Smrt mocných vyvolává extravagantní nároky a mnohé z úcty k muži, který je dnes pohřben v Římě, má jen málo grotesky. Pisatelé nekrologů se ztrácejí a ve své touze definovat jasný odkaz často vytvářejí zjednodušení, která neberou v úvahu, jak se svět a lidé mění.
Způsob, jakým Poláci viděli komunismus v 1970. letech, není tak, jak jej vidí nyní. Polská katolická církev byla v pravidelném dialogu s komunistickými úřady a obě občas nenápadně spolupracovaly, aby odolávaly sovětskému vlivu. John Paul měnil své vlastní názory, když cestoval.
Takže představa, že antikomunismus byl vždy konzistentní součástí jeho motivace, je mimo mísu. To bylo prominentní v jeho raných cestách do Polska, ale méně důležité v jeho jednáních s Latinskou Amerikou. Pacifismus byl také klíčovým principem pro Jana Pavla, a pokud šlo o zachování moci v jeho vlastní doméně, autoritářství bylo jeho heslem spíše než ochranou svobody.
Retrospektivy, které dělají čáru mezi jeho první návštěvou doma jako papež v roce 1979, vzestupem Solidarity o rok později a kolapsem systému jedné strany v roce 1989, jsou obzvláště zpochybnitelné.
Ignorují stanné právo, které zastavilo Solidaritu a oslabilo ji po většinu 1980. let. Byla to porážka obrovských rozměrů, kterou John Paul nemohl zvrátit, dokud skuteční držitelé moci ve východní Evropě, muži, kteří řídili Kreml, nezměnili svou linii.
Papežovo turné v roce 1979 s obrovskými davy na jeho mších pod širým nebem nepochybně dalo Polákům obrovský pocit národního obrození. Po desetiletích periodických krizí mezi nespokojenými dělníky, komunistickými vůdci, kteří chtěli ukázat svůj národní kredit nalezením „polské cesty k socialismu“ a úzkoprsými vládci v Moskvě, to přidalo nepředvídatelný faktor.
Papežova podpora, když dělníci udeřili v Gdaňsku a založili odbor Solidarita jako první nezávislou národní organizaci Polska, mu pomohla růst úžasnou rychlostí.
Ale o rok později se věci změnily. Solidarita byla rozdělena na taktiku a cíle. Na podzimním kongresu v roce 1981, kde měli západní reportéři plný přístup, delegáti zuřivě diskutovali o prioritách: zda mají být klíčovým tématem požadavky dělníků na lepší mzdy a samosprávu v jejich továrnách nebo volání po politických svobodách, které intelektuálové ze Solidarity rozjetý vůz viděl jako prvořadý? Měl by svaz přijmout nebo odmítnout vedoucí roli komunistické strany ve vládě?
Všechny strany se trápily tím, zda a jak Moskva zasáhne. Už tam byly silné náznaky, že spíše než sovětské tanky bude použita polská armáda. Nikdo z nás si nemyslel, že se lze vyhnout omezení. Během týdnů se ukázalo, že jsme měli pravdu. Kreml se prosadil poměrně snadno. Polské komunistické úřady zatkly tisíce vůdců Solidarity a zbytek zahnaly do ilegality.
Reakce Johna Paula byla mírná. Ozbrojený odpor nebyl vážnou možností, ale byli Poláci, kteří upřednostňovali masové protesty, okupace továren a kampaň občanské neposlušnosti. Papež je zklamal. Kritizoval stanné právo, ale varoval před krveprolitím a občanskou válkou a radil spíše k trpělivosti než k vzdoru.
Po dlouhých jednáních s režimem podruhé navštívil Polsko v roce 1983. Přestože stanné právo bylo o měsíc později zrušeno, mnoho aktivistů Solidarity zůstalo roky ve vězení. Vláda zasedla k jednání se Solidaritou znovu až v srpnu 1988, v té době již Michail Gorbačov zahájil cestu k pluralitní politice v samotném SSSR a veřejně neslíbil žádné další sovětské vojenské intervence ve východní Evropě.
Impulsem pro Gorbačovovy reformy nebyl vnější tlak ze západu, disent ve východní Evropě nebo papežovy výzvy k dodržování lidských práv, ale ekonomická stagnace v Sovětském svazu a vnitřní nespokojenost uvnitř sovětské elity.
Papežova opatrná reakce na stanné právo byla vyvolána jeho pevnou vírou v nenásilí. Pokud to zmírnilo jeho antikomunismus, tak i vysoká hodnota, kterou přikládal národní hrdosti.
Jeho postoj ke komunistické Kubě se výrazně lišil od jeho postoje k Polsku. Uvědomil si, že Castrův odpor vůči americkým tlakům odráží pocity většiny Kubánců. Viděl, že nacionalismus a komunistická vláda šly na Kubě ruku v ruce způsobem, který nebyl v Polsku, kde byla strana nakonec podřízena Moskvě. V Havaně papež zmínil svobodu svědomí jako základní právo, ale jeho návštěva Castra posílila. Jeho kritika kapitalismu a globální nerovnosti odrážela Castrovu a odsoudil americké embargo na Kubu.
Ani útok Jana Pavla na teologii osvobození v 1980. letech nebyl motivován primárně tím, že tzv. „opce pro chudé“ byla naplněna marxismem. Papeže znepokojovaly i další rysy. Cítil, že se používá k ospravedlnění násilí a vedení katolických farářů k podpoře ozbrojeného boje rolníků proti represivním vlastníkům půdy a feudálním diktaturám.
V Nikaragui, kde sandinisté násilím svrhli Somozův režim podporovaný USA, se tři kněží stali ministry. V Salvadoru byli kněží často nejlepšími prostředníky reportérů k partyzánským velitelům, kteří nás brali do odlehlých vesnic, abychom se s nimi setkali. Na Filipínách někteří kněží sami nosili zbraně. „Situace vyžadovala víc než lidskoprávní skupinu. Odešel jsem do ilegality a přidal se k obranným silám,“ řekl mi v horách Luzonu otec Eddy Balicao, který dříve sloužil v manilské katedrále.
Jan Pavel se také postavil proti teologii osvobození, protože viděl, jak kněží vzdorují svým biskupům a zpochybňují hierarchickou strukturu církve. I když v Evropě stále vládl komunismus, měl s ním více společného, než mnozí jeho příznivci připouštějí. Recentralizoval moc ve Vatikánu a zvrátil perestrojku svého předchůdce – ale dvou Jana XXIII., který dal více mluvit místním diecézím.
S pádem „mezinárodního komunismu“ zůstal Vatikán jedinou autoritářskou ideologií s globálním dosahem. Papežův tlak proti disentu nepolevil, nejhorším příkladem byla jeho exkomunikace srílanského otce Tissa Balasuriya v roce 1997, prostopášné postavy, která zpochybňovala kult Marie jako poslušné, submisivní ikony a tvrdila, že jako menšina náboženství v Asii, katolicismus musel být méně arogantní vůči jiným vyznáním.
Papež nemohl přijmout tuto výzvu vatikánskému absolutismu. Je tedy příhodné, že bude pohřben v kryptě, z níž byl odstraněn Jan XXIII., což symbolicky znamená prvenství Wojtylovy konzervativní éry nad liberálními nadějemi dřívější generace.
· Jonathan Steele hlásil z Polska, Sovětského svazu a Latinské Ameriky v 1970. a 1980. letech [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat