NAPĚTÍ V oblasti Perského zálivu eskaluje kvůli západním vojenským a ekonomickým hrozbám vůči Íránu kvůli tvrzením o údajných íránských snahách využít civilní jaderný energetický program k výrobě zbraní.
Potrestání nových sankcí podepsaných Barackem Obamou je zaměřeno na další podkopání již tak nejistého finančního systému Íránu a Evropská unie (EU), druhý největší odběratel íránské ropy po Číně, se chystá uvalit embargo na dovoz ropy konec měsíce.
Pokračují také spekulace o vojenském úderu proti íránskému jadernému programu, navzdory nedostatku důkazů, že se vláda pokouší vyrobit zbraně. Důvod pro vojenskou akci nejhlasitěji prosazuje izraelská vláda premiéra Benjamina Netanjahua. Nyní se však k chóru připojují republikánští prezidentští kandidáti, kteří hledají příležitost k útoku na Obamovu administrativu v oblasti zahraniční politiky.
Analytici správně podotýkají že v rámci amerického politického a vojenského establishmentu existuje značná opozice vůči bezprostřední vojenské akci proti Íránu. Demokratická Obamova administrativa je ale pod tlakem, aby se „postavila Íránu“ – a má za sebou tři roky, kdy ustupuje republikánům v téměř jakékoli otázce.
Obecněji řečeno, porážka USA v Iráku, kde byly po téměř devíti letech okupace nuceny k úplnému stažení svých vojenských sil, nutí Washington k agresivnějším akcím na obranu své dominance v regionu, kde je jeho hlavním rivalem Írán.
Vystupňované nepřátelství v USA a Evropě vyvolalo předvídatelnou reakci Íránu – ukázku vojenské síly a slibů odolat tlaku.
Stejně jako v minulosti daly západní sankce a válečné hrozby konzervativcům, kteří dominují íránské vládě, příležitost ukázat se jako obránci národa proti imperialismu – a odvrátit domácí pozornost od zhoršující se hospodářské krize způsobené jejich neoliberální politikou a přetrvávající nespokojeností. se státní represí vůči všem odpůrcům, od představitelů establishmentu až po dělnické a radikální organizace.
Nová konfrontace zvyšuje potenciál pro další války a utrpení v oblasti, která již byla převrácena dvěma katastrofickými americkými okupacemi a mnoha dalšími imperialistickými intervencemi, od severní Afriky po střední Asii.
Američtí a západní vůdci tvrdí, že jak riziko vojenského konfliktu, tak jistota dalšího ekonomického neštěstí způsobeného obyčejným Íráncům sankcemi, jsou nezbytné k potlačení íránského režimu usilujícího o agresi.
Ale je to Washington a jeho spojenci, kteří se spoléhali na válku, represe a neoliberalismus, aby dosáhli svého cíle řídit tok ropy, bez ohledu na to, jaké to bude mít důsledky pro lid Íránu a celého Blízkého východu.
- - - - - - - - - - - - - - - -
POSLEDNÍ kolo mediálního mlácení Íránu pokračovalo i v novém roce po íránských vojenských manévrech navržený tak, aby zdůraznil hrozbu, že by námořnictvo země mohlo uzavřít Hormuzský průliv, vstupní bod do Perského zálivu, přes který se přepravuje šestina světového exportu ropy.
Íránská armáda provedla testy raket středního doletu namířených na cíle v Perském zálivu a nejvyšší armádní generál země Ataolláh Sálehí, varoval USA, aby neposílaly bitevní skupinu letadlových lodí zpět do Perského zálivunebo riskovat útok.
Mezitím vzbudil mediální rozruch kolem údajného íránského programu jaderných zbraní oznámení, že íránští vědci postavili první uranovou palivovou tyč v zemi, nezbytná součást jaderných reaktorů – něco, co západní vědci věřili, že Írán není schopen vyrobit.
Ale navzdory tomu, jak to americká média vykreslují, eskalace není jednostranná.
31. prosince podepsal Barack Obama zákon nové kolo sankcí, které se zaměřuje na banky, které vypořádávají obchody s ropou s íránskou centrální bankou. Opatření bylo obviňováno z nového propadu hodnoty íránské měny, riálu, na historické minimum minulý týden.
Potenciálně ještě škodlivější je hrozící blokáda EU vůči íránské ropě. Evropští představitelé tvrdili, že bylo dosaženo dohody o zákazu dovozu z Íránu a bude dokončena do konce měsíce. Největšími evropskými odběrateli ropy Íránu jsou Španělsko, Řecko a Itálie, které se v minulosti sankcím bránily. Ale všichni tři jsou pod finančním tlakem kvůli dluhové krizi, a to zjevně přichází spolu s politickým tlakem, aby se dostaly do souladu se snahou Francie a Británie potrestat Írán.
Uvedeným důvodem sankcí je zpráva zveřejněná Mezinárodním úřadem pro atomovou energii (MAAE) v prosinci, která údajně obviňuje íránskou vládu ze snahy vyvinout program jaderných zbraní.
V listopadu Obama využil blížící se zveřejnění zprávy jako záminka pro spojení zbraní s francouzským pravicovým prezidentem Nicolasem Sarkozym o „potřebě udržovat bezprecedentní tlak na Írán, aby dostál svým závazkům“. O několik týdnů později, Oznámil to ministr obrany Leon Panetta že "režim v Teheránu zůstává velmi vážnou hrozbou pro nás všechny."
Ve skutečnosti je humbuk kolem závěrů zprávy MAAE vytvořený. Jak řekl Chris Toensing, editor Zpráva o Blízkém východě, napsal: "Zpráva obsahuje důkazy, že Írán se zabýval vojenskými aplikacemi jaderného výzkumu až do roku 2003, ale žádný důkaz o podobném úsilí od té doby a rozhodně žádný náznak toho, že Írán má kapacitu jaderných zbraní nebo by ji mohl mít brzy."
V alarmující ozvěně před invazí do Iráku v roce 2003 američtí političtí vůdci záměrně překroutili obsah zprávy MAAE – a americká mediální mašinérie to sežrala. Například, jak to zdokumentovala mediální skupina Férovost a přesnost ve výkaznictvíse New York Times chybně informoval o „nedávném hodnocení Mezinárodní agentury pro atomovou energii, že íránský jaderný program má vojenský cíl“.
Postoj USA zavání pokrytectvím. Amerika je koneckonců jedinou zemí, která ve vojenském konfliktu použila jaderné zbraně, přesto si dovoluje Íránu o této otázce přednášet.
Ale i když to ponecháme stranou, jak zdůrazňuje Toensing, nemůže být nic jistějšího, co by Írán přimělo k pokusu vyrobit jadernou bombu, než neustálé hrozby vojenské akce ze strany USA a jejich spojenců – zejména Izraele, washingtonského hlídacího psa v regionu. jediná vláda na Blízkém východě, která skutečně vlastní jaderné zbraně.
- - - - - - - - - - - - - - - -
ÍRÁNSKÉ STRACHY ze západního útoku jsou opodstatněné, jak ukazuje nedávný článek Garetha Portera z Inter Press Service. Porter tvrdí, že pravicový premiér Benjamin Netanjahu se pokouší vmanévrovat Obamovu administrativu k podpoře izraelského „preventivního“ úderu na Írán.
Minulý rok bývalý šéf izraelské rozvědky Meir Dagan prozradil, že on a další nejvyšší představitelé stěží zablokovali v roce 2010 pokus Netanjahua a jeho ministra obrany Ehuda Baraka o provedení takového útoku. "Obecně panuje shoda, že izraelský útok může pouze dočasně zastavit íránský jaderný program, což představuje významné riziko pro Izrael," napsal Porter. "Ale Netanjahu a Barak doufají, že vtáhnou Spojené státy do války, aby způsobili mnohem větší destrukci a možná i svržení islámského režimu."
S odvoláním na zprávy o diskuzi Bílého domu s předními představiteli Pentagonu loni v listopadu Porter dospěl k závěru, že Obamova administrativa je proti jakémukoli okamžitému útoku na Írán. Nicméně, napsal Porter, Obama se zjevně zastavil před tím, aby Netanjahua výslovně varoval před zahájením útoku na Írán, ke zklamání Pentagonu.
Pentagon, přetížený pokračující válkou v Afghánistánu a stále se vzpamatovává z neúspěchu, kdy se musel plně stáhnout z Iráku, má dobrý důvod se obávat, že bude zatažen do eskalující války s Íránem, pokud Izrael zaútočí.
To však není zárukou, že se právě takový scénář odehraje – zvláště když američtí představitelé stupňují svou vlastní rétoriku. Například, Panetta použil nedávnou tiskovou konferenci Pentagonu odhalení nové strategie USA založené na štíhlejší a mobilnější vojenské síle USA s cílem identifikovat Írán blokující Hormuzský průliv jako druh budoucí krize, na kterou bude muset Washington reagovat.
Ministryně zahraničí Hillary Clintonová byla ze své strany obzvláště nepřátelskou kritikou Íránu, vyhlášení v roce 2010, kdy byly uvaleny předchozí sady amerických sankcí, že Írán „směřuje k vojenské diktatuře“. Ironií tohoto komentáře bylo, že Clintonová hovořila v Kataru – dalším spojenci USA v regionu řízeném represivní monarchií, na rozdíl od Íránu, který ve skutečnosti pořádá volby.
Alternativa Obamovy administrativy k okamžitému vojenskému úderu mezitím zdaleka není mírumilovná.
Jedním z aspektů je vyzbrojování amerických spojenců v regionu. Na konci prosince, Američtí představitelé oznámili dohodu ve výši 30 miliard dolarů dodat diktátorskému režimu v Saúdské Arábii 84 nových nejmodernějších válečných letadel spolu s municí, náhradními díly a výcvikem potřebným k jejich údržbě. "Tento prodej vyšle silnou zprávu zemím v regionu, že Spojené státy se zavázaly ke stabilitě v Perském zálivu a na širším Středním východě," řekl novinářům vysoký úředník ministerstva zahraničí Andrew Shapiro.
Navíc neustále se zpřísňující sankce vůči Íránu si vybírají ekonomickou daň – a stejně jako v Iráku před ním, hlavní nápor ponesou obyčejní Íránci.
Íránská ekonomika je v krizi. Podle Poručníkje Simon Tisdall"Ceny potravin stoupají, dolary se hromadí a íránská měna, rial, v posledních týdnech klesla o 40 procent." Nové sankce – zejména hrozící embargo EU na ropu – tento pokles ještě prohloubí.
Zkušenosti se sankcemi v jiných zemích však ukazují, že hlavními lidmi, kteří jimi ubližují, nejsou vládci a generálové, ale obyčejní lidé. V Iráku například americká vláda přiměla OSN, aby po první válce v Perském zálivu v roce 1991 uvalila nejpřísnější ekonomickou blokádu v historii. Saddám Husajn přežil a režim také, ale obyčejní Iráčané zaplatili strašlivou cenu, včetně půl milionu Podle vlastních statistik OSN umírají jako přímý důsledek děti mladší 5 let.
- - - - - - - - - - - - - - - -
TAKÉ JAKO v Iráku budou sankce nevyhnutelně přínosem pro konzervativní elitu, která vládne v Íránu, a to navzdory masovému hnutí za demokracii po volbách v roce 2009 protkaných podvody.
Režim vedený prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem přežil povstání v roce 2009 kvůli tvrdému zásahu proti příznivcům „zeleného hnutí“ vedeného jeho hlavním rivalem v hlasování, bývalým premiérem Mirem Husseinem Musávím. Každé nové vyjádření touhy po demokracii v Íránu – včetně demonstrací na začátku tohoto roku v solidaritě s povstáními Arabského jara v celém arabském světě – se setkalo s železnou pěstí.
Režim se nicméně voleb na začátku března obává – v neposlední řadě proto, že íránská ekonomická krize tvrdě dopadá a miliony lidí obviňují status quo. Konzervativci by mohli čelit bojkotu, který odhalí hlasování jako nelegitimní, nebo opětovnému objevení se hnutí v ulicích, podle spisovatelky Yasmin Alem: "V návaznosti na arabská povstání se klerikální režim snaží promítnout obraz své moci a popularity. Pokud se však volby stanou tristní záležitostí, bude to mít opačný efekt."
V této souvislosti jsou válečné hrozby Západu, sankce a zběsilé odsuzování Íránu darem pro konzervativce, kteří se snaží odvrátit nespokojenost. Když USA v roce 2010 zavedly dřívější kolo sankcí – s povstáním „zeleného hnutí“ ještě čerstvější v paměti –Napsal Lee Sustar z SocialistWorker.org:
Sankce vůči Íránu by pravděpodobně měly podobný účinek [jako ekonomická blokáda Iráku v 1990. letech], protože Ahmadínežád by mohl ekonomické potíže využít jako zástěrku pro svůj probíhající program privatizace státních podniků, aby obohatil své kumpány a zároveň snížil životní úroveň pracovníků. . Vinu nesou USA – a opozice by byla napadena jako washingtonští loutky.
Při pochopení nové konfrontace Západu s Íránem je třeba vzít v úvahu ještě další faktor.
Ve stejné době, kdy si ekonomická krize a politická nespokojenost vybírá daň na domácím trhu, byla pozice Íránu v regionu výrazně posílena – kvůli faktickému prohlášení vlády USA o selhání v Iráku s úplným stažením vojenských sil.
Šíitská vláda premiéra Núrího al-Málikího, podporovaná USA tak dlouho, využila příležitosti stažení k tomu, aby se obrátila na sunnitské politické osobnosti a strany, které s ní spolupracovaly. Konflikt vyvolal přízrak obnovené občanské války – ale také zdůraznil skutečnost, že vliv Íránu na Irák a jeho politickou budoucnost je silnější než kdy předtím.
Jak řekl autor Michael Schwartz v rozhovoru pro SocialistWorker.org, ústup USA z Iráku znamená, že:
Írán se stává stále důležitějším, ne proto, že je íránský režim tak mocný a agresivní, jak tvrdí USA, ale proto, že Írán představuje pól, kolem kterého se může utuhnout geopoliticky nezávislý Blízký východ. To USA odmítají dopustit.
Potřeba čelit šířícímu se vlivu Íránu – nyní tím, že jej zpochybníme v celém regionu, spíše než zpochybnění jeho role v Iráku – je tedy dalším faktorem, který vede k vystupňovanému napětí v oblasti Perského zálivu.
USA se snaží udržet své dominantní postavení v kontrole toku ropy na Blízkém východě, navzdory neúspěchu v Iráku – a to vyžaduje agresivnější postoj vůči Íránu, ať už se Obamova administrativa chce nebo nechce vyhnout vojenskému útoku.
Co bude dál, nelze předvídat. Ale to je jasné: Stupňující se nepřátelství – poháněné především USA a Západem snažícím se vnutit regionu svou vůli – činí novou válku pravděpodobnější, ne méně.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat