Vidím, že jsem teď zatraceně legendární; a protože jsem dávno zemřel, je to bezpečné pro všechny zúčastněné.
Onehdy, kdy kalendář ukazoval leden 2002, mělo rádio svůj obvyklý účinek – až se mi náhle otevřela víčka. Mluvil o mně mladý muž jménem Ken Burns. Pozorně jsem naslouchal pro případ, že bych se konečně mohl dozvědět o smyslu svého slavného a ubohého života.
Když mě vážil na literárních vahách, jeho palec byl těžký na straně slávy. Nebudu nic namítat, i když bych se mohl trochu dohadovat.
Na programu (NPR’s „Morning Edition“) mě filmař Burns přivedl do současnosti. „Ze všech historických postav, které jsem se za posledních 25 let snažil přiblížit,“ řekl, „Twain je podle mě jediná osoba, do které byste se dnes mohli vrhnout a během asi 15 minut by ho všichni chtěli. Byl by ve vaší show. Byl by na všech kabelových kanálech."
No, to záleží. Mužův vlastní film stručně popisuje, co se stalo, když jsem napsal rozsáhlý útok na vražednou kořist krále Leopolda v Kongu: „Žádný americký vydavatel se to neodvážil otisknout.
Hlodá ve mně dojem, že se toho tolik nezměnilo.
Film zobrazuje fotografii domorodých lidí s useknutýma rukama za to, že neuspokojili Leopoldovy nohsledy obchodu s gumou v Kongu, přeměněné na „Belgičany“ obrovskou chamtivostí a ještě větší krutostí.
Nyní, sto let poté, co belgické podnikatelské síly způsobily první holocaust 20. století, se podívejme na nedávné události o něco dále na jih na stejném kontinentu, kde se Angola stala světovým hlavním městem po amputaci.
Mnoho Angolanů postrádá končetiny kvůli nášlapným minám financovaným americkými daňovými poplatníky, když prezident Ronald Reagan chválil partyzánské „bojovníky za svobodu“. Vzhledem k tomu, že hlavní odpovědnost za krveprolití nesla americká vláda, válka pokračovala do dalšího desetiletí. Během 18měsíčního období, které skončilo v březnu 1994, zemřelo v Angole půl milionu lidí. Zajímalo by mě, jak je pravděpodobné, že budu pozván „na všechny kabelové kanály“, abych o takových záležitostech ostře diskutoval?
V jihovýchodní Asii, na venkově v Laosu, nejméně 18 milionů kazetových bomb – zanechaných po americké armádě – zůstává nečinných. Jsou náchylné k výbuchu, když do nich strčíte. "Bomby," říká se jim. Příliš triviální na to, aby se vznešení humanisté ve Washingtonu vrátili a odstranili.
Od počátku 1970. let si kazetové bomby vyžádaly 12,000 500 životů civilistů v Laosu, kde každoročně zabíjejí nebo zmrzačují XNUMX lidí. XNUMX procent obětí jsou děti.
V Afghánistánu, kde loni na podzim přímo zemřelo několik tisíc civilistů při americkém bombardování, americká letadla shodila několik kazetových bomb. Prezident George W. Bush, vášnivý moralizátor, není znepokojen tím, že některé z těchto výbušnin ochromí nebo zabijí děti a další Afghánce v následujících měsících a letech.
Odpusť mi. Předchozí odstavce spadají do kategorie „politických výmluv“ – fráze používaná ve vyprávění filmu pana Burnse k odkazování na určité sklony v mých pozdějších letech.
Když jsem sledoval „Mark Twain“ (na PBS v polovině ledna), před očima se mi promítl celý můj život. Na konci filmu, kdybych už nebyl mrtvý, by mi bylo poskytnuto mnoho podnětů.
Je pravda, že jsem nebyl tak obílený jako plot tety Polly. Film obsahoval toto prohlášení, které jsem učinil: „Jsem antiimperialista. Jsem proti tomu, aby orel nasazoval drápy na jakoukoli jinou zemi."
Diváci modernistů 21. století by však nebyli příliš zraněni, kdyby z mého pera slyšeli slova jako tato: „Kdo jsou utlačovatelé? Těch pár: král, kapitalista a hrstka dalších dozorců a superintendentů. Kdo jsou utlačovaní? Mnoho: národy země; cenné osobnosti; pracovníci; ti, kteří připravují chléb, který jedí měkcí a zahálči.“
To není v televizi často vidět. Místo toho se téměř nelišící zprávy donekonečna opakují. Způsobují mi, že si vybavuji příběh, který jsem mnohokrát slyšel na dostavnících podél Overlandské stezky, historku (vyprávěnou v „Roughing It“) o Horace Greeleym a jeho jízdě z Carson City do Placerville.
Když na kabelových kanálech pozoruji jednoho recitátora zpráv za druhým, chce se mi křičet jako kdysi dávno: „Pokračujte na vlastní nebezpečí. Vidíš ve mně melancholickou trosku kdysi statečného a velkolepého mužství. Co mě k tomu přivedlo? To, co se chystáš říct. Postupně, ale jistě mi tato únavná stará anekdota ubírala síly, podkopávala mou konstituci, vysychala můj život. Lit mé bezmoci. Ušetři mě jen jednou a řekni mi pro změnu o mladém George Washingtonovi a jeho malé sekerce."
_______________________________________________
Poslední knihou Normana Solomona je „Zvyky vysoce klamavých médií“. Jeho syndikovaný sloupek se zaměřuje na média a politiku.