I když všichni souhlasí s tím, že Sýrie je humanitární katastrofou, došlo k úplnému rozbití levice, pokud jde o analýzu konfliktu. Bohužel, debaty byly neobvykle kruté a sektářské, což ztěžovalo racionální diskusi. Specifika Sýrie tvoří jen část krutosti debaty. Jádrem jsou rozdíly v pojetí toho, o čem protiválečné hnutí je. V souladu s tím je tento článek rozdělen do dvou částí, počínaje přehledem faktů specifických pro Sýrii a poté diskusí o širších otázkách pro protiválečné hnutí.
Recenze Sýrie
V současné době je k dispozici rozsáhlý a podrobný materiál o Sýrii. Jako takové je to, o čem níže pojednáváme, většinou přehledem existujících materiálů, většinou čerpaných z knihy „Hořící země: Syřané v revoluci a válce“ od Robin Yassin-Kassab a Leila al-Shami.
Asymetrická povaha občanské války
Stejně jako všechny občanské války je těžké získat přesné informace o syrské občanské válce. Fakta však ukazují, že: (1) primární bitva v Sýrii je mezi režimem a povstáním; další aktéři, zejména ISIS, jsou zodpovědní pouze za malý zlomek úmrtí v Sýrii, a (2) ačkoli jak Assadův režim, tak povstání dostávají zahraniční podporu, bitva mezi nimi je asymetrická; Asadův režim má na své straně veškerý aparát státní moci – centralizovanou armádu, letadla a dělostřelectvo – a těžil z přímé intervence svých spojenců, především Ruska a Íránu. Jedním z klíčových příkladů asymetrie je letectvo, které používá výhradně Asadův režim a jeho spojenci a je zodpovědné za velkou část ničení. Je pozoruhodné, že letectvo je zodpovědné nejen za přímé civilní smrti, ale také za nepřímé, například systematickým ničením nemocnic.
Lze tedy s jistotou dojít k závěru, že ačkoliv obě strany páchají zvěrstva, za drtivou většinu civilních úmrtí a vysídlení je odpovědný Asadův režim. Podle Syrská síť pro lidská právarežim je zodpovědný za více než 90 % civilních úmrtí, zatímco ISIS je zodpovědný za méně než 1.5 % civilních úmrtí.
Role USA
Jedním z nejspornějších problémů na levici je role USA a jejich spojenců. Jedním z populárních názorů je, že USA jsou zapojeny do operace změny režimu podobné Iráku. Existuje však jen málo důkazů o operaci změny režimu. Zde je relevantní pasáž z „Hořící země“ popisující podporu, které se rebelii dostalo: „Nekonzistentní a nekoordinované dodávky převážně lehkých zbraní také pocházely z regionálních států, zejména ze Saúdské Arábie a Kataru. Odliv a odliv vnějšího nasazení se přímo odrážel na bojišti... Když regionální státy zavřely kohoutky, bojovníci dokonce hladověli. Ahmad, učitel z Banyasu, který přežil masakr v květnu 2011 tím, že se ukryl ve skříni, později bojoval s milicí FSA v Jebel al-Akrad v severní Lattakii. „Nejdřív nám došla munice. Zůstali jsme na hoře, byli jsme postřeleni a bombardováni, nemohli jsme střílet a čekali, až dorazí munice. Nikdy to nepřišlo. Pak nám došlo jídlo. Vesničané nás krmili, ale sami se nestačili najíst. V té době jsem odjel do Turecka. Jaký to mělo smysl?‘“ Ať už se povstání dostalo jakékoli vnější podpory, organizovaná operace změny režimu to zjevně nebyla.
Jedním z hlavních bodů často zmiňovaných na druhé straně debaty je a Washington Post článek popisující výdaje CIA na Sýrii: „Náklady na tento program CIA nebyly dříve zveřejněny a toto číslo zatím nejjasněji ukazuje, do jaké míry se pozornost a zdroje agentury přesunuly do Sýrie. související operace představují asi 1 dolar z každých 1 dolarů v celkovém rozpočtu CIA, soudě podle úrovní výdajů odhalených v dokumentech, které The Washington Post získal od bývalého amerického zpravodajského dodavatele Edwarda Snowdena.
V reakci na to je třeba poznamenat, že nejde o to, že by externí podpora chyběla, ale že byla „nekonzistentní a nekoordinovaná“ a zahrnovala dodávku lehkých zbraní, rozhodně nestačí k boji s organizovanou armádou. Jakékoli tvrzení o změně režimu musí prokázat nejen existenci vnější podpory, ale také koherentní plán, který ji provede. Doposud existuje jen málo důkazů o takovém plánu.
Povaha povstání
Běžný příběh mezi levicí tvrdí, že vzpouru tvoří džihádisté. Kniha „Hořící země“ podrobně popisuje povahu povstání a je nejlepším protikladem k výše uvedenému příběhu. Vyprávění historie povstání je nad rámec tohoto článku. Stejně jako všechny lidové revoluce, i syrská revoluce připravila svůj podíl hrdinů a my uvádíme několik, abychom osvětlili povahu povstání: (1) Ghiath Matar, „známý zastánce mírového odporu“, pod jehož vlivu „demonstranti nabízeli květiny a lahve s vodou vojákům, kteří je poslali zastřelit“. Po zatčení byla jeho zmučená mrtvola vrácena jeho rodině. (2) Omar Aziz, jeden z hlavních vizionářů za místními koordinačními výbory, který krátce před svým zatčením v roce 2012 řekl, že „nejsme o nic méně než pracovníci Pařížské komuny – oni vzdorovali 70 dní a my stále pokračujeme rok a půl“; zemřel ve vězení krátce po svém zatčení, (3) Razan Zaitouneh, jeden ze zakládajících členů místních koordinačních výborů, který „byl právníkem v oblasti lidských práv, který obhajoval politické vězně“ a později „nabízel výcvik v oblasti lidských práv ozbrojeným skupinám a neohroženě kritizoval každého, kdo zneužíval svobody lidu“. Razan byla unesena ozbrojenou milicí od té doby, kdy o ní nebylo nic slyšet. Pozoruhodné je také oživení aktivity občanské společnosti, kdykoli dojde k útlumu občanské války, např. během loňského příměří.
Existuje něco hrdinštějšího než utlačovaný lid bojující se svými utlačovateli? Nehledáme jako levičáci neustále takové příběhy, ze kterých bychom mohli čerpat inspiraci? Redukovat skutečné revolucionáře na džihádisty je nejen hluboce urážlivé, ale také vážně podkopává naši důvěryhodnost jako levičáků.
Je pravda, že charakter povstání se postupem času měnil. To by nemělo být překvapením. Populární revolty předpokládají idiomy, ke kterým se obyvatelstvo vztahuje. V islámské zemi, jako je Sýrie, by na sebe vzala islámskou podobu, zvláště když by čelila nevyhnutelné násilné reakční represi.
Je také pravda, že mezi povstáním je významná přítomnost džihádistů. Jak poznamenalo několik analytiků, přítomnost džihádu vděčí za velkou část své existence vnější podpoře, ale především také Asadovu režimu, který strategicky podněcoval džihádistické prvky v rámci povstání, protože jim pomohl koncipovat občanskou válku jako válku proti terorismu. Džihádistické prvky jsou samozřejmě zodpovědné za mnoho zvěrstev, i když, jak je uvedeno výše, násilí je asymetrické.
I když je dnes těžké proniknout do přesné povahy povstání, vzhledem k rozšířené povaze rané revoluce, která nepochybně nebyla džihádistická, zdá se spravedlivé předpokládat, že hlavní proud opozice, i když je islámský, není džihádista.
Širší otázky pro protiválečné hnutí
O výše uvedených faktech se v rámci levice často krutě debatuje. Podrobnější obhajoba výše uvedených názorů je k dispozici na jiném místě. Co je však v debatě v sázce, je širší než otázky specifické pro Sýrii. Zatímco níže uvedená diskuse se zaměřuje na USA, vznesené body se týkají Západu šířeji.
Protiválečné hnutí v USA se v drtivé většině postavilo proti americkým intervencím. Historie amerických intervencí činí výše uvedený postoj přesvědčivým. Faktem je, že americké intervence mají vždy sloužit jejich imperialistickým potřebám a jejich cena je vždy vysoká. Dalo by se dodat, že mainstreamová kultura v USA v čele se svými médii vyniká v bagatelizaci nákladů amerického imperialismu, takže i když jsou náklady ve skutečnosti vysoké, jsou obyvatelstvem podhodnoceny.
Neintervenční zahraniční politika však nemusí být nutně spravedlivou zahraniční politikou. Když je míra útlaku uvnitř státu krutá, alespoň v zásadě, je nějaká forma vnější intervence oprávněná. Nechválili jsme ho při nedávné příležitosti smrti Fidela Castra za kubánský zásah v Angole a správně nepoukázali na jeho roli při ukončení apartheidu v Jižní Africe? Co bychom dělali, kdybychom byli v té době součástí protiválečného hnutí na Kubě? Určitě bychom se nepostavili proti zásahu zúžením našeho zaměření na minimalizaci role naší vlastní vlády v jakémkoli daném konfliktu. Podobně, kdybychom byli disidenti v bývalém Sovětském svazu v době vietnamské války, jistě by nemělo smysl stavět se proti vyzbrojování NLF. V obou výše uvedených příkladech byl morální postoj kontraintuitivní; pro hnutí, které se definuje jako protiválečné, je nepřirozené, aby se nebránilo vyzbrojování a militarizaci.
Samozřejmě, historie USA takové situace téměř nikdy nevyvolává. Přesto, alespoň teoreticky, podobné principy platí i pro USA. Syrský konflikt ve skutečnosti představuje podobné rébusy pro protiválečné hnutí v USA, jak lze ilustrovat na dvou příkladech. Za prvé, jak bylo uvedeno výše, podpora povstání ze strany USA a jejich spojenců existovala, i když byla „nekonzistentní a nekoordinovaná“. Pro protiválečné hnutí by nedávalo smysl, aby se proti němu postavilo z důvodů podobných těm, které byly uvedeny výše v příkladech týkajících se Kuby a Sovětského svazu. Mnozí v protiválečném hnutí volali po opozičním toku zbraní na všechny strany, ale nedokázali přesně navrhnout, jak toho má být dosaženo bez zničení povstání, tváří v tvář jasné asymetrii v občanské válce. Další příklad v kontextu Sýrie je podpora nabízená USA YPG proti ISIS v Rojavě. Možná, že i v tomto případě mohly být vzneseny dobré argumenty proti americké intervenci, ale jen málokdo to udělal; ve skutečnosti se proti tomu mnozí na levici z dobrých důvodů nepostavili.
Po celé syrské občanské válce mělo smysl postavit se proti širší vojenské intervenci USA, včetně zavedení bezletové zóny (NFZ). Je však důležité mít na paměti následující body:
- Výše nastíněný pohled na syrský konflikt je v souladu s opozicí vůči americké intervenci. Někdy, když čtete debaty na levici, mám pocit, jako by výše nastíněný názor implikoval výzvu k většímu zásahu USA. Toto není ten případ.
- V protiválečném hnutí existuje nešťastná tendence jít v jakékoli míře argumentovat proti americké intervenci, včetně popírání zločinů spáchaných Asadovým režimem a jeho spojenci. Argumenty proti intervenci, které přehánějí jejich argument tím, že kupují propagandistický systém Asadova režimu, vážně podkopávají naši důvěryhodnost. Oponování americké intervenci musí být provedeno způsobem, který buduje solidaritu se syrským lidem.
- Najdou se lidé s dobrými úmysly, kteří budou zkoumat fakta související se Sýrií a budou otevřeni možnosti americké intervence. Například je přirozené, že lidé na zemi, kteří jsou bombardováni ze vzduchu, podporují NFZ; koneckonců, NFZ má zjevnou přitažlivost zastavit letecké bombardování. Někdo by mohl pochopitelně nesouhlasit a pokusit se vysvětlit, co se vlastně týká prosazování NFZ, ale napadání lidí na místě za podporu NFZ určitě není způsob, jak projevit solidaritu.
Velkou část nepřátelství v debatách kolem Sýrie lze vysledovat ve výše zmíněných bodech, kromě známého sektářství uvnitř levice, které rozhodně není jedinečné pro syrskou otázku.
Pád Aleppa signalizuje začátek konce syrské občanské války a mění relevanci mnoha argumentů o specifikách syrského konfliktu. Přesto zůstávají větší lekce. Zda se je naučíme, je jen na nás.
Raghav Kaushik je softwarový inženýr a politický aktivista.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
4 Komentáře
„Hořící země“ je nejlepší kniha o Sýrii. Promiňte, ale nemůžete to odmítnout jen proto, že se vám náhodou nelíbí jeho autor.
Jak článek poznamenává, odpor k americkému imperialismu je naprosto v souladu s milováním knihy. Jak článek dále poznamenává, lidé, kteří cítí potřebu zdiskreditovat knihu, aby se postavili proti americkému imperialismu, pouze snižují svou vlastní důvěryhodnost.
Klíčovým zdrojem faktických tvrzení v tomto díle je nekritické spoléhání se na popis, se kterým by se ve skutečnosti mělo zacházet s vysokou mírou skepse (mírně řečeno) vzhledem k tomu, že jej vytvořila absolutně nezávislá osoba, Robin Yassin- Katab, který je oddán krutým, sprostým verbálním útokům na každého, kdo plně nedodržuje jeho stranickou linii – například o Jeremym Corbynovi hovořil jako o „stalinistickém červovi“. Považuji za zklamání, že ZNet nevykazoval dostatečnou redakční integritu (jako obvykle), aby tento článek nezveřejnil, vzhledem k jeho dost pochybnému důkaznímu základu.
Naprostý souhlas s Antonem Glavingem. Znet má postoj k Sýrii. Zjevně zastává názor, že by měl Assad odejít, zveřejní vše, co bude kritizovat „levici“, že je vůči němu „měkká“. Ignorování důkazů o tom, že pokusy o svržení syrské vlády byly od počátku organizovány Západem, ignorování voleb (jejichž výsledky nezpochybňuje ani Západ) a průzkumů veřejného mínění (mnohé od agentur pro průzkum veřejného mínění nesympatizujících s Assadem), které dokazují masivní podporu Asada mezi ti, kteří stále žijí v Sýrii (a v libanonských uprchlických táborech), se Znet zdá, že se zcela nezajímá o pověření zdrojů citovaných v článcích, které překračuje příspěvky.
Clive,
Řekněte prosím syrské levici, že jsou jen loutky amerického imperialismu a elity hlubokého státního řádu nového světa. OK?
Socialista Yassin Al_Haj Saleh – v exilu z uvěznění a mučení Assadem v Turecku – by byl dobrým člověkem, který by vám vysvětlil všechny vaše konspirační teorie z vašeho vysoce informovaného okouna v USA s přístupem k tak dokonalým zdrojům informací, jako je Counterpunch, Alex Jones, nebo Globalresearch.ca
Pak prosím nahlaste, jaká je Yassinova odpověď.