Léto krize, kolapsu a politické dezorientace je zrušeno. Vedoucí představitelé EU včera večer podnikli kroky, které, i když nebyly úplným řešením krize, odvrátily její eskalaci. Podstatné je, že Angela Merkelová udělala to, co tvrdila, že je nemožné: udělala velké ústupky v krátkodobých opatřeních ke zmírnění krize, aniž by dosáhla dlouhodobého protislužby, kterou německá politika diktovala, kterou musí požadovat.
Vedoucí představitelé EU učinili řadu kroků, každý zvlášť důležitých, které odvrátily katastrofu a umožnily, aby se evropské potíže staly opět „jen krizí“:
Za prvé, záchrana španělské banky byla změněna: peníze budou vkládány přímo do bank, aniž by došlo k odpovídajícímu zvýšení státního dluhu Španělska. Aby bylo jasno: odpovědnost přebírají společně země, které jsou stále dostatečně zdravé na to, aby vložily peníze do fondu ESM. Záchrana pro Irsko bude znovu provedena tímto způsobem (i když tam je třeba sledovat více podrobností).
Zadruhé, důležitý precedens: peníze na záchranu španělských bank nevytvářejí „vyšší“ nároky ze strany záchranného fondu. Dosud země, které půjčovaly peníze, plánovaly, že si budou udělovat „nadřazenost“ nad investory ze soukromého sektoru, což mohlo vyvolat masivní únik kapitálu ze zachraňovaných ekonomik.
Zatřetí, z budoucích záchranných opatření odstranili „disciplínu trojky“: pokud Itálie a Španělsko dodržují pravidla fiskálního kompaktu dohodnutého loni v prosinci, mohou získat peníze na záchranu z fondu E500bn, aniž by museli ukládat nové tvrdé úsporné podmínky.
Za čtvrté se dohodly na (poměrně skrovném, ale morálně významném) fiskálním stimulu, půjčením peněz ze strukturálních fondů na podporu 130 miliard do ekonomik čelících kolapsu.
Nakonec se dohodli na přechodu k jednotnému bankovnímu dohledu do 1. ledna 2013: ne „úplná bankovní unie“, kterou si někteří přáli, ale jasný a neodvolatelný krok k ní. Jediný regulátor je jedinou podmínkou, kterou Německo zajistilo pro uvolnění všech ostatních peněz a povolení.
Co chybí, je závazek, požadovaný Itálií, aby EFSF a ESM intervenovaly na dluhopisových trzích – nakupovaly dluhopisy postižených zemí – v jakémsi záchranném programu prostřednictvím trhu: ale je to stále povoleno, a pokud se tak stane bude řízena Evropskou centrální bankou, což ECB umožní využívat 500 miliardový fond způsobem, který kryje fiskální a měnové intervence.
Memorandum začíná: „Potvrzujeme, že je nezbytné prolomit začarovaný kruh mezi bankami a státy. A do této míry dělá to, co je napsáno na plechovce.
Evropa stála na pokraji španělské a italské dluhové krize, která by a) vyžadovala masivní úsporná opatření v obou zemích a b) byla pravděpodobně signálem pro masivní únik kapitálu z Evropy. Existovaly skutečné obavy, že jedna nebo více zemí opustí euro; že Španělsko a Itálie budou nuceny nesplácet; že následné přecenění aktiv by potopilo několik bank v jádrových zemích; že technokrati, kteří neuspěli, budou v krátké době nahrazeni ideologickými politiky, v neposlední řadě Silviem Berlusconim, který se vrátil ze zombifikace.
To vše je odvráceno. Za předpokladu, že Němci koupí to, k čemu se Merkelová přihlásila.
Po přerušení spojení mezi krizí bank a krizí státního dluhu však tyto krize stále existují. Španělsko je – jak řekl Joe Stiglitz včera večer v Newsnight – v depresi. Itálie stagnuje. V celé Evropě stále existuje mezibankovní úvěrová krize a všechny tři sektory: spotřebitelé, banky a vlády jsou stále zavaleny nedobytnými dluhy.
Jak hodiny ubíhaly ke konci, dostal jsem poslední z několika brífinků od lidí, kteří „mluvili s Němci“ – tj. s vysokými politiky CDU, bankéři, obchodníky atd. Zpráva zněla „jsme připraveni nyní Evropě způsobit bolest – včetně recese na nás samých – abychom zajistili tvrdá fiskální pravidla pro příští generaci. Můžeme si to sednout."
To je pravděpodobně to, co paní Merkelová šla na schůzi s myšlenkou. Ale rychlý posun v rovnováze sil v Evropě ji porazil, jakmile už nemohla používat Sarkozyho jako lidský štít.
Místo toho vyvázla z nočního střetu, který se zavázal zachránit jižní Evropu z prostředků německých daňových poplatníků: bez seniority pro dluh a bez zvláštních úsporných podmínek, jaké byly uvaleny na Řecko, Portugalsko a Irsko.
Takže i když to není konec krize, je to konec éry – která začala první řeckou záchranou a skončila včera v noci v Bruselu – ve které francouzsko-německá politika měla zavést vnitřní devalvační opatření na jihu, která způsobila jeden Daily Telegrafní ekonom, aby je popsal jako „v zásadě fašistické“.
Růst je řešením zadlužení, je podtextem včerejší noci. Růst plus pravidelná, dlouhodobá opatření fiskálního vyvažování a přísný dohled nad bankami. To svým způsobem uvádí Evropu do souladu s Amerikou – kde prezident Obama završil image tohoto týdne, který se otáčí za roh, ale čelí výzvě svého zdravotnického zákona.
Zbývá tedy pouze jedna velká ekonomika, která se nejprve zavázala k úsporným opatřením a možná k růstu. Je to ekonomika, která by si sama vystačila s trochou efektivního bankovního dohledu. Pokud se trhy s dluhopisy přesvědčí, že je Evropa stabilizovaná, mohou se nyní tázavě dívat na tuto poslední velkou ekonomiku, která se utápí ve dvojité recesi a bez – na připuštění svého ministra průmyslu – bez skutečné strategie růstu. Mezitím obyvatelé této země – když viděli, jak 17členná eurozóna závodí směrem k bankovní unii a uzamčené fiskální politice.
Jinak řečeno: bitva o Evropu (prozatím) skončila. Bitva o Británii může začít.
** PS – jak znovu říkám. To za předpokladu, že Merkelová dodrží dohodu. Vlastní znění komuniké je zcela jasné, i když stručné.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat