnalistiku s extrémními předsudky.
„Nebudeme nastavovat umělý harmonogram pro opuštění Iráku, protože to by teroristy povzbudilo a přimělo je věřit, že na nás mohou počkat,“ řekl prezident Bush ve svém projevu o stavu Unie. „Jsme v Iráku, abychom dosáhli výsledku: Země, která je demokratická, reprezentující všechny své lidi, v míru se svými sousedy a schopná se bránit.“
Prezident Johnson řekl totéž o eskalující válce ve Vietnamu. Jeho rétorika byla typická 12. ledna 1966: „Bojujeme za princip sebeurčení – aby lidé v Jižním Vietnamu měli možnost zvolit si svůj vlastní směr, zvolit si ho ve svobodných volbách bez násilí, bez teroru a beze strachu.â€
Každý, kdo sleduje mainstreamové zprávy, má přehled o nejnovějších prezidentských krocích. Ale reportéři, kteří nám říkají, co chce prezident, abychom slyšeli, by měli jít nad rámec stenografie, zaznamenat historické ozvěny a poukázat na základní rozpory.
Pár dní před hlasováním v Iráku hlavní článek na titulní straně New York Times – shrnující exkluzivní rozhovor novin s prezidentem Bushem – informoval o svém tvrzení „že stáhne americké síly z Iráku“. kdyby ho o to požádala nová vláda, která bude zvolena v neděli, ale očekával, že první demokraticky zvolení vůdci Iráku budou chtít, aby vojáci zůstali.
Je logické, že prezidentovo prohlášení mělo spustit varovné bzučáky – ve smyslu „Co je na tomto obrázku špatného?“ Například: Průzkumy veřejného mínění v Iráku neustále ukazují, že většina Iráčanů chce americké vojáky aby se rychle stáhli ze své země. Přesto Bush tvrdil, že irácké volby budou demokratické – i když vyjádřil přesvědčení, že výsledná vláda bude vzdorovat tužbám většiny Iráčanů v otázce, zda by americké vojenské síly měly zůstat.
Pro novináře je snadný způsob, jak tento rozpor urovnat, je ignorovat jej – rutinní přístup ve zpravodajství.
Vojenská moc má způsob, jak si pro sebe vytvořit nějaké politické obvody. A to jistě platí o masivní stopě Pentagonu v Iráku, kde bylo hlasování 30. ledna součástí mystifikovaného procesu – s volební komisí vybranou USA a základními pravidly, která udržovala politické postoje kandidátů a dokonce i jejich jména, většinou tajná před voliči. V nadcházejících měsících je potenciál pro rozpor mezi voliči a politikou vůdců nové vlády obrovský.
Od loňského léta je vedení „prozatímní“ vlády v Bagdádu z velké části složeno z Iráčanů, kteří se rozhodli hodit svůj úděl s okupanty. V tuto chvíli jejich naděje na moc – a možná i jejich životy – závisí na pokračující rozsáhlé přítomnosti amerických jednotek.
Přirozeně, současný premiér Ayad Allawi, dosazený americkou vládou loni v červnu, nyní tvrdí, že povstání bude poraženo, pokud američtí vojáci zůstanou dostatečně dlouho. Dokonce i prezident Ghazi al-Yawer, který kritizoval některé aspekty amerických vojenských operací v Iráku, nyní vychvaluje potřebu železné pěsti strýčka Sama. Na začátku února al-Yawer na tiskové konferenci prohlásil: „Je naprostý nesmysl žádat vojáky, aby odešli v tomto chaosu a vakuu moci.“
Sloupkař James Carroll, který psal v Boston Globe z 1. února, položil prst na klíčovou dynamiku: „Chaos zničené společnosti nechává každý nový nástroj vládnutí závislý na americké síle, i když se americká síla ukazuje jako neschopná. bránit sebevražedným legiím, tím méně je porážet. Ironie je skvělá. Čím horší bude násilí, tím déle si budou Američané nárokovat právo zůstat. Tímto způsobem za něj dělají Bushovu práci stále odvážnější – a brutálnější – „povstalci“ a extrémně ztěžují vznik autentického iráckého zdroje pořádku.
Mezitím londýnský Guardian zveřejnil zdrcující esej univerzitního profesora, který opustil Irák za vlády Saddáma Husajna. Sami Ramadani napsal: „4. září 1967 vydal New York Times optimistický příběh o prezidentských volbách pořádaných jihovietnamským loutkovým režimem na vrcholu války ve Vietnamu. Pod nadpisem „U.S. povzbuzeno hlasováním ve Vietnamu: Úředníci uvádějí 83procentní účast navzdory teroru Vietcongu, noviny uvedly, že Američané byli „překvapeni a povzbuzeni“ velikostí volební účasti, a to navzdory teroristické kampani Vietcongu, která měla narušit hlasování
Úspěšné volby, pokračovalo, „byly dlouho považovány za základní kámen politiky prezidenta Johnsona na podporu růstu ústavních procesů v Jižním Vietnamu.“ Ozvěny víkendové propagandy o Iráku Volby jsou tak blízko, že jsou neskutečné.“
Během prvních dnů po hlasování v Iráku se do hlavního proudu zpravodajství ve Spojených státech dostalo jen málo znepokojivých faktů. Ale pohádkové příběhy, které propluly reportáží a komentářem, brzy narazí na tvrdé útesy reality. Americká vláda je připravena ponechat v Iráku velký počet vojáků ještě dlouhou dobu. A žádný bouřlivý potlesk a mediální chvála slovesnosti stavu Unie nemůže změnit smrtící rozpory mezi demokratickou rétorikou a vojenskou okupací.
_______________________________________
Další kniha Normana Solomona, „Válka usnadněná: Jak nás prezidenti a vědci neustále točí k smrti“, vyjde začátkem léta v nakladatelství Wiley. Jeho sloupky a další spisy lze nalézt na www.normansolomon.com.