Alice vylezla ze zpravodajské díry. Vypadala silně otřesená. "Myslela jsem, že Wonderland je opravdu zvědavá," řekla, "ale Medialand je ještě zvláštnější."
V reakci na můj tázavý pohled rychle dodala: „Neboj, držela jsem se dál od housenky kouřící vodní dýmku, láhve ‚Drink Me‘ a dortu ‚Eat Me‘. Nekonverzoval jsem s jedinou hrací kartou, plchem nebo falešnou želvou. Byl jsem prostě pozorný."
Náhlé objevení Alice na sluncem zalité louce mi vnuklo nápad. Už to nebyla dívka, byla to zjevně inteligentní žena. "Tady," řekl jsem a vytáhl z aktovky notebook, "napiš mi prosím o svých posledních dobrodružstvích." A než stačila odmítnout, utekl jsem.
Když jsem se vrátil o několik hodin později, našel jsem tato slova:
Oh lásko, jak začít? Kloboučník a březnový zajíc se nikdy nemohli rovnat šílenství, které jsem právě viděl v Medialandu. Slyšel jsem o lidech, kteří se živí melasou, ale současná mediální strava je spíše ponurá. Mám napůl rozum napsat báseň: „Mrož a novinář se divili, kde byli. / Plakali jako cokoli, když viděli takové množství rotace…“
Byl pátek (12. dubna), když armáda ve Venezuele vytlačila prezidenta. V sobotu se na titulní straně New York Times psalo „Venezuelský náčelník přinucen k rezignaci“ a první z více než 30 odstavců odkazoval na „náhlý konec turbulentní tříleté vlády rtuťovitého siláka“. V celém článku bylo slovo „převrat“ použito pouze jednou – uvádí, že „Kuba nazvala změnu převratem“.
Mezitím, také odmítající nazývat převrat pučem, hlavní úvodník Times použil optimistické eufemismy, aby jej oslavoval:
„S včerejším odstoupením prezidenta Huga Cháveze již venezuelská demokracie není ohrožována případným diktátorem. Pan Chavez, ničivý demagog, odstoupil poté, co armáda zasáhla a předal moc respektovanému obchodnímu vůdci.“
Ale mnoho Venezuelanů bylo méně potěšeno, když vidělo, že jejich ústava byla zrušena. Za méně než 48 hodin se Chavez vrátil do úřadu.
Sobotní úvodník listu New York Times tvrdil, že krok proti dvakrát zvolenému venezuelskému prezidentovi byl čistě vnitřní záležitostí: „Jeho odvolání byla čistě venezuelská záležitost.
V úterý však noviny informovaly: „Vysocí členové Bushovy administrativy se v posledních měsících několikrát setkali s vůdci koalice, která svrhla venezuelského prezidenta… a dohodli se s nimi, že by měl být odvolán z úřadu.“
V úterním úvodníku Times uvedly, že tři dny předtím trpělo dočasnou amnézií a zapomnělo na transcendentní ctnosti demokracie. Nyní, po neúspěchu převratu, byl nový úvodník trochu kajícný:
"Pan. Chávez byl natolik rozdělujícím a demagogickým vůdcem, že jeho nucený odchod minulý týden vyvolal potlesk doma i ve Washingtonu. Tato reakce, kterou jsme sdíleli, přehlédla nedemokratický způsob, jakým byl odstraněn. Násilné sesazení demokraticky zvoleného vůdce, bez ohledu na to, jak špatně si vedl, není nikdy něco, co bychom měli povzbudit.“
Jak se ale v Medialandu stane demokraticky zvolený prezident „silným mužem“? A kdy převrat není převrat, ale „převrat“?
No, přes zrcadlo poskytl Humpty Dumpty vysvětlení. "Když použiji nějaké slovo," řekl, "znamená to přesně to, co si zvolím - ani více, ani méně." Když jsem namítl, že „otázkou je, zda dokážete, aby slova znamenala tolik různých věcí“, jeho odpověď byla strohá. "Otázka je," odpověděl, "co je být pánem - to je vše."
Zdá se, že tento zvrácený výhled je v největším nedávném příběhu Medialandu axiomatický. Uprostřed veškerého zpravodajství o izraelsko-palestinském konfliktu se divím pozoruhodným nesrovnalostem v zájmu médií a morálnímu rozhořčení.
Například, na rozdíl od velmi medializovaného případu Johna Walkera Lindha, co ostatní Američané, kteří byli také pohnuti náboženským zápalem, aby odešli do zahraničí a chopili se zbraní pro cizí vládu? Po přemístění z domů v takových oblastech, jako je Brooklyn, NY, odešlo poměrně dost Američanů do Izraele a nyní slouží armádě této země.
Letos na jaře byli bezpochyby někteří z nich součástí izraelské ofenzívy na Západním břehu Jordánu. Je skutečně zvláštní, že tytéž americké zpravodajské kanály fascinované „americkým Talibanem“ nemají tak velký zájem zkoumat ty Američany, kteří posilují řady izraelských ozbrojených sil, když se podílejí na zabíjení palestinských mužů, žen a dětí.
Podobnosti jsou dost do očí bijící, aby bylo vyhýbání se médiím pozoruhodné. Zjevně jistý souhlasem nejvyšší bytosti se Lindh rozhodl narukovat do svaté války, která zahrnovala časté zabíjení civilních životů. Totéž platí o četných Američanech, kteří nyní nosí kulomety pro Izrael na okupovaných územích.
Sedím na krásné louce a přeji si, aby všechny tyto události byly jen fantazií, ze které bych se mohl probudit a moje sestra mi jemně otírala mrtvé listí, které mi slétlo ze stromů po tváři. Ale tohle není žádný sen.
___________________
Poslední knihou Normana Solomona je „Zvyky vysoce klamavých médií“.