Brzy poté, co jsem začal sledovat zprávy, hlavně četbou nejrůznějších novin a časopisů a posloucháním různých rozhlasových stanic a sledováním zpráv v televizi, jsem musel čelit této periodické záplavě zpravodajství přicházející z USA o tamních prezidentských volbách. A na rozdíl od indických všeobecných voleb to netrvalo pár měsíců, vleklo se to dva roky, od začátku hledání kandidátů do primárek až dlouho po prezidentských volbách a inauguraci nového prezidenta.
Byly to dny, kdy Sovětský svaz ještě existoval, nebo se po nějaké době zhroutil teprve nedávno. Indie již přesouvala své aspirace na alianci na Západ v čele s USA. Nevadí vedení Hnutí nezúčastněných.
Být nacionalistou (a být stále politicky poněkud naivní a idealistický) mě téměř urazilo, že indické „Národní“ noviny poskytovaly tak nepřiměřené pokrytí prezidentských voleb v USA. V jiných částech světa byly volby. Proč tolik informací o kandidátech, jejichž jména mi nic neříkala? A problémů, které (nebo mnohé z nich) znamenaly málo? Pro mě a myslím, že i pro mnoho dalších (dokonce i Arundhati Roy se o tom někde zmínila) to byl trapný projev jakési podřízenosti Západu. A Západ pro nás byl (a stále je) koloniálním západem. Dosáhli jsme nezávislosti v roce 1947, že? USA (nebo Spojené království) nebyly naší „mateřskou zemí“. Proč tedy taková posedlost americkými volbami nebo volbami ve Spojeném království v mnohem menší míře?
Tehdy to byly oprávněné námitky. Ne úplně, ale do značné míry.
Už tehdy se časy měnily a nyní se změnily zásadně. Tyto námitky nyní nelze vznést. Pokud jsou zvýšeny, již nejsou platné. Neboť, jak také řekla Arundhati Royová, všichni jsme nyní poddanými nového impéria, impéria USA. Stále existují někteří liberálně-progresivní apologeti, kteří dávají slovo Impérium do uvozovek nebo se vysmívají ostatním, že nazývají Impérium jeho jménem, ale dělají ze sebe jen hlupáky, protože orgány Impéria a ti, kteří pro něj pracují, už dávno přestali předstírat, že je to něco jiného než Impérium. Oni sami používají stejné slovo a s velkou dávkou hrdosti. Caesarův komentář Hillary Clintonové („Přišli jsme. Viděli jsme. Zemřel.“) je pozoruhodný už jen proto, že zašel mnohem dál, než jen s použitím slova, a zviditelnil ducha impéria ve světové televizi ze samého vrcholu pyramidy Impéria. .
Proto, protože my všichni, zvláště ti, kteří žijí ve třetím světě, a ještě více ti, kteří žijí v zemích spojených s USA, jsme poddanými tohoto impéria, musíme vědět, co se tam děje. Protože požáry, které tam začnou vznikat (nebo často i festivaly, které tam začínají), mají pro nás v našich zemích dopady, většinou ne příliš příjemné.
Právě v této souvislosti sleduji více než rok zpravodajství o prezidentských volbách v USA, ale pouze v disidentských médiích (až na občasné výjimky), protože mainstreamová média již několik let bojkotuji.
Tuto reportáž jsem také sledoval v televizi, ale pouze na Democracy Now!, což je téměř jediná televize, kterou jsem za poslední roky sledoval (opět až na občasné výjimky).
Tak jsem narazil na epizodu, ve které Demokratická strana ukázala, co znamená (i volební) demokracie v 21. století. Ve kterém byl Jeruzalém uznán jako hlavní město Izraele velmi zjevným způsobem. Část Demokratické strany zvítězila pro Republikánskou stranu i pro Izrael, přičemž (podle názoru některých) poškodila své vlastní zájmy.
Ať je to jak chce, mám svůj vlastní příběh o vítězství v Jeruzalémě.
Byl jsem v prvním ročníku čtyřletého studijního oboru strojní inženýrství na přiměřeně uznávané vysoké škole v Indii. Skončilo období neklidu a myslím, že skončil i Fresher's Party. Konal se nějaký festival, už jsem zapomněl který. V rámci toho byly uspořádány kvízové soutěže.
Bylo to v Džajpuru, hlavním městě státu Rádžasthán. Většinu mého raného vzdělání jsem však absolvoval na velmi očerňovaných státních školách v malých městech tohoto státu. A celé mé vzdělání až do jednoho roku před nástupem na inženýrskou školu bylo v hindštině. Ale v tomto kontextu jsem si ve škole nevedl špatně, i když jsem nevynaložil tolik úsilí, kolik jsem si myslel, že bych měl. Byl jsem také docela dobrý v tom, čemu se v Indii říká „všeobecné znalosti“ nebo „GK“, na čem jsou založeny tyto kvízy. Ve skutečnosti jsem se zúčastnil několika soutěží a získal jsem certifikáty a v jednom případě dokonce peněžní odměnu. Takže jsem si přirozeně myslel, že v tomto kvízu zvládnu dobře. Jelikož soutěž vyžadovala skupinu, stal jsem se součástí skupiny a soutěžili jsme. Prvním krokem byla písemná zkouška „objektivního typu“: se zápornými známkami za špatné odpovědi.
Špatně jsme selhali. Známky nám neřekli, ale jak byly odpovědi předčítány, náš odhad byl, že náš součet musel být pod nulou. Museli jsme tedy být diváky hlavních ústních kvízových kol a jen sledovat průběh.
Nyní jsem se dříve nejen účastnil soutěží GK, považoval jsem se (s jistým opodstatněním) za sečtělého člověka. Kolem mě (ve fyzické blízkosti, ne ve vnějším světě) nikdy nebylo mnoho lidí, kteří (myslel jsem si) věděli tolik jako já. Proto jsem se zděšením přemítal nad osudem naší písemné zkoušky a ještě více nad otázkami, které byly kladeny (v každém kole jich bylo mnoho). O většině otázek jsem neměl ani páru. A přesto mnoho účastníků na mnohé z těchto otázek odpovídalo.
Vedoucím kvízové komise byl náhodou syn ředitele školy. Ale myslím, že to nemělo nic společného s otázkami v kvízu.
Co s tím mělo společného, bylo zázemí členů komise a lidí, kteří si v kvízu vedli dobře. Všichni byli „vzdělaní v klášterech“. Když mluvím o indické elitě nebo anglické elitě v Indii, jsou to lidé v centru této skupiny. To se mimochodem nyní také mění, protože elita v Indii poněkud změnila svůj význam, co s liberalizací a tak dále. Ale to je jiný příběh.
Tato elita tvořila na naší vysoké škole jen malou skupinu, protože přijímací zkouška umožňovala studentům číst a odpovídat v hindštině, státním jazyce Rádžasthánu. A drtivá většina studentů, kteří tehdy složili tyto zkoušky, pocházela ze středního hindského prostředí. Já sám jsem přešel na anglické médium teprve o rok dříve, abych nemusel čelit problémům na samotné koleji a byl připraven na vzdělávání v anglickém médiu. Přesto jsem byl v podstatě hindský střední člověk.
Skupina Elite se ostatním na koleji moc nelíbila a byla jim dána ošklivá jména.
Každopádně jsem stále přemýšlel (a stále přemýšlím) o tajemství jejich znalostí, které se zdály být na první pohled úžasné. Byl jsem si jistý (a teď jsem) na tom něco podezřelého. Ne však podvodným způsobem. Věděli spoustu faktů, ale opravdu *věděli*?
Když jsem to sledoval z postranní čáry, dokázal jsem odpovědět jen na několik otázek, které byly položeny. A jeden z nich, na který nikdo z vybraných účastníků nedokázal odpovědět, se týkal velmi důležité historické události, která se odehrála v roce 1812 a která zahrnovala překročení hranice.
Odkud čerpali znalosti? Byl jsem ten, kdo vždy četl a četl všemožné věci, ne způsobem „studijného studenta“. Jak to, že odpovídali na všechny otázky a dostávali uznání a odměny?
Přesnou odpověď jsem nedostal, ale stalo se, že jedna z otázek, která byla položena, byla: Jaké je hlavní město Izraele?
Účastníci odpověděli (nepamatuji si co), ale správná odpověď podle kvízmastera (syna ředitele) a komise byla Jeruzalém.
Teď to bylo špatně! Tohle bylo moje území. Znal jsem odpověď. A našel jsem mezeru v jejich brnění.
Takže poté, co festival skončil a výuka byla znovu zahájena, konfrontoval jsem mistra kvízu s touto skutečností. Ve škole (ani na vysoké) jsem nebyl moc aktivní a Elite mě možná považoval za dalšího z blbců. Mistr kvízu (sedící ve své skupině) se mě posměšně zeptal, jaká byla správná odpověď, a já řekl Tel Aviv. Smáli se výsměchem. Trpělivě jsem se pak snažil vysvětlit pozadí izraelsko-palestinského konfliktu. Skutečnost, že si jej oba prohlásili za své hlavní město a že většina zemí světa včetně Indie oficiálně uznala Tel Aviv za hlavní město Izraele, nikoli Jeruzalém. To vyvolalo jen další posměšný smích, jako bych mluvil nesmysly a vymýšlel si hloupé historky. Pak jsem řekl, že mohu poskytnout reference, a byl jsem vyzván, abych tak učinil. Nebylo to snadné, protože jsem o tom neměl žádné knihy. Bylo těžké najít toto vysvětlení (v tolika slovech) v novinách a tamní knihovna byla pro tento účel beznadějná. Přišla mi na pomoc ročenka zvaná Manorama Year Book (v Indii populární, vydaná v několika jazycích). To byla jediná věc, kterou jsem měl k dispozici, a po nějakém plahočení se v tom jsem našel explicitní pasáž, která v podstatě říkala to, co jsem řekl.
V další hodině jsem jim předložil tento odkaz a tím byla záležitost vyřešena, i když nevypadali příliš spokojeně. Asi neocenili radost z učení něčeho nového. Nebo možná zdroj nebyl správný. Neměl jsi správné pověření, víš.
Ale po debaklu v kvízu jsem vyhrál svůj Jeruzalém.
Od té doby uplynulo dvacet pět let a skutečná záležitost Jeruzaléma (a související věci) stále není vyřešena. Pořád řídí mnoho věcí, které by řídit nemělo. A stále o ní debatují a rozhodují o ní ti, kteří by o ní neměli (nemusí?) diskutovat nebo o ní rozhodovat.
(A o pár stupňů a hodně dřiny později na tom nejsem o moc lépe).
Demokratický národní sjezd z roku 2012 mi na jedné úrovni připadal jako zopakování toho hloupého kvízu.
Proč nemluvíš o RNC?
Dotázat se černá levice. Moje protiotázka zní: Proč ošetření dětskými rukavicemi pomocí DNC?
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat