Židovská oslava Pesachu a 60. výročí Izraele se letos shodují a zdá se, že je to vhodná doba k zamyšlení a možná i vysvětlení mého vášnivého závazku vůči Izraeli. Nepochybně díky tomu, že jsem se narodil a vyrostl v Izraeli, se tam cítím jako doma. Moje rodina a přátelé žijí v Izraeli. Líbí se mi vůně a chutě a nepřekvapuje mě ani nepřekvapuje upřímnost, občasná arogance nebo cynický humor, kterými se vyznačuje mnoho Izraelců. Moje znalost kultury mi pomáhá identifikovat a pochopit nuance sociálních interakcí. Přesto tato konkrétní intimita, která pochází z rozpoznání a uchopení „pravidel hry“, není v žádném případě jedinečná pro mě ani pro Izrael a myslím si, že mnoho lidí cítí totéž o své zemi původu.
Izrael je však pro mě a pro mě výjimečný v několika dalších ohledech, o kterých si myslím, že jsou jedinečné. Moje starost o to nevyplývá z materiálnosti místa, máme-li tím na mysli krajinu a architektonické stavby země. Zeď nářků to za mě prostě nedělá. Ve skutečnosti jsem často kritizoval tendenci zbožňovat zemi a ukazoval jsem, jak taková úcta přispěla k koloběhu násilí v regionu. Mé pocity spíše vycházejí z toho, co by se dalo nazvat duší země, čímž mám na mysli její historii, lidi a kulturní zvláštnosti.
Mám kamarádku, Francouzku, která jako teenager navštívila Izrael se svým otcem. Psala se padesátá léta a se skupinou francouzských diplomatů několik dní cestovali po zemi. Ke konci návštěvy byli diplomaté převezeni na setkání s izraelským prezidentem. Můj přítel vypráví, jak byla skupina uvedena do malé posluchárny, kde prezident přijímá hosty, a jak řidič autobusu, který je vezl přes celou zemi, následoval jejich příklad, jako by bylo přirozené, že se k setkání připojí i on. Tento okamžik, který se může zdát bezvýznamný, měl na mého přítele velký dopad. Byla ohromena nedostatkem pevných sociálních hranic a právě v tu chvíli se rozhodla, že jednoho dne emigruje do Izraele.
Izrael se od 1950. let jistě hodně změnil a dnes je nepravděpodobné, že by řidič autobusu následoval zahraniční diplomaty na setkání s prezidentem. Nicméně v Izraeli je sociální prostor nadále rozdělen velmi odlišně než v jiných zemích a běžní občané mají větší přístup k veřejné aréně.
Před několika lety jsem režíroval středoškolský program, který se snažil naučit teenagery, jak bojovat za sociální změnu. Během necelého roku patnácti a šestnáctiletí lidé pravidelně hovořili s členy Knessetu, vysokými státními úředníky a známými novináři o takových tématech, jako je obchodování se ženami a porušování ekologických předpisů. Kolik teenagerů v USA může zvednout telefon a mluvit přímo se senátorem (a ne s poradcem)? Tento druh přístupu neznamená, že se izraelským teenagerům podařilo dosáhnout společenské změny; ve skutečnosti to většinou nedokázali. Ale znamená to, že jejich hlas byl slyšet ve veřejné sféře.
Relativní snadnost, s jakou mají občané přístup k místům moci, souvisí se zvláštními kulturními normami Izraele a malou rozlohou země. Na rozdíl od standardních šesti stupňů odloučení lidé v Izraeli tvrdí, že stupeň odloučení je v průměru jeden a půl. To samo o sobě usnadňuje přístup k moci, což zase vytváří pocit, že člověk může něco změnit. I když je tento pocit často zavádějící, je přesto velmi důležitý. Pomáhá zajistit, aby obyčejní občané, lidé jako vy a já, nebyli zredukováni na pouhé diváky, kteří pouze pozorují politické procesy ovlivňující naše životy (pocit, který člověk často mívá v zemích jako USA). Tento smysl spíše pomáhá Izraelcům chápat se jako aktivní účastníky, kteří mají možnost ovlivňovat místní politické procesy.
Se schopností občanů účastnit se politiky je složitě spjata škála veřejné debaty v Izraeli, která je mnohem širší než ve většině zemí. Nejzřetelnější je to s ohledem na izraelsko-palestinský konflikt. Do úvodníků pravidelně přispívají lidé jako Israel Harel napravo a Amira Hass nalevo Ha'aretz. Jejich názory jsou nad rámec toho, co mají rády úctyhodné noviny Projekt New York Times běžně tisknou, a přesto jsou v Izraeli přijatelné.
Je ironické, ale nepřekvapivé, že mé názory jsou považovány za extrémní pouze mimo Izrael. V průběhu let například moje univerzita obdržela několik stížností na mou kritiku izraelské vlády a tyto stížnosti bez výjimky pocházely ze zámoří. Moji studenti na Ben-Gurionově univerzitě nikdy nezpochybňovali můj závazek k sociální spravedlnosti v Izraeli, i když mnozí s mými názory silně nesouhlasí; moji studenti jsou obeznámeni s názory jako já a byli jim vystaveni a považují je za součást legitimního diskurzu. Naproti tomu američtí studenti příležitostně hlásili to, co jsem řekl ve třídě, různým monitorovacím skupinám; očividně v jejich myslích říkám nevyslovitelné.
Relativní otevřenost izraelského sociálního prostoru a široké spektrum veřejného diskurzu, stejně jako malá velikost země, to vše přispívá k formování místních politických komunit. V průběhu let jsem měl to štěstí být členem řady skupin, které se pokusily udělat malou díru v historii Izraele – skupin jako Ta'ayush (arabsko-židovské partnerství) a v poslední době Hagar Association, dvojjazyčná židovská arabská školka a škola v Beer-Sheva. Zjistil jsem, že v Izraeli je často mnohem jednodušší než jinde organizovat odpor proti sociálnímu útlaku. Navíc každý, kdo je jen trochu obeznámen s historií boje v Izraeli, si je vědom toho, že i když mnohá politická hnutí na místní úrovni nedokázala dosáhnout cílů, které si předsevzala, vytvořila tisíce příběhů odporu. Jednotlivé příběhy samy o sobě nemusí být významné, ale jejich pouhý počet odhaluje něco vzácného a krásného o Izraeli: Izrael je místem neustálého boje za sociální spravedlnost.
Rád bych si myslel, že tuto charakteristiku lze vysledovat až do biblické tradice. Koneckonců, proroci nás znovu a znovu učí, že kritika a sociální spravedlnost jsou dvě strany téže mince a jsou nedílnou součástí zdravé společnosti, zvláště pokud je kritika zaměřena na ty, kteří potlačují a vykořisťují chudé a slabé.
To vše mě přivádí zpět k exodu Izraelitů z Egypta, tedy k osvobození zotročeného lidu z otroctví. Poselství o svobodě a osvobození bylo i nadále ústředním bodem učení Jeremiáše, Amose, Izajáše a Micheáše a také všech ostatních proroků. A tato zpráva byla univerzální. Jak zdůraznil Leon Roth, který v roce 1927 založil katedru filozofie na Hebrejské univerzitě: „když si proroci přejí uložit naši povinnost v tomto životě, říkají: ‚Bůh ti řekl, člověče, co je dobré‘. Proroci neříkají: ‚Ó Angličane, ó Francouze, dokonce ó Žide, ale O mužI když se Izrael jako stát neřídil slovy proroků, věřím, že vytvořil prostor, kde lze tato slova potenciálně následovat, a to není žádný malý výkon.
Neve Gordonová vyučuje politiku na Ben-Gurionově univerzitě v Izraeli. Přečtěte si o jeho nové knize a další na www.israelsoccupation.info
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat