Nově oznámený rozpočet v Pákistánu do značné míry spoléhá na preferovaný způsob snižování chudoby Světovou bankou a MMF, liberalizaci, která má generovat investice, nejlépe zahraniční, vedoucí k zaměstnanosti, která nakonec vyvrcholí snížením chudoby. To je alespoň teorie. V praxi se s touto strategií vyskytly vážné problémy. Nicméně dokumenty o strategii snižování chudoby, které se hlásí k této strategii, byly sponzorovány Světovou bankou a dalšími dárci a jsou oslavovány jako participativní a dynamické; „živý dokument“, který se vyvíjí s potřebami lidí. Pákistánský PRSP byl nedávno dokončen v prosinci 2003 a má hluboký dopad na nedávno navržený rozpočet.
Než se podíváme na pákistánský případ podrobněji, bylo by užitečné pokusit se pochopit, proč se Světová banka vydala na potenciálně nebezpečnou cestu hájení participativního výzkumu. Vzhledem k jeho nedávné historii, proč ta změna? Ztráta pravomoci a zneuctění milionů ve třetím světě v důsledku plánů strukturálních úprav, které Světová banka prosazovala v každé zemi za druhou, vedlo nejen k rozsáhlé dokumentaci a kritické analýze, ale také ke stále viditelnějším protestním hnutím, kriticky i uvnitř samotného Západu. . Prvním památným příkladem síly tohoto protestního hnutí zůstává Seattle 1999, ale od té doby se stalo samozřejmostí najít antiglobalizační demonstranty na každém velkém zasedání Světové banky, WTO a MMF.
Zdá se, že kritika těchto protestních hnutí a alternativních teoretiků zasahuje nejužší okruh intelektuálních podporovatelů Světové banky, jako jsou Stiglitz, Sachs a Bhagwati. Všichni nyní kritizují přístup a metodiku banky.
Ještě důležitější je, že záznamy Světové banky o napomáhání „rozvoji“ ve svých klientských zemích zaznamenaly v posledních letech velký zlom, protože mnoho jejích „hvězdných žáků“ jako Argentina a Ghana navzdory tomu upadlo do chaosu, nebo spíše proto, že se pečlivě řídí diktátem Světové banky a MMF. Zjevně bylo potřeba něco udělat. Dokumenty o strategii snižování chudoby jsou odpovědí jak na zřejmý problém rostoucí světové chudoby, o kterém mnozí tvrdí, že je výsledkem politik, které země dodržovaly pod vedením Světové banky, tak na kritiku nezahrnuté povahy tvorby politik Světové banky.
Konečné PRSP byly představenstvem Světové banky a MMF předloženy přibližně 50 zeměmi do ledna 2004. Podle Světové banky „PRSP připravují vlády prostřednictvím participativního procesu zahrnujícího občanskou společnost a rozvojové partnery, včetně Světové banky a Mezinárodního měnového fondu (MMF). V tomto bodě by bylo užitečné zeptat se, kdo zastupoval „občanskou společnost“, abychom vyvážili silnou přítomnost dárců.
Pojem občanská společnost, když se nepoužívá k označení společnosti obecně, se konkrétněji používá k označení té části společnosti, která interaguje se státem, ovlivňuje stát, a přesto je od státu odlišná. Hlavními nástroji zastoupení občanské společnosti v případě PRSP byly nevládní organizace. Naštěstí pro Světovou banku je koncept občanské společnosti dostatečně vágní, aby umožňoval snadnou manipulaci. Kdo bude vybrán, aby zastupoval občanskou společnost, je do značné míry na uvážení vlády a dárců. V Pákistánu po prvním kole tzv. účasti veřejnosti napsala koalice nevládních organizací, odborů a aktivistů Světové bance, vládě Pákistánu, MMF a dalším agenturám, aby zaregistrovaly svou stížnost. Pisatelé dopisů tvrdí,
„Prozatímní PRSP (I-PRSP) byl zveřejněn ministerstvy financí a plánování v listopadu 2001. I když samotný dokument I-PRSP naznačuje, že v přípravných fázích probíhaly rozsáhlé veřejné konzultace, neexistují žádné konkrétní důkazy k potvrzení tohoto tvrzení. Naprostá většina skupin občanské společnosti stále teprve zjišťuje, že proces PRSP existuje.
Do konzultačního procesu byla poté zařazena vybraná skupina nevládních organizací. Konečná verze PRSP vydaná v prosinci 2003 uvádí tvrzení týkající se zahrnutí a účasti, která je stále obtížně ověřitelná. Zpráva tvrdí, že „participační proces PRSP byl dále obohacen o sociální mobilizaci na místní úrovni prostřednictvím sítě programů podpory venkova (RSPN) při stanovování priorit a zlepšování implementace“.
Všeobecně se uznává, že RSPN je nevládní organizace přátelská k založení. Ještě důležitější je, že zpráva neposkytuje žádné informace o tom, jak byla tato účast požadována, kdo byl pozván a jak byly vedeny diskuse. Dokázat tato tvrzení o účasti je stále obtížné. Je kritické, že MMF a Světová banka ve svých vlastních zprávách nevyvolávají žádné otázky ohledně procesu účasti. Společná hodnotící zpráva o pákistánském PRSP údajně napsaná za účelem kritického zhodnocení procesu formulování PRSP v dané zemi tvrdí, že „široký participativní přístup, který byl zahájen během prozatímního PRSP, podpořil konečný PRSP“. Zpráva dále naznačuje spokojenost na úrovni participace na formulaci strategie a zaměřuje své obavy především na rychlost implementace strategie.
V Pákistánu, zatímco kdo, co a jak zapojení občanské společnosti zůstává nejisté, seznam dárců, kteří přispěli, zůstává dlouhý a jasný: „Světová banka a další klíčoví dárcovští partneři včetně ADB, DfiD, INGAD, UNDP, UNFPA, ILO, UNICEF, WHO, JICA, CIDA, USAID, EU, GTZ, NORAD aktivně podporovaly celý proces PRSP a přispěly k návrhu, implementaci a hodnocení politiky.
To je součástí širšího vzoru PRSP v jiných zemích. Mohlo by být lákavé pohlížet na neschopnost tohoto PRSP být tak participativní, jak tvrdí, jako na výlučně pákistánský problém. Nedávná zpráva Oxfamu nazvaná „Od „dárcovství“ k vlastnictví? však poukazuje na selhání v participaci v řadě různých zemí. Mnoho dalších monitorovacích organizací jako Focus on Global South a Eurodad učinilo podobná tvrzení. Zpráva Oxfamu tvrdí: „Dárci si udržují až příliš velkou kontrolu nad obsahem politiky, využívají podmíněnosti a vyjednávání „v zákulisí“ na úkor procesů účasti. A konečně, tyto nové příležitosti k dialogu o politice zůstávají velmi křehké a závislé na štědrosti dárců, spíše než aby byly institucionalizovány jako právo.
Právě v obsahu PRSP však nacházíme největší rozpor s častým tvrzením o participativním rozhodování. V jednotlivých zemích PRSP znovu zavádějí „dříve vyzkoušené a neúspěšné politické paradigma“ plánů strukturálních úprav. Oxfam uvádí, že nápor zpráv PRSP byl téměř stejný ve všech padesáti dosud napsaných zprávách. Jaká náhoda, že v jednotlivých zemích PRSP nadále odrážejí „strukturální přizpůsobení důraz na „utahování opasků“ ekonomické rámce, liberalizaci, privatizaci a růst založený na jednom nebo dvou primárních exportech.
Téměř ve všech PRSPS zcela chybí historická a sociálně-politická analýza toho, proč chudoba existuje. Pákistánská PRSP pouze mimochodem poznamenává, že v důsledku participativních workshopů pořádaných Programem sítí na podporu venkova byly identifikovány některé důvody chudoby, mezi něž patřily: „diskriminační vzdělávací systém, vysoký výskyt zdravotních problémů, rozšířená nezaměstnanost, nedostupnost kapitál z tradičních zdrojů k zahájení produktivního podnikání, málo příležitostí k výdělku pro ženy, nedostatečná dostupnost odborných dovedností,… zhoršování životního prostředí, nestálé dodávky vody, nedostatečný přístup ke spravedlnosti a rychlý nárůst populace, ……. Nesnaží se rozlišovat ukazatele chudoby od příčin.
Zde leží jádro věci. Absence kauzální analýzy je kritická pro umožnění PRSP navrhovat strategie pro snížení chudoby, o kterých ostatní zdokumentovali, že přispívají k růstu chudoby. Zpráva Focus on Global South poukazuje na to, že „redukovat diskusi o chudobě na zmírnění chudoby“...může být záměrně klamné...a pokud je nesprávná diagnóza chudoby, bude nesprávná i vznikající strategie. To je důvod, proč se domníváme, že matice politik, které se objevily ve většině procesů PRSP, jen zřídka vykazují prokazatelnou souvislost se skutečným snižováním chudoby.
PRSP Světové banky nadále podporují obchod a finanční liberalizaci a privatizaci, která podle mnoha výzkumníků ve skutečnosti vede ke zvýšení chudoby prostřednictvím odstranění samozásobitelského zemědělství, deindustrializace zemí třetího světa a většího podílu přidané hodnoty. nadnárodním společnostem, které dostávají zvýšenou prioritu před zájmy občanů.
Rozvojový průmysl není monolit a není pochyb o tom, že ve Světové bance může být mnoho lidí, kteří mohou upřímně věřit, že zvýšená liberalizace je cestou vpřed pro rozvoj ve třetím světě. Avšak tváří v tvář rostoucím důkazům ze všech částí světa, že tomu tak není, a tváří v tvář rostoucím revizím samotných ekonomů, kteří tento rámec intelektuálně podporovali, je takové přesvědčení těžké ospravedlnit.
Ve skutečnosti je organizace, která funguje na nedemokratických strukturách, sama o sobě nepravděpodobným zastáncem participativního rozhodování. Volební síla ve Světové bance je určena finančním příspěvkem země. USA mají mezi 15.5–18 % hlasů v každé radě a kombinovaný hlas zemí G7 se blíží 45 %. Sídlo MMF i Světové banky je ve Washingtonu kvůli ustanovení, že ústředí bude umístěno v zemích s nejvyšším příspěvkem. Významné změny ve směřování politiky vyžadují většinu hlasů 85 %. USA si dosud udržovaly právo veta tím, že zajistily, aby jejich hlasovací síla nikdy neklesla pod 15 %. Tato organizace jistě rozumí jazyku „efektivní poptávky“, tj. odpovídá na požadavky těch, kteří mohou platit, ale očekávat, že bude aktivně podporovat demokratickou participaci, může být naivita nejvyššího řádu.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat