Byla to nezapomenutelná noc, i když z velké části z důvodů, které jsou značně zaostalé. 9. června 1983 jsem složil poslední univerzitní zkoušku. Stalo se to v den voleb v Británii a pozdě večer jsme se s dvěma indickými přáteli shromáždili, abychom sledovali, jak se objevují výsledky.
V pekle nebyla naděje, že by vláda Margaret Thatcherové byla zničena, jak si to bohatě zasloužila; jediné napětí se točilo kolem velikosti jeho nové většiny. Dva z nás byli následně odhodláni utopit svůj smutek; třetí, jehož pokoj na ubytovně jsme pro tento účel zabavili, byl náhodou oddaný muslim, trval na tom, abychom si s sebou vzali vlastní sklenice.
V tomto případě nebylo nouze o smutek, a protože sedadlo za sedadlem padalo na Torye, sklíčeně jsme usnuli a o několik hodin později jsme se probudili a zjistili, že rozsah devastace byl ještě horší, než jsme měli my. obávaný. Už to byla desetiletí, co Labouristická strana utrpěla tak palčivou porážku.
Nejsem si jistý, zda nás v tu chvíli zarazilo, že jsme byli svědky jedné z nejtemnějších hodin labouristů právě z toho místa – Oxfordské Wadham College – kde byl před půl stoletím nadějným studentem vůdce strany Michael Foot.
Foot, který zemřel minulý týden ve zralém věku 96 let, byl dost možná tím nejslušnějším člověkem, který vedl velkou britskou politickou stranu; není divu, že v drsné a neklidné době moderní politiky mu tato obdivuhodná vlastnost – projevující se mimo jiné v pozoruhodném nedostatku osobních ambicí – nedělala moc dobře.
Footova pověst vysoce zásadového socialisty – která zůstala víceméně nedotčená během jeho let ve vládě v 1970. letech, nejprve za Harolda Wilsona a poté jako místopředseda vlády Jima Callaghana – nevyhnutelně znamenala, že jako opoziční vůdce bude neustále pod útokem, zejména z toryovského tisku.
Pravicové bulvární plátky byly v letech před volbami v roce 1983 neúprosně zlomyslné, vykreslovaly ho jako nemotorného starce a narážely na jeho podobnost s dětskou televizní postavou Worzela Gummidge, žijícího strašáka. Byl pranýřován za to, že se v roce 1981 zúčastnil bohoslužby ke Dni vzpomínek v Kenotafu v tom, co bylo popisováno jako „oslí kazajka“, z čehož vyplývá, že nějakým způsobem nerespektoval památku padlých v Británii tím, že se objevil v nekonvenčním oblečení.
Návrh, že nějak nedosahuje úrovně v oddělení vlastenectví, byl naprosto absurdní: pokud něco, Noha byl v tomto ohledu spíše skrytý. Patřil k zakladatelům Kampaně za jaderné odzbrojení (CND) a sám sebe popisoval jako „zavilého propagátora míru“, přesto jednoznačně podporoval vyslání britské pracovní skupiny Margaret Thatcherové, aby znovu dobyla Falklandské ostrovy z Argentiny.
To nebyl příklad pokrytectví: Foot byl konzistentní ve svém přesvědčení, že fašistické agresi je třeba vzdorovat, a v roce 1940 byl hlavním autorem populárního polemického traktátu s názvem Vinní muži, která si vzala na starost nacistické usmiřovatele mezi britským establishmentem. V roce 1982 mu argentinský vojenský diktátor Leopoldo Galtieri připomněl Benita Mussoliniho. (Na rozdíl od Thatcherové stejně pohrdal chilským Augustem Pinochetem.) V 1990. letech ho podobné podněty vedly k podpoře intervence NATO v bývalé Jugoslávii.
Stojí však za zmínku, že Foot byl pro to, aby byla jihoatlantická pracovní skupina zpočátku použita k nátlaku na Argentinu, aby se pokojně stáhla z Falkland/Malvín místo okamžitého zahájení nepřátelských akcí. A pravděpodobně nesmlouval s ošklivou vlnou džingoismu, kterou rozpoutala válka v jižním Atlantiku, která na základě společného konsensu značně usnadnila Thatcherův volební triumf v následujícím roce.
K jejímu špatnému projevu však v žádném případě přispěly nepokoje uvnitř Labouristické strany. Navzdory veškerému úsilí nedokázal Foot zabránit partě vysoce postavených pravičáků – Gang of Four, jak se jim v té době říkalo – v dramatickém odchodu a vytvoření Sociálně demokratické strany (SDP), která přilákala pás dalších labouristických poslanců a v roce 1983 škodlivě rozdělil protikonzervativní hlasování.
Jak poznamenali mnozí z poct z minulého týdne, Footovi lze ke cti, že dokázal udržet životaschopnost Labour jako široké církve. Vzhledem ke svému nespornému přesvědčení levicového křídla to udělal částečně tím, že dovolil pravici, aby se prosadila, čímž vytvořil dojem, že je ve skutečnosti zajatcem sil, které pohrdají většinou toho, za čím stál.
Tato slabost – nebo pragmatismus, záleží na vašem úhlu pohledu – přispěla k dojmu, že největší chyba labouristů kolem roku 1983 spočívala v samotné socialistické agendě (nemotorný manifest strany toho roku popsal přední pravicový poslanec Gerald Kaufman jako „nejdelší sebevražedná poznámka v historii“), spíše než její neschopnost promítnout ji koherentně a připravit půdu pro stálý posun doprava – a její případný návrat k moci pod vedením vůdce, kterého Thatcherová ráda pomazala jako důstojného dědice na ekonomické frontě.
Té smuteční noci v červnu 1983 se do parlamentu poprvé nedostal jeden, ale dva budoucí labourističtí premiéři. Jak Tony Blair, tak Gordon Brown minulý týden nadšeně chválili Foota, stejně jako mnoho jeho bývalých protivníků, a připomněli jeho zásadový idealismus i vtip a erudici, které přispěly k jeho obrovskému postavení parlamentního řečníka. Navzdory jeho nezapomenutelnému popisu Normana Tebbita jako „tchoře vycvičeného v domácnosti“, měl Foot zřídkakdy o někom ostré slovo a nikdy Blaira nebo Browna veřejně nekritizoval – i když navzdory své fyzické slabosti trval na tom, aby mluvil v bezprecedentně velkém počtu lidí. protiválečné shromáždění v Londýně před vojenským útokem na Irák.
Náklonnost, kterou vzbuzoval, se na druhou stranu nikdy neomezovala na ideologické spřízněné duše: před desítkami let mezi své přátele počítal lorda Beaverbrooka a Enocha Powella. Jako radikálního aktivisty, novináře, spisovatele a nemoderně přímého politika je v Footově biografii mnoho, co zatemňuje význam Labourova nadiru z roku 1983, i když si to nelze zcela přát.
Koordinátorka: Ivana Durgarian email: [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat