Právě mi bylo 75. Dostal jsem směšné množství blahopřejných zpráv. Zjistil jsem, že jsou trochu smutní, ale ne proto, že bych byl na sjezdovce nepopiratelně dobře. Roky plynou, sklon se mění. Tak to v životě chodí. Nebylo to také proto, že tolik zpráv bylo od lidí, které jsem neznal, nějaký druh reflexní funkce Facebooku – „všechno nejlepší k narozeninám, mnoho dalších“. Dík. Ne, naštvalo mě, že přání dobře nastavilo příliš nízkou laťku pro blahopřání. Che zemřel – byl zavražděn – ve 39 letech. Tak proč jsem naživu? Slyším lidi říkat, ale ty nejsi Che. To je pravda. A je to samozřejmě velká část toho, proč jsem naživu a Che ne. To a související pozorování o povaze života ve světě, který je pro životy většiny lidí krutě nehostinný, vysvětluje, proč jsem naživu v 75 letech a miliony a miliony na milionech nikoli. Také ne zrovna šrot pro gratulace.
Právě mi přišel poštou dárek. Je to tričko se vzkazem. Nejsem moc na ambulantní reklamu a tak jsem mini billboard ještě nikdy nenosil. Ale dnes nosím tuhle. Je to jeden z nejlepších dárků, které jsem kdy dostal. Jeho poselství: „Pokud jste nevyrostli do věku 75 let, nemáte také.“ To se mi líbí.
Různé pohledy z různých úhlů, předpokládám. Ale z mého okouna, fráze umělecky blazoned na mé nové košili znamená, že pokud jste ještě nevyrostli ve smyslu „Grow Up Sakra“ – neobtěžujte se. A nebudu. A je to proto, že si nemyslím, že důvodem, proč jsem v 75 letech nevyrostl, je nějaká genetická chyba, osobní nedostatečnost nebo dokonce nějaký akt vůle z mé strany. Místo toho si myslím, že když mi bylo něco málo přes dvacet, stal jsem se tím, co si myslím, že slovo „dospělý“ by mělo znamenat – ale obvykle tomu tak není. Stal jsem se dospělým uvízlým mladým. Situace a invokace to ve mně vyvolaly. Nemusel jsem na tom pracovat. Prostě to ke mně teklo. Co mi bránilo vyrůst, bylo moje dospívání uprostřed tolika lidí, kteří bojují proti válce, rasismu a všem druhům nespravedlnosti a činí tak ve společenství svázaném novým étosem solidarity a kolektivity a vedeného pečlivým, kritickým myšlením.
Co mohu říci? O půl století a půl dekády později a jsem tady, stále trčící na dvaceti. A nejsem sám. Jiní mě v tomto ohledu zrcadlí, také se zasekli kvůli svým vlastním předchozím okolnostem. A neulpíváme na Glory Days, jako hráč míče, který žije navždy ve fantazii, že stále hraje míč. Víme, že to ještě nejsou šedesátá léta. Ne, jsme zaseknutí na dvacítce, protože navzdory tomu, že svaly, nervy a žíly atrofují, selhávají a ucpávají se, jsme stále jako kdysi. Stále jsme dojati bolestí a utrpením, ať přebývá kdekoli. Stále nás pohání touha a víra v dosažení lepšího, ať se objeví kdekoli. Myslím, že je to stále nízká laťka a malý důvod ke gratulaci. Bohužel však musím přiznat, že tento typ nedospělosti je podmínkou, kterou machinace naší sociální situace neúnavně hasí. Dobře, takže z toho důvodu si myslím, že možná malá gratulace patří těm, kteří se nestanou dospělými v hrozném stavu, uctívání status quo, ignorují ostatní a neobohacují sebevědomí.
Chcete se vyhnout tomu, abyste byli atomisticky dospělí? Chcete se vyhnout tomu, aby vás tlačily a táhly odporné lži a přizpůsobivé tlaky? Myslete jako na logice. Myslete jako na důkazech. Přemýšlejte o tom, že záleží na tom, co se rozhodneme řešit a jak se snažíme sdělit to, co se dozvíme. Dělejte to nejen proto, abyste pochopili, co je, ale také abyste vyhráli to, co by mělo být. Pocit, že na vás záleží. Pocit, že na nich záleží. Cítím, že na každém záleží. Opakem toho je „dospívání“. Neměli bychom „vyrůst“.
Když mi bylo 64, bylo to trochu traumatizující. Možná se budete smát, ale bylo to kvůli písničce „When I'm 64“. Poslechněte si to a možná pochopíte, proč mě to tížilo, když se blížily narozeniny. Sedmdesát pět je jiné. Je to prostě nemožné pochopit. Sedmdesát pět je to, co jsou staří lidé, ne já. Myslím, že to jsou šedesátá léta. Možná to v některých ohledech ani není zdravé. Ale i na dvacítce je zde pravda o textu Beatles, která se mnoha posluchačům ztrácí kvůli poněkud žoviální, svižné melodii písně. Stárnutí není žádný piknik. Stárnutí je skutečným utlumením. Můj otec pravidelně citoval oblíbenou báseň. Klíčová věta byla „Stárněte se mnou, to nejlepší teprve bude. Jistě – ale zemřel na Alzheimera. Rakovina dostala mou matku a bratra. Demence dostala mého partnera. Pokud budete mít štěstí, vaše tělo jen chřadne. Pokud vás zradí štěstí, chátrá i vaše mysl. To jsou fakta, Jacku. Zde je několik nevyžádaných rad od někoho, kdo je starší 11 let a je starší 64 let.
Zapomeňte na věk. Řešte to, co můžete ovlivnit. Platí to pro zdraví. Platí pro svět kolem nás. Nikdy se nenechte zmást tím, že si budete myslet, že konečný konec je na dosah ruky. Nemá to cenu. Mít důvěru. Na důvěře hodně záleží. Ve všem. A kde na sebedůvěře může pro každého nejvíce záležet, je změna světa. Nemějte důvěru, že vy sami můžete změnit svět, ne že já sám to mohu, ne že váš přítel nebo mentor sám to dokáže, ale že to můžeme všichni společně.
Selfie nemají nic společného s vítězstvím v lepším světě. Chamtivost není nejvyšším úspěchem lidstva. To mě naučily okolnosti mých raných let, kdy selfie ještě neexistovaly. Je to jednoduchý, zřejmý poznatek, že „dospělí“ učitelé, „dospělí“ politici, „dospělí“ majitelé a „dospělí“ právníci se všichni snaží dupnout a zadupat do odpuštění, abyste se cítili jako oni, aby buď jako oni. Ale navzdory tomu všemu se může znovu objevit kolektivní touha a sebedůvěra. Je to nakonec docela jednoduché. Jste doslova mladí? Nezaměňujte přijímání rozkazů, následování cizích programů, chrlení cizích slov za to, že jste dospělí. Nestaňte se součástí domova starých lidí na vysoké škole. Klíčem k tomu, abyste „nevyrostli“, alespoň jak ta slova slyším, je věřit v sílu lidí. Znamená to věřit v sílu vás a mě a každého, kdo se snaží kolektivně přispět k jedinému úsilí, na kterém nepopiratelně záleží nade všemi ostatními. Nevydělávat víc, víc a víc. Nevyhrát další hádku a pak další a další, alespoň v zrcadle vaší vlastní mysli. Dokonce ani zasazení další květiny nebo udělení dalšího upřímného přání dobrého nebo dárku příteli nebo milované osobě. Na čem záleží, je vymyslet a získat nové instituce, nové zvyky, nové životy – než nás všechny ukončí svět masově vyráběných zapíchnutých dospělých. Důležité je dostat nás všechny do jiného světa.
Matka Jonesová to řekla takto: „Bez ohledu na to, o jaký boj jde, nebuďte jako dáma! Všemohoucí Bůh stvořil ženy a Rockefellerova banda zlodějů stvořila dámy."
Nevyrůstej. Zůstaň navždy mladý. A dám si pozor na své tričko. Také se budu snažit, abych ve zbývajícím čase nevyrostl. Věk se mnou, jistě, čas plyne – ale zůstaň zatraceně mladý.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
2 Komentáře
SÍLA MLADÉMU SRDCI!
Miku, dělali jsme s tebou rozhovor ve Woods Hole v roce 1998 (pokud si vzpomínám), byl jsem s osmi středoškolskými studenty (oni vedli rozhovor). Jasně si vzpomínám, jak jsem se při zpáteční cestě ke studentům NH bavil o tom, jak jste vypadal jako jeden z nich, pokud jde o vaši energii, nebojácnost a nadšení. Jeden student řekl: "Vypadal stejně mladý jako my, až na to, že je tisíckrát chytřejší!" Díky za poutavé, inspirativní a přímočaré dílo a díky, že jste zůstali „navždy mladí“. Doufám, že budete poblíž a napíšete reflexi na 100! v míru a solidaritě, dougu