Ptám se jako americký občan znepokojený naší poškozenou demokracií, ale také jako někdo s kořeny v Chile, které po mnoha letech diktatury trpělo škodlivými důsledky toho, že nedokázalo plně dokončit svůj demokratický přechod.
Právě takový velký přechod dnes Spojené státy potřebují.
Většině mých amerických spoluobčanů může tato myšlenka připadat matoucí, dokonce urážlivou. Naše země nemá žádná omezení svobody slova nebo shromažďování. Právě provedla volby, které úřadující prezident rozhodně prohrál, navzdory mnoha zoufalým snahám jeho a jeho příznivců zvrátit výsledek. Zdá se jasné, že ve středu, kdy se Kongres sejde, aby oficiálně uznal porážku Donalda Trumpa, bychom se již neměli obávat předávání moci, tedy úspěšného přechodu mezi administrativami.
Je pravda, že Trump svou ztrátu nadále popírá a bezohledně se snaží podkopat svého nástupce, nově zvoleného prezidenta Joea Bidena. Možná ještě způsobí další zmatek a bolest naší zemi a světu, než odejde, ale tato specifická noční můra alespoň skončí 20. ledna, kdy Biden složí přísahu jako 46. prezident.
Blahopřání si ke stabilitě našich demokratických základů by nás nemělo zaslepit před skutečností, že Biden a zvolená viceprezidentka Kamala Harrisová zdědili těžce zraněnou demokracii. Není to jen tak
naše zákony a normy selhaly , aby se zabránilo
zuřivý demagog od vítězství v prezidentském úřadu,
obohacující sám sebe a jeho rodina,
omilostnění odsouzených vrahů a
křivopřísežní patolízalové, a
pošlapávání ústavy s
kvazidiktátorské chování.
Neschopnost institucí našeho národa zablokovat, natož soudně stíhat, takové nekalé praktiky a prostopášnosti je příznakem hlubších problémů, které střídání stráží, jakkoli povzbuzující, nemůže nakonec vyřešit.
Koneckonců, kdyby něco málo více než 40,000 XNUMX voličů ve třech státech změnilo názor – nebo by jejich hlasovací lístky byly potlačeny či vyhozeny – výsledek by byl jiný, což by ve volebním sboru vytvořilo nerozhodný výsledek, který by vyvolal otázku, kdo by měl být prezidenta do Sněmovny reprezentantů. V tomto scénáři
každý stát by měl pouze jeden hlas ve Sněmovně reprezentantů a je možné a skutečně pravděpodobné, že by byl zvolen Trump, čímž by byla zmařena vůle většiny – více než 81 milionů lidí. Je to druh potíží, které nepotřebujeme – a pramení z nich
absurdní volební vysoká škola, vymyšlený v 18. století
k uklidnění otrokářských států zoufale si chtějí ponechat svůj lidský majetek.
Toto je Amerika, kde, jak jsme viděli jen v posledních několika letech, jen hrstka soudců Nejvyššího soudu, pomazaných zjevně nereprezentativním Senátem, může zrušit práva získaná desetiletími bojů žen, pacientů, pracovníků, menšin. a odbory – a příliš často porušují práva uznávaná a chráněná jejich moudřejšími kolegy a předchůdci u nejvyššího soudu. Viděli jsme
jak mohou spravedlnosti dopustit, aby byla země zpustošena pro zisk a otevřít dveře
korporace k ovlivnění voleb a legislativa s obrovskými přílivy peněz.
Je to Amerika, kde neslušné hromadění bohatství na vrcholu vede k dechberoucí nerovnosti a zoufalství v obrovských částech populace, kde miliony nespokojených mužů a žen hledají nějakého falešného populistického zachránce, aby je zachránil. Tohle je Amerika, která gerrymanduje čtvrti, zbavuje menšiny volebního práva a toleruje rasovou nenávist a protiimigrantské nálady. Amerika, která, neochotná držet na uzdě policejní brutalitu a násilí ze zbraní doma, podporuje diktátory a autokraty v zahraničí jako součást zahraniční politiky, která byla de facto konsensem po většinu naší historie, bez ohledu na to, která strana byla u moci.
Amerika, kde překvapivý počet obyčejných mužů a žen, v zajetí sériového prolhanosti, nedůvěřuje volebnímu procesu, když jejich kandidát prohraje.
Bylo by příliš snadné odložit konfrontaci strukturálních příčin stojících za tímto stavem věcí, vzhledem k tomu, že národ – včetně jeho zákonodárců a nastupující Biden-Harrisovy administrativy – se musí vyrovnat s neutuchající ekonomickou recesí, nestabilními mezinárodními vztahy, ekologickými katastrofami, polarizovaná veřejnost a především zločinně špatně řízená pandemie.
Američané, probuzení traumatizující zkušeností Trumpa s trvalejšími slabostmi a omezeními svého vládního systému, by však neměli promarnit tuto jedinečnou příležitost, aby se současně vypořádali s hnisající krizí samotné demokracie, která, nebude-li řešena, bude i nadále ohrožovat republiku.
Pokud budeme o Trumpově vládě uvažovat nikoli jako o odlehlém, ale o extrémním projevu morbidity, která se hromadí od zrodu země, zakořeněná ve spleti naší kolektivní historie a DNA, pak skutečné uzdravení může začít pouze tehdy, když se my lidé rozhodneme uskutečnit přechod s otevřeným koncem k všeobjímající, všeobjímající demokracii, takové, která se odváží přetvořit rozbitou identitu národa. Ideální by byla nová ústava, ale pokud je to neproveditelné, začněme alespoň obsáhlý rozhovor o tom, jak této krizi čelit s otevřenýma očima, srdcem a intelektem.
Možná i díky svému chilskému původu jsem přesvědčen, že nutně potřebujeme razantní řešení a radikální reformy, nikoli kusé a dílčí. Američané by měli věnovat pozornost varovnému příběhu, který nám Chile posílá. V roce 1990, po 17 letech diktatury, Chilané znovu získali právo určovat svůj vlastní osud, ale nebyli schopni učinit další zásadní krok, a to nátlakem na své vůdce, aby
napravit křivdy minulosti a posunout se vpřed k plné demokracii.
Přežily zbytky starého režimua udusily pokusy o nezbytné ekonomické, politické a sociální reformy.
Bez těchto reforem se většina lidí cítila vyřazena z hlavního proudu veřejného života, diskursu a konsensu a stala se cyničtější vůči demokracii samotné. Byli čím dál tím víc naštvaní
sledoval, jak je jejich země rozpolcená ekonomickými rozdíly, s jedním systémem pro privilegované a jiným pro ty, kteří nemají prostředky nebo moc, aby byli skutečně slyšeni.
Teprve nyní, o 30 let později, podpořeno tím loňským
lidové povstání, které málem svrhlo vládu, začalo Chile na cestě k a
ústavní shromáždění kde se lidé rozhodnou, jak si přejí být řízeni, a stejně tak zásadní je, jak se spravedlnost a rovnost, po kterých touží, mohou stát realitou.
Doufejme, že to nebude trvat 30 let a nesmírné další utrpení, než suverénní americký lid uzná, že je čas dosáhnout vyšší formy demokracie, která konečně splní slib dokonalejší unie.
Ariel Dorfman je autorem knihy „Smrt a panna“. Jeho nejnovějšími knihami jsou román „Cautivos“, „Králičí povstání“, příběh pro děti, a „The Compensation Bureau“, připravovaná novela o apokalypse. Žije se svou ženou v Chile a v Durhamu v Severní Karolíně, kde je významným emeritním profesorem literatury na Duke University.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat