Pohyb Palestinská samospráva Prezident Mahmúd Abbás připojit se k Mezinárodnímu trestnímu soudu a dát mu pravomoc vyšetřovat obvinění z izraelských a dalších válečných zločinů v Palestina by mělo být vnímáno jako pozitivní vývoj, který přináší mezinárodní právo do hry v palestinsko-izraelském konfliktu. Přesto je pro mě těžké být z tohoto kroku nadšený nebo optimistický, a to kvůli personalizovanému, neinstitucionalizovanému a nevyzpytatelnému způsobu, jakým Abbás a současné palestinské vedení přistupují k řízení státnosti.
Právě jsme byli svědky smutné podívané, kdy se Abbás rozhodl předložit otázku palestinské státnosti Radě bezpečnosti OSN a nakonec zjistil, že nebyl schopen zajistit devět hlasů potřebných k přijetí rezoluce (která by byla vetována Radou bezpečnosti OSN). v každém případě USA). Selhání na Bezpečnostní rada je příznakem širšího problému, který poškodil zabedněné palestinské vedení, které za Abbáse zůstává, zatímco mnoho Palestinců opustilo jeho unášecí loď a přidalo se k Hamásu a dalším politickým skupinám.
Tento problém je jednoduše v tom, že Abbás a jeho několik poradců soustavně selhává v tvrdé práci potřebné k úspěchu v politických a diplomatických akcích a k mobilizaci těch aktiv, které mají Palestinci v regionu a ve světě.
Tvrdá práce, o které mluvím, není nic magického ani exotického. Je to prostě tvrdá práce strávená dny a týdny prováděním základních úkolů mobilizace, konzultací, vyjednávání, vyhrožování, lákání a dalších podobných aktivit, které jsou nezbytné pro úspěch jakékoli politické kampaně. To se může vztahovat na kandidaturu na soudce v malém městě v Arkansasu nebo na prezidentský úřad Francie nebo na žádost o schválení usnesení na Spojené národy nebo na jakémkoli jiném mezinárodním fóru.
Co Abbás neudělal, je jít do Bezpečnostní rada vyzbrojený politickou palebnou silou, která mu mohla zajistit úspěch, protože se neobtěžoval trávit čas konzultacemi s Palestinci všude, aby pro svůj krok zmobilizoval silný národní konsensus. Nedostatek konzultací s Palestinci je jednou z Abbásových fatálních chyb, protože nakonec vypadá jako křehký stařec naivně volající po aplikaci práva a spravedlnosti ve věci svého lidu – jistě ušlechtilé a spravedlivé věci. Nikdo ho však nebere příliš vážně, protože je vnímán tak, že mluví jen za sebe a svých pár poradců.
Konkrétně v Radě bezpečnosti se zdá, že nevykonal nezbytnou tvrdou práci v podobě rozsáhlých konzultací se všemi členy rady a dalšími zainteresovanými stranami, ani se nezapojil do rozumného vyjednávání, aby dosáhl návrhu rezoluce, která by mohla zajistit většinu. Neexistuje žádné morální vítězství ani výhoda v tom, co právě udělal Abbás: jít do Rady bezpečnosti a nezískat ani devět hlasů. Jediné, co udělal, je zmenšit se a v očích diplomatického světa vypadat jako buzerant, čímž nastavil Palestina způsobit zpět, alespoň v krátkodobém horizontu.
Obávám se nyní, že palestinské rozhodnutí připojit se k ICC bude opakovat tento vzor politického selhání zakotveného v personalizovaném, nedemokratickém a autoritářském stylu vládnutí, který byl zkázou moderního arabského světa. Palestinská věc má celosvětovou masivní podporu, mezi obyčejnými občany, politickými skupinami, vládami, náboženskými a profesními organizacemi a drtivou většinou Arabů a většinou jejich vlád. Abbásovi se soustavně nedaří mobilizovat tyto síly a použít je v arénách, kde působí, jako je Rada bezpečnosti a ICC.
Pokud země nepodporuje Palestince v Radě bezpečnosti, neplatí se žádná cena, protože Abbás a jeho kolegové nepředstavují impozantní sílu, která může komukoli způsobit bolest. Izraelci a předstátní sionisté v Evropě to zvláště dobře chápali a trvale dosahují svých hlavních politických cílů globálně, protože chápou, jak přeměnit omezený majetek na politickou páku.
Abbás postrádá charisma a politický odkaz Jásira Arafata, ale hlavním důvodem jeho opakovaných neúspěchů posunout palestinskou věc kupředu bylo jeho trvání na tom, aby se choval jako osamělý starý muž. Neúspěch v Radě bezpečnosti by měl být budíček. Abbás a lidé kolem něj by měli uznat, že jejich politická strategie opakovaně selhala, a musí sáhnout především po lidském, politickém a intelektuálním bohatství svých milionů palestinských spoluobčanů, kteří byli palestinskému vedení odcizeni od dohod z Osla. z roku 1993.
Pokud palestinské vedení pod Abbásovým kolísáním, osobní vedení sleduje ICC Stejným způsobem, jakým sledovala jinou diplomacii, se palestinský lid nemá na co těšit. Závažné problémy národního osudu vyžadují seriózní vedení a Abbás už do tohoto zákona nesedí.
Rami G. Khouri vychází dvakrát týdně v nakladatelství THE DAILY STAR. Můžete ho sledovat na Twitteru @RamiKhouri.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat