Podle definice je revoluce kolektivním procesem, nikoli úsilím jednoho člověka. Zatímco sociální a politický odkaz Huga Cháveze je pozoruhodný, bolívarovská revoluce je s ním jako s vůdcem bytostně spjata. Po Chávezově smrti čelí bolivijská revoluce zásadní zkoušce.
Hugo Chávez se zapsal do latinskoamerické ikonografie vedle Simóna Bolivara a Che Guevary, dvou z jeho oblíbených historických postav. Jeho mauzoleum se v příštích dnech stane poutním místem fanoušků mezi chudou většinou Venezuely a levicovými aktivisty z celého světa. Stejně jako španělský El Cid bude i po smrti Chávez pokračovat v jízdě na koni a vyhrát nadcházející venezuelské volby. Budoucnost bolivarijské revoluce však nelze považovat za samozřejmost
Tento týden si přečteme několik redakčních stránek, kde seriózní analytici z velmi odlišných ideologických perspektiv rozbalí mnoho důvodů, proč miliony Venezuelanů tak slepě věřily charismatickému a dříve neznámému vojenskému veliteli, aby je dovedl k lepší budoucnosti – a proč mnoho dalších milionů napříč Latinská Amerika – a jih obecněji – truchlí nad jeho odchodem jako nad ztrátou velmi blízkého přítele.
Pravdou je, že miliony Venezuelanů dnes žijí lépe než před nástupem Cháveze do úřadu v roce 1999. Je pravda, že domácí ekonomika je nejistá a že inflace je vysoká, že kriminalita je strašná, že přístup k cukru a dalšímu základnímu zboží není byla vždy zaručena a že výpadky proudu byly v nedávné minulosti neúnosné. Ale je také pravda, že ve Venezuele chudoba ve všech jejích obměnách a projevech v posledních dvou desetiletích neustále a viditelně klesala – ze 71 % populace v roce 1996 na pouhých 21 % v roce 2010 (a ze 40 % na 7.3 % dosud). pokud jde o extrémní chudobu). Je také nesporné, že reálný příjem pracovníků vzrostl, že sociální sektory dříve vyloučené z trhu měly přístup k dotovaným produktům pro spotřebu rodin a že národní bohatství bylo rozdělováno více rovnostářským způsobem než ve většině ostatních zemí kraj.
Hospodářská komise Organizace spojených národů pro Latinskou Ameriku a Karibik (ECLAC) uznává, že bolivarijské sociální programy známé jako misiones zvýšily míru gramotnosti až na 98.5 % a že míra zápisu studentů se zvýšila na 92.7 % na základní škole a 72.8 %. % pro střední školy. Pozice Venezuely v Indexu lidského rozvoje se v posledním desetiletí výrazně zlepšila, z hodnoty HDI 0.656 v roce 2000 na 0.735 v roce 2011. Mezi lety 2000 a 2011 se průměrná délka života při narození zvýšila o čtyři roky, což je průměrný počet let školní docházky. vzrostl téměř o dva roky a očekávané roky školní docházky vzrostly o více než tři roky.
I když někteří mohou tvrdit, že to pocházelo z venezuelského ropného bohatství, je nesporné, že stejné bohatství sloužilo pouze k obohacení parazitické kleptokracie před nástupem Cháveze do úřadu. Jak potvrdil generální tajemník OSN Pan Ki-Moon po Chávezově smrti: „Prezident Chávez hovořil o výzvách a aspiracích nejzranitelnějších Venezuelanů“. Ti nejzranitelnější mají skutečně mnoho důvodů truchlit nad Chávezovou smrtí. Pod jeho vedením byla po celé zemi rozmístěna široká škála sociálních projektů integrovaných do misí. Zatímco funkce ad hoc plánování a řízení těchto iniciativ byly kritizovány, mise rozšířily přístup ke zdravotní péči a vzdělání do všech koutů země.
Je možná pravda, že noví lékaři a sestry jsou Kubánci, že kvalita diplomů a titulů vydávaných novými bolívarovskými školami a univerzitami se mohla snažit dosáhnout vyššího standardu, že obrovské slumy zůstávají navzdory bolívarským programům bydlení a že oblíbené místní trhy otevřené vládou nebyly skutečným řešením nedostatku základního zboží. Může být také pravda, že se prohloubila chronická závislost Venezuely na produkci ropy a primarizace ekonomiky a že Venezuela se nedokázala vymanit z „nizozemské nemoci“ a „prokletí zdrojů“. Není pochyb o tom, že je třeba mnohem více kritizovat za to, jak byly pod Chávezovým vedením navrženy a realizovány sociální a hospodářské politiky. Ale to, čeho se Chávezovi a jeho bolívarské revoluci podařilo dosáhnout – tváří v tvář nepřátelské opozici mocných elit jak ve Venezuele, tak ode dne, kdy byl poprvé zvolen, do dne své smrti – je třeba obdivovat.
Tolik novinářů a akademických výzkumníků, kteří publikovali hodnocení Cháveze jako vůdce bolivarijské revoluce, se nestaralo o to, aby bylo objektivní nebo dokonce faktické při hodnocení toho, čeho bylo skutečně dosaženo, z pohledu dříve vyloučené většiny chudých. Konstantou posledních let byla zlomyslná fixace na Cháveze jako na jednotlivce, zobrazující ho jako one-man show, jako zlého diktátora, jako nezodpovědného a nepříliš chytrého klauna nebo jako mesiáše globálního socialisty. revoluce, která přijde. Složitému a vnitřně rozporuplnému souboru socioekonomických vztahů, které formují současnou Venezuelu, byla věnována jen malá seriózní pozornost.
Destruktivní fixace na Cháveze není nikde tak patrná jako v evropském tisku. Jelikož jsem každodenním čtenářem El País, nevzpomínám si, že by v žádném článku nebo stanovisku publikovaném předními španělskými novinami – které se vykreslují jako zdroj špičkové žurnalistiky a otevřené „progresivním“ perspektivám – v průběhu let žádné pozitivní zprávy. že Chávez byl ve vládě. Určitě si vzpomínám na spoustu nepříznivých zpráv, většinu z nich redakční komentáře maskované jako nezaujaté zprávy.
Po čistých volebních zprávách vydaných Carterovou nadací a dalšími nezávislými volebními pozorovateli se mainstreamová média zaměřují na „diktátorské“ charakteristiky Chávezovy vlády. Od té doby se pozornost obrátila k ekonomice. Bylo oznámeno, že Venezuela pod Chávezem směřuje k ekonomickému zhroucení, argumentujíce tím, že dochází ke sbližování špatně fungujícího ropného průmyslu ve státních rukou, k obrovskému veřejnému deficitu, k nikdy nekončící expanzi nabubřelého veřejného sektoru, mamutí národní dluh a neefektivní bankovní systém.
V reakci na takové chmurné perspektivy někteří vyváženější analytici – jako Mark Weisbrot v nedávných článcích publikovaných The New York Times a Guardian – odsoudili zjevné hyperboly, zkreslení a neobjektivní interpretaci dat. Podrobnější a objektivnější analýza nedávného vývoje venezuelské ekonomiky zveřejněná nikým jiným než Mezinárodním měnovým fondem (MMF) ukazuje, že veřejný deficit představuje pouhých 7.4 % HDP, což je výrazně pod dvoucifernými čísly, která odhalila Chávezova pravice- křídelní kritici. Dostupné údaje také ukazují, že dluh zůstává těsně nad 50 % HDP, což je mnohem zdravější poměr, než je průměr v Evropské unii (82.5 %), a hluboko pod cílem stanoveným Bruselem (60 %).
Navíc, zatímco někteří novináři a tvůrci veřejného mínění tvrdí, že se Venezuela stala neúspěšným socialistickým státem charakterizovaným uměle nabubřelým veřejným sektorem, údaje analyzované Weisbrotem naznačují, že venezuelský stát zaměstnává přibližně 18 % pracující populace, což je méně než v roce ve Francii a ve skandinávských zemích. A zatímco vysoká inflace – rozšířený problém v celé Latinské Americe – zůstává zdrojem úzkosti, je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že vláda značně investovala do sociální politiky ve prospěch chudších vrstev obyvatelstva.
Po smrti jejich prezidenta musí Venezuela v nadcházejících týdnech uspořádat nové volby. Hugo Chávez a různé inkarnace jeho strany, naposledy Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV), vyhráli 13 ze 14 demokratických voleb od roku 1999. Je velká šance, že bolívarovská strana vyhraje i tyto příští volby.
Chávez byl vůdcem, který nadšeně přijal otevření nových příležitostí pro účast občanů za hranicemi tradiční zastupitelské demokracie. V kontextu výzkumné práce TNI ve Venezuele od roku 2006 jsem byl přímým svědkem omezení a nedostatků inovativních prostor, jako jsou consejos comunales (komunitní rady) a mesas técnicas (komunitní rady pro hospodaření s vodou a další veřejné služby), ale také posilující dimenzi participativní demokracie pro jednotlivce a skupiny dříve vyloučené z politiky. Dědictví tohoto by nemělo být podceňováno.
Zároveň není pochyb o tom, že démonizace bolívarského procesu bude pokračovat, navzdory nepřítomnosti Cháveze nebo spíše kvůli nepřítomnosti Cháveze. Venezuela má obrovské zásoby ropy, o které budou mít velký zájem velké mocnosti, které jen málo váhaly se zasahováním do národní politiky na Blízkém východě a v severní Africe, aby si zajistily nepřetržitou kontrolu nad energetickými zdroji. Dá se očekávat, že budou více než nakloněni podpoře změny režimu i v Caracasu, zvláště po zániku jejich nejzarytějšího protivníka – na národní i mezinárodní úrovni.
Jakékoli hodnocení Chávezova odkazu by mělo věnovat pozornost i širšímu regionu. Od konce 1960. do počátku 1990. let byla většina latinskoamerických vlád pod kontrolou vojenských diktátorů nebo zkorumpovaných politiků spřátelených s korporacemi. Vzestup Cháveze do národního úřadu ve Venezuele znamenal zlom s desetiletím trvajícím trendem, který otevřel cestu pro expanzi a pokračující popularitu levicových nebo středolevých vlád v celém regionu. V roce 2004 byla mezinárodní konference o latinskoamerické levici (Madisonský dialog) spoluorganizována TNI a Havens Center University of Wisconsin. Regionální obraz byl tehdy zcela odlišný od toho, který pozorujeme dnes. Ale když Chávez před několika lety vyhrál své první volby, byly rozdíly ještě výraznější.
Tehdy převládajícím ekonomickým dogmatem byl neoliberalismus a levicový obrat v regionu nepředvídali ani ti nejchytřejší politologové té doby. Po prvních Chávezových volbách trvalo několik let, než se úřadu ujali další progresivní prezidenti – v Argentině (2003), Brazílii (2003), Uruguayi (2005), Bolívii (2006), Ekvádoru (2007). Chávez byl průkopníkem ústavní reformy, která dala právní uznání novým a rozšířeným právům, a Bolívie a Ekvádor později následovaly. Chávez byl také prvním, kdo znovu znárodnil veřejné podniky. Změnil cestu regionální integrace vytvořením Bolívarské aliance pro národy Ameriky (ALBA), zničením zóny volného obchodu Ameriky (FTAA), kterou navrhl George Bush na polokulovém summitu v Mar del Plata, a nedávno požádal Vstup Venezuely do Mercosuru je založen na odlišném chápání integrace – takové, která přesahuje pouhé podnikání a zisky. Zatímco Hugo Chávez nelze přičíst pouze za všechny úspěchy a neúspěchy levice v Latinské Americe, rozhodně by měl být uznán jako průkopník v řadě oblastí, které ovlivnily směřování regionu jako celku a který nyní slouží jako maják naděje pro pokrokáře všude.
Jak prohlásil uruguayský prezident Jose Mujica, bývalý velitel guerilly Tupamaro: „Vždycky jsi smutný ze smrti, ale když mluvíš o někom, kdo bojoval v první linii, a o někom, koho jsem kdysi nazval ‚nejštědřejším vůdcem. se setkali“, bolest dostává zcela nový rozměr“.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat