(Foto: Anne Marxze Umil/Bulatlat)
Zneužívaní, vykořisťovaní, oklamaní a opomíjení, tak se k migrujícím pracovníkům v Indonésii chovají jejich zaměstnavatelé a náborové agentury, které jim zabavují doklady, aby měli jistotu, že zaplatí poplatky za umístění.
V komunitě v Cilacapu ve střední Jávě v Indonésii se mnoho žen stalo obětí konfiskace dokumentů náborovými agenturami. Cilacap je údajně jednou z hlavních oblastí původu migrujících pracovnic ze střední Jávy v Indonésii.
V roce 2020 feministický participativní akční výzkum (FPAR) vedený Kabar Bumi, organizací migrujících pracovníků a jejich rodin, ukázal, že tato praxe těžce zasáhla vracející se migrující pracovnice v Indonésii.
„Bez dokumentů v ruce se 85 procent dotázaných setkalo s obtížemi ve svém životě, jako například neschopnost žádat o vládní programy sociální péče a pomoci, neschopnost se zaregistrovat, aby mohli pokračovat ve studiu, nebo neschopnost žádat o pozemkové certifikáty. “ četl výzkum.
Mezi doklady patří cestovní pas, rodný list, oddací list, občanský průkaz, rodinný průkaz a diplom. To slouží jako zajištění nebo určitá forma dluhové záruky pro personální agentury. Migrující pracovníci jsou nuceni tyto dokumenty odevzdat, dokud agentuře nezaplatí prostřednictvím srážek ze mzdy. Podle výzkumu je zabavování dokumentů rozšířeným jevem mezi migrujícími domácími pracovníky z Indonésie.
Studie odhalila odhadem devět milionů Indonésanů pracujících v zahraničí. Nejméně 65 procent tvoří ženy a většina je zaměstnána jako pomocnice v domácnosti.
Kabar Bumi stála v popředí boje migrantek v Indonésii. Jsou také jedním z těch, kdo žádají o milost pro filipínskou migrující pracovnici Mary Jane Veloso, která je ve vazbě 13 let poté, co indonéský prezident Joko Widodo udělil dočasný odklad.
Situace indonéských migrujících pracovníků není daleko od Filipínců. Kvůli nedostatku práce a slušným platům je mnoho Indonésanů nuceno hledat práci v zahraničí.
Partneři programu Asia Pacific Forum on Women, Law and Development (APWLD) Feminist Participatory Research (FPAR) o migraci ze šesti zemí navštívili tuto komunitu loni 26. února, aby si vyslechli příběhy migrantek.
Elin Anita Awaliyah (35) se podělila o svůj boj s personální agenturou, která jí zadržela dokumenty, když v roce 2019 dostala výpověď od svého zaměstnavatele po pouhém měsíci v Hongkongu.
Awaliyah, oběť domácího násilí, řekla, že jí bylo řečeno, aby zaplatila 15 milionů indonéských rupií (976 dolarů) jako pokutu za nedokončení smlouvy. Ale Awaliyah neměla peníze na zaplacení pokuty, právě tehdy vyhledala pomoc Kabar Bumi, kterého znala prostřednictvím své švagrové.
Kabar Bumi jí v jejím případě pomohl. Nakonec se Awaliyah podařilo získat své dokumenty zpět a také nezaplatila zmíněnou pokutu.
Ale nebyla to procházka růžovým sadem.
Iwenk Karsiwen, předseda Kabar Bumi, uvedl, že po vládě požadovali, aby jednala s agenturami, které zabavují úřední dokumenty migrujících pracovníků.
„Vláda nic neudělá, pokud nebudeme bdělí a nebudeme je tlačit, aby udělali správnou věc. Často jednají ve prospěch agentur,“ řekla během komunitní výměny.
„Neupínáme své naděje do vlády. Bojujeme sami,“ dodal Karsiwen.
Výzkum také odhalil, že i když migrující pracovnice „podají své stížnosti úřadům, nápravný mechanismus se provádí pouze zprostředkováním“.
„Případy byly vyřešeny poté, co agentury a zaměstnavatelé vrátili dokumenty, aniž by to vyžadovalo jakoukoli povinnost odškodnit pracovníky nebo právní důsledky. V důsledku toho se tyto případy nadále vyskytují kvůli nedostatku důsledků pro pachatele,“ píše se ve výzkumu.
Podle Retno Dewi, generálního tajemníka Kabar Bumi, je zabavování dokumentů zaměstnavateli nebo agenturami napříč všemi sektory v Indonésii běžným problémem. Ale pro migrující pracovníky je to podle ní horší, protože když agentura zavře, migrující pracovníci nedostanou své doklady zpět.
„Je těžké znovu získat kopii. Musíte jít k soudu, abyste prokázali, že jste ztratili dokument,“ řekla Bulatlatovi v rozhovoru.
Dewi byla také migrující pracovnicí, nejprve v Singapuru, když byla ještě nezletilá, a později v Hongkongu.
Posilování indonéských žen
Podle FPAR si většina migrujících pracovníků a jejich rodin neuvědomuje, že zákonná konfiskace dokumentů je nezákonná a porušuje jejich práva.
„Většina z nich se domnívá, že je to součást požadavků náborového procesu. Navíc migrující pracovníci při práci v zahraničí spoléhají na náborové agentury. Nemají jinou možnost, než odevzdat své dokumenty, i když se zdráhají vyhovět,“ píše se ve výzkumu.
Díky tomu Kabar Bumi zorganizovala řadu školení a vzdělávacích workshopů, aby pomohla vybudovat schopnost žen v komunitě řešit případy související s konfiskací dokumentů. A nejen to, pomáhali také v případech, jako je obchodování s lidmi, předražení poplatků, přístup k očkování a padělání dat personálními agenturami.
Skupina také nadále poskytuje podpůrné a konzultační služby migrujícím pracovníkům a navrátilcům, kteří zažili násilí a vykořisťování.
„Během FPAR pomohl Kabar Bumi 22 navrátilcům, migrujícím pracovníkům podat oficiální stížnost úřadům ohledně zabavení jejich dokumentů. Bylo také vyřešeno nejméně šest případů, kdy byly migrující pracovnice schopny získat své dokumenty od agentur.
„Prostřednictvím FPAR Kabar Bumi úspěšně rozšířil členství v organizaci a zmobilizoval hnutí proti zabavování identity a právních dokumentů,“ píše se ve výzkumu.
Skupina byla také schopna rozšířit svou síť s organizacemi migrantů v Indonésii a cílových zemích, aby „posílila solidaritu za práva migrantů“.
Na otázku, jaká je jejich motivace pokračovat, migrující pracovnice odpověděla: „Čelíme stejnému problému. Ženy v této situaci nechceme. Museli jsme si pomáhat, protože spolu jsme silnější."
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat