Z pera spisovatele, básníka a performera George Tady Capaccio je dojemný První kámen:
Kdybych to byl já v Palestině
a našel jsem tě na nosítkách
v otřesné nemocnici,
Kleknul bych si vedle tebe
a vezmi svou ruku do mé,
otřete si krev z tváře
a modlete se, aby Bůh zastavil krvácení
i když dovnitř spěchají další ranění.
držel bych tě v náručí
a řekneme vám, že se jednoho dne vrátíme
do našeho rodiště na severu
a dům, který stále stojí,
dům z kamenů a časem prověřené příběhy
dává našim životům jejich osobitou milost.
Jednoho dne bude ten dům náš, slibuji,
jak to bylo mého otce a jeho otce také.
Vzpomeň si na moře, jo habibti,
a jak se to před námi rozšířilo
jako obrovský modrý příslib míru,
a ty tvrdé staré olivovníky
naši rodiče si vážili
pro jejich neochvějný odpor
do nejchladnějších zim
a brutální bandy osadníků.
Když tě držím blíž
a cítíš, jak tvůj dech slábne,
Připomenu zahradu
miloval jsi tak vroucně,
ten, o který se starali tvoji rodiče
s láskou a trpělivostí
po mnoho těžce vybojovaných let.
Budeme čerpat vodu ze studny,
nejsladší nejstudenější voda
ze studny, kterou kopali naši předkové.
Je tam a čeká, až se vrátíme
do kvetoucích mandloní,
a keře jasmínu
čí květiny, řekl jsi,
nosil parfém ráje.
Večer vánek od moře
ponese příběhy z daleka.
Sejdeme se venku s rodinou
dát si při svíčkách slazený čaj
s listy máty ze zahrady,
a pomůžeme si zralými fíky
a plátky pomerančů z pomerančovníku
když čekáme, až začne můj otec, Hajji Salim.
Jakmile je tabák poklepán
a uhlíky začaly žhnout
dá si ruku na srdce,
místo, kde jsou uchovávány jeho příběhy,
a osvobodit je jako ohnivé mouchy
ve voňavém vzduchu měsíční noci,
při kreslení na jeho vodní dýmku
a vydechování oblaků vonné páry.
Bude nám vyprávět o dobách minulých
když nikdo nepřišel, aby nám vzal zemi
nebo spoutat krásu našich životů
v poutech a řetězech zaměstnání.
Ve zmatku a hrůze na pohotovosti,
Přitisknu si tvou ruku k srdci
a vnímejte zvoneček svého pulsu
zvoní slabě, stále slaběji,
pak příliš slabě slyšet.
Nebudu vědět, co mám dělat
když se na tebe dívám, má lásko,
blíže než mé vlastní oči.
Nebudu vědět, co mám dělat
ale křič o pomoc jako ostatní pláčou
za blízké zabité izraelskými zbraněmi
nebo vytažené z vraku rozstřílených krytů.
Někdo určitě přijde,
a zavřou ti oči
jemným máchnutím ruky,
a bude hotovo.
Budu bez útěchy plakat
a říkat boží jméno až do dechu
vyhořel
a já budu taky pryč
z tohoto života do jiného
kde otevřu bránu nemocnice.
Ostřelovači mě mohou zamknout ve svých zaměřovačích,
ale budu stát za svým.
Pokud má být učiněno prohlášení,
Pak to udělám
s prvním kamenem, který mi padne do ruky
jako dávná duše mé rodné země.
George Capaccio je spisovatel, básník a performer, který nyní žije v Durhamu v Severní Karolíně poté, co se stěhoval z oblasti Bostonu. Počínaje 90. lety ho jeho starost o irácký lid pod sankcemi uvalenými USA přiměla podniknout četné cesty do Iráku jako svědka účinků těchto sankcí. Doma se zasazoval o jejich zrušení prostřednictvím psaní a veřejného vystupování a zároveň získával finanční prostředky pro rodiny v Bagdádu, které znal a s nimiž zůstává v kontaktu.
Pokud se chcete vyjádřit k některému obsahu na Z nebo se zapojit do diskuzí s ostatními čtenáři Z, proč se nepřidat Z Nesoulad mezi komunitou v síti server?