1. Islám v Tunisku
Před rokem, nebo skoro tak, pokud zahájíme změny, které se šíří arabským světem upálením Mohammeda Bouaziziho – stejně dobrým výchozím bodem jako kterýkoli jiný – byl tento region na pokraji rozsáhlých změn. K dnešnímu dni proběhly změny ve dvou vlnách, vlna demonstrací následovaná vlnou volební.
Volební vlna vzala demonstracím část politické energie, ale ne všechnu. První z nich byl radikální, ne-li „revoluční“; ta druhá, ve všech případech zatím konzervativnější. Přesto volební vlna získává svou legitimitu od těch v ulicích, kteří s holýma rukama strhli zkorumpovaný a represivní politický dům Zine el Abidine Ben Ali budovaný čtvrt století, a tvrdí, že budou pokračovat v hodnotách. Doslova vyhodili jeho dům... a pak ho zničili.
I když jsou staré politické strany v Tunisku, Rassemblement Constitutionelle Populaire (RCP) – Ben Aliho přepracování Bourguibovy strany Neo-Destour – nyní zakázány, nová konstelace politických stran má daleko k radikálnímu v hlavním, jejich vznikajícím přístupu. zdá se, že kombinuje otevřenější politické prostředí s tržní ekonomikou otevřenou na západ. Ačkoli je Tunisko ekonomicky mnohem úžeji historicky spojeno s Francií a Itálií, po Ben Ali bude mít užší vazby se Spojenými státy. Ve skutečnosti to může mít mnohem užší vazby
Je ironií, že ti, kdo iniciovali první vlnu, byli víceméně izolováni od druhé. Během druhého kola, v každé zemi, islámské strany ukázaly svou sílu a v té či oné míře se dostaly k moci. Posun byl všudypřítomný. Tunisko, Egypt, Libye, Maroko…a dovolím si tvrdit, že pokud budou volby jinde v arabském světě, výsledky budou podobné a islámské strany se objeví jako nejmocnější politická síla všude.
Ve Spojených státech a v Evropě došlo k určitému „překvapení“ v tomto volebním obratu událostí, ačkoli vše nasvědčuje tomu, že po všech sténáních a sténání ve Washingtonu ohledně islámské fundamentalistické hrozby je Obamova administrativa ochotna uzavřít mír. s „politickým islámem“ a dát mu alespoň šanci. Ne že by Američané nebo Evropané měli na výběr. Arabské národy nežádaly Washington o povolení ke vzpouře, jak si vzpomínám. Nicméně vzhledem k nedávné historii je to zvláštní spojenectví, jak pro Araby, tak pro Američany.
Někteří lidé se ptají jak se to stalo? Co se stalo s touto většinou sekulární radikalizovanou mládeží, pro kterou náboženství zřejmě nehrálo roli (a nehrálo). Jak je na tom ta militantní mládež Tuniska v džínách, která nosí mobilní telefony, na kterých je závislá, ti, jejichž odvaha a bojovnost svrhly diktátora k zemi jsou nyní na veřejnosti nahrazeni politiky ve třídílných oblecích, kteří mluví o kapitalismu volného trhu, Koránu a dělají hloupá prohlášení o tom, jak svobodné matky ničí zemi?
Dlouhodobé vysvětlení posunu zní takto: Tunisko ano vždy byl – nebo přinejmenším od roku 700 n. l. – převážně muslimská země. V Tunisku, přestože ano, jsou zde nějací Židé a křesťané, je země převážně sunnitská. Náboženství v kulturním lepidle; jeho rozmanitost se nachází v jazyce, ať už je to francouzština, imazighánština (berberština). Tato situace, která se rozšiřuje i do dalších severoafrických zemí, se liší od arabského východu, kde je arabský jazyk to dává spojení s národy, které byly dlouho nábožensky rozmanitější.
V severní Africe tak není oddělení islámu od politiky nebo kultury možné. Proč se tedy divit, že tuniské politické instituce by na nějaké základní úrovni neměly být tak ovlivňovány? Je zde také zapomenutý (ale ne zde v Tunisku) fakt, že útok evropského kolonialismu na region, od začátku po napoleonské invazi do Egypta vždy zahrnoval silný křesťanský proselytizující prvek, který očerňoval islám, někdy agresivněji, jako v Alžírsku, někdy s poněkud lehčím nádechem jako zde v Tunisku. Tunisko má dvě velmi důležité islámské instituce. Svaté město Kairoaun, třetí nejdůležitější místo v sunnitském muslimském světě po Mekce a Jeruzalémě Univerzita Ez Zitouna, která tvrdí, že je nejstarším vzdělávacím zařízením v arabsky mluvícím světě. Starší než Sorbonna, Oxford, Cambridge, Heidelberg o stovky let, založená v roce 737, Ez Zitouna od té doby nepřetržitě existuje.
Je pravda, že první tuniský prezident Habib Bourguiba trval na oddělení církve (nebo mešity) od státu. Nikdy však nebyl tak hloupý, aby zpochybnil základní islámskou povahu tuniské společnosti. Jen se to snažil modernizovat. Jeho největším přínosem, který mnozí Tunisané uznávají i dnes, byl moderní sekulární vzdělávací systém založený víceméně na francouzském vzoru. V těchto raných rozpočtech Bourguiba bylo plných 50 % prostředků vyčleněno na vzdělávání. Navíc to nebylo tak, že by se tuniský islám při příchodu nezávislosti podobal mnohem konzervativnějšímu saúdskému wahhábistickému modelu. Dokonce i tehdy to byla mnohem tolerantnější, flexibilnější odrůda, která opravdu nebyla příliš v rozporu s Bourguibovými vzdělávacími reformami.
Hanobení islámu nezačalo prohlášením prezidenta George Bushe o džihád proti islámu, ale byla součástí a projektem evropského koloniálního projektu a toho, co by se dalo nazvat americkým neokoloniální projekt. Běží hluboko. I když na toto téma existuje mnoho solidních expozic, jedna z těch lepších – Edward Said’s orientalismus vyniká mezi nejlepšími. Hovoří v něm o ‚konstelaci falešných předpokladů západních postojů k Blízkému východu‘.
V reakci na kolonialismus se vedl dlouhý boj o obranu islámu. Stalo se nedílnou součástí prakticky všechny severoafrické antikoloniální boje; islámské náboženství bylo zapsáno do všech ústav, i když jak jinak, různými způsoby. Přidat k tomuto obrázku selhání západních sekulárních politických modelů splnit dva sliby modernismu: více demokracie a více rozvojea možná lze lépe pochopit posun k „islámské politice“ v severní Africe a v celém regionu. Jestliže se komunismus bez okolků zhroutil a to, co bychom mohli nazvat buržoazní demokracií, přichází do severní Afriky tváří v tvář Mubarekovi a Ben Alimu, proč se nevrátit k osvědčenému a pravému náboženství, které alespoň, nabídl v posledních desetiletích útěchu, aby překonal těžké časy.
2. Region směřující k islámské politice
Na bezprostřednější úrovni, psaní Le Monde prosince 78 2011,Alan Frachon odvádí dobrou práci při vysvětlování politického posunu na Blízkém východě směrem k politickému islámu, který platí zde v Tunisku. Sedím tady v Amilcaru, kousek od Tunisu, teď deset dní po třítýdenním pobytu v Tunisku, taky jsem o tom přemýšlel.
Frachon uvádí čtyři témata, která pomáhají vysvětlit vzestup islámských stran. Stojí za to je prozkoumat, i když mám také několik vlastních postřehů, které bych přidal k celkovému obrazu.
Za prvé, i když nikdo z nich neinicioval demonstrace ve svých zemích, že jsou nejlépe organizovanými silami, a tak byli schopni využít politického vakua vytvořeného odchodem tyranů jako Mubarak a Ben Ali.. Je smutnou skutečností, že ti, kdo provedli revoluce – většinou mladí zbavení volebního práva – ve všech těchto zemích byli v podstatě plošně vyloučeni z moci, když se konaly volby, ačkoli zůstávají aktivní v sociálních hnutích, která jsou nyní pro ně stejně kritická. demokracie jako před změnou režimu.
To není ojedinělé. Existuje mnoho příkladů, kde ti, kdo dělají revoluce, se nedostanou k moci (ať už Francie v roce 1789, Rusko 1917, východní Evropa 1989 nebo nyní Arabský svět 2011). Zdá se, že je to spíše pravidlo než výjimka. Strany na Blízkém východě, které dokázaly této situace využít, nejsou v žádném případě radikální. Zatímco jejich rétorika může mluvit o „pokračování“ nebo „prohlubování“ revoluce, tyto strany mají tendenci být spíše v podstatě konzervativní. Neočekávejte, že si budou příliš zasahovat do neoliberálního kapitalismu ani že rozloží státní bezpečnostní aparát, který zdědili.
Toto téma jistě odráží to, co jsem prožíval v Tunisku, kde Ennahdha, islámská strana, vyšla s velkým náskokem jako jasný vítěz. Odráží také situaci v Egyptě a Maroku, kde volby přinesly podobné výsledky.
Druhý bod, který Frachon uvádí, je, že tyto výsledky bylo možné snadno předvídat a některé případy skutečně byly. Cituje průzkum University of Maryland, který byl proveden v pěti zemích Blízkého východu – Libanonu, Egyptě, Jordánsku, Maroku a Arabských emirátech, v němž respondenti požádali, aby jmenovali nejobdivovanější cizí mocnost dnešního světa. Odpověď se vrátila drtivě – Turecko, to navzdory vědomí, že dochází k represím proti hlasům disidentů, je tam běžné, stejně jako teroristické bombové útoky (atteintes). Bezpochyby – Turecko je vzorem: omezená demokracie, kapitalistická ekonomika, odluka církve od státu a v tureckém případě armáda připravená zasáhnout „pokud to bude nutné“. S Tureckem nespoléhají pouze arabské země, ale také Spojené státy, protože bezpečnostní role Turecka v regionu pod záštitou NATO se neustále rozšiřuje.
Za třetí, sekularismus v arabském světě má špatné jméno. Je spojován s represivními režimy, Ben Alim nebo Mubarekem a neoznačuje nic menšího než an ideologické selhání tohoto modelu. Lidé ve Spojených státech, Kanadě a Evropě si mohli spojovat sekularismus s demokracií, ale v arabském světě byl integrálně spojen s represivním systémem zavedeným diktátory. Podporovat tyto diktátory, zpívat píseň demokracie a zároveň podporovat některé z nejrepresivnějších režimů na světě, je již dlouho modis vivendi pro Spojené státy, Francii, Spojené království a Itálii. Jak byl rozdrcen jakýkoli druh opozičního organizování nebo kritiky, nebylo možné, aby sekulární opoziční strany získaly jakýkoli druh seriózního základu nebo lidové základny. V reakci na zneužívání sekulární diktatury našli Tunisané útočiště v mešitě a návštěvnost začala růst spolu s represemi.
Islamisté byli také utlačováni, skutečně v Tunisku jimi Ben Ali neměl nic menšího než posedlost. Ale Ben Ali nemohl zničit mešity, protože islámské náboženství je v zemi příliš hluboko. Dlouho to byla tolerantní, flexibilní odrůda islámu v tandemu s kosmopolitním tuniským lidem, potomky Féničanů. Ačkoli se v poslední době objevily vlny fundamentalismu (o tom později), Tunisko na rozdíl od místa jako Jemen nikdy nebylo baštou salafistů, ba naopak. Za vlády Ben Aliho, kde nebylo kam se obrátit, žádný sociální prostor, kde by se mohli cítit jako doma a chráněni, se lidé hrnuli do mešit a vytvořili sociální základnu pro vzestup islamistické politické strany a také zdroj sympatií k tomu, co Tunisko tím utrpělo. Mnoho Tunisanů, kteří byli zbaveni důstojnosti v občanské společnosti, která je denně očerňovala a utlačovala, jediné, co zůstalo, aby si zachovali malou špetku důstojnosti, bylo jejich náboženství. Chytili se.
Frachonův čtvrtý bod je velmi jednoduchý a přesný: jakmile tato vlna demonstrací začala, Spojené státy je nemohly nijak zastavit.. Co měl Washington udělat, bombardovat tuniský lid F-16 nebo poslat námořní pěchotu, aby čelila tamním masivním demonstracím? Nejenže byly Spojené státy zaskočeny amplitudou demonstrací, ale skutečně nevěděly, jak reagovat způsobem, který by chránil strategické zájmy USA, zejména ropu, jakmile začnou.
3. Americká válka v Iráku, izraelské zacházení s Palestinci faktory islamizace politiky v Tunisku… nebo Bush-Ben Ali Double Whammy
Další věc, která vstoupila do hry a kterou Frachon opomněl zmínit, byl dopad satelitní televize. Kanály jako Al-Džazíra přinesly válku v Iráku, izraelskou invazi do Libanonu a jeho vojenské drancování Gazy na televizní obrazovky po celém arabském světě (i mimo něj). Tunisané samozřejmě nepotřebovali Al-Džazíru, aby věděli, co se děje v Iráku a Palestině (Izraelská okupovaná území), ale odstranila všechny přetrvávající filtry. Obě situace znají už dlouho, ale síla obrazů viděných v televizi jim ještě více přivodila rozvíjející se hrůzy. Al-Džazíra se nezdráhala ukázat výsledky těchto válek. To nejen zvýšilo antiamerikanismus v regionu – už to mělo vlastně dlouhou historii – pokaždé, když Spojené státy vetovaly rezoluci kritickou vůči Izraeli v OSN, ale v myslích Arabů to navždy upevnilo americko-izraelské spojení.
Je nemožné změřit hloubku podpory Palestiny v Tunisku. Je to všudypřítomné. I když je Izrael-Palestina tisíce mil od Tuniska, Palestinci a Tunisané mluví stejným jazykem, arabštinou, a jsou navzdory vzdálenostem kulturně propojeni. Sledovat Izrael, jak buší do Palestinců a USA, jak vyzbrojuje a podporuje každý krok Izraele, bylo dalším ponížením, které Tunisané museli trpět. Lidé nemohou vidět takové utrpení na tv. aniž by to internalizovali a cítili, že je to také jejich. Obrazy zanechávají psychické modřiny
Totéž platí pro americkou válku proti terorismu, která je navzdory popírání v podstatě protiislámskou křížovou výpravou útočící jak na Araby, tak na muslimy. Američané možná zapomněli na Obamův slib uzavřít věznici na Guantánamu, ale mohu vás ujistit, že Tunisané ne; mnozí se na to ptali. Řada Tunisanů se mě také ptala, jak se mučení spáchané v Abú Ghrajbu v Iráku může shodovat s obavami Spojených států ohledně lidských a občanských práv. Těžko odpovědět...alespoň pravdivě.
Tunisané, ponížení doma Ben Alim a mezinárodně Spojenými státy, se obrátili ke svému poslednímu útočišti, mešitám a nepřekvapivě k více nábožensky orientovaným politickým stranám.
Ke změně bude zapotřebí více než pár dobrých Obamových projevů v Ankaře a Káhiře.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat