Abychom zabránili nezvratné řetězové reakci klimatické katastrofy, musíme nasměrovat naši vědeckou prozíravost, politickou vůli a technologickou zdatnost v globálním měřítku, abychom zabránili růstu globální teploty.
Pokud jde o klimatickou krizi, dochází nám čas.
V 1994, Rámcová úmluva OSN o změně klimatu založil Konference smluvních stran (COP) povzbudit členské státy OSN, aby se každoročně scházely, aby diskutovaly o vědeckých údajích a technologickém pokroku souvisejícím se změnou klimatu a prováděly mezinárodní dohody o životním prostředí. Navzdory celosvětovému zájmu o řešení změny klimatu bude příštích 29 let charakterizováno vlažným mezinárodním úsilím o odvrácení klimatické katastrofy. V souladu s tímto záznamem nedávný COP27 organizované Egyptem nedokázalo zajistit spolupráci v klíčových otázkách a vyvolat nezbytné závazky ke snížení emisí skleníkových plynů.
Jedna z prvních mezinárodních smluv o životním prostředí byla Montrealský protokol z roku 1987. Montrealský protokol byl úspěšný, protože smlouvu ratifikovalo všech 197 členských států OSN a účinně koordinovala mezinárodní úsilí o vymýcení asi 99 procent látek poškozujících ozonovou vrstvu (ODS). Jedním z hlavních důvodů úspěchu bylo to, že založila „Multilaterální fond” poskytovat finanční podporu zemím, zejména těm, které neplní své cíle. Upřednostnil také koncept „společné, ale diferencované odpovědnosti“ tím, že rozvojovým zemím poskytne více času na odstranění jejich produkce ODS.
Projekt Kjótský protokol, která vstoupila v platnost v roce 2005, byla první „právně závaznou“ klimatickou smlouvou, jejímž cílem bylo snížit emise skleníkových plynů. Nicméně bylo neúspěšný protože Spojené státy jej nikdy neratifikovaly a Čína se nemusela zavázat k přísným cílům snižování emisí. Jelikož tato smlouva vyžadovala skutečné ekonomické oběti od průmyslových zemí, nebyla schopna účinně koordinovat mezinárodní úsilí.
Dosud nejkomplexnější smlouvou o životním prostředí byla Pařížská dohoda z roku 2015. The Pařížské dohody požaduje, aby se všechny členské státy OSN zavázaly omezit nárůst průměrné globální teploty pod 1.5 °C nad předindustriální teploty prostřednictvím stanovení národních příspěvků (NDC). Tato nevymahatelná dohoda však byla zranitelná vůči peripetiím domácí politiky, které vedly země k tomu, že porušily své klimatické závazky nebo smlouvu úplně opustily, jako to udělaly Spojené státy za prezidenta Donalda Trumpa. V důsledku toho většina odborníků na změnu klimatu tvrdí, že plány zemí na snížení emisí jsou nedostatečný a nebude proveden dostatečně rychle, aby zadržel zvýšení teploty na 1.5 °C.
Co stojí za selháním mezinárodních dohod o klimatu zajistit smysluplnou akci?
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat