Obamova žádost požádat sněmovny o souhlas s plánem jeho administrativy zaútočit na Sýrii podle mého názoru vytvořila významnou šanci na veřejnou debatu na téma vojenské intervence. Argumenty vznesené pro a proti takovému zásahu se pohybují od těch, kteří jsou šíleně uchváceni vedením USA ve světě na jedné straně, a těch, kteří patří k více antiimperialistickému světonázoru na straně druhé. Nejvíce mě však zajímá postavení inteligence a vědců v oblasti politologie nebo podobných studií.
Vali Nasr, jeden z předních amerických expertů na Blízký východ a děkan Johns Hopkins School of Advanced International Studies ve WD, nedávnoargumentoval že Obamův váhavý postoj k zásahu v Sýrii poté, co její armáda překročila červenou linii, kterou předtím stanovil, vyšle špatnou zprávu pachatelům ohavného zločinu, který 21. srpna na předměstí Damašku zabil přes tisíc civilistů. Tvrdí, že tím, že bude trvat na provedení a omezený vojenská operace v podobě kongresem schválené úmluvy (a to až po návratu představitelů z letní přestávky 9. září) Asad a budoucí Asadové neztratí žádnou motivaci ani neuvažují o provedení možná dalšího chemického útoku v zemi. blízká budoucnost. Taková reakce nejuznávanějšího světového vůdce na porušovatele mezinárodního práva, o kterém se domnívá, že je slabá a povede k destruktivním výsledkům. Tyto výsledky se v jeho analýze objeví v kterékoli ze dvou následujících forem:
„První je, že Asadův režim padá, což by znamenalo, že Sýrii nebo jeho části by mohli ovládnout radikální islamisté spojení s Al-Káidou, což by znamenalo nové a nevítané hrozby pro globální bezpečnost, které by mohly vyvolat ještě větší americkou intervenci. čára.
Druhým je, že americké vojenské údery vyrovnají podmínky mezi silami pana Asada a rebely, takže občanská válka bude pokračovat ještě dlouho, zničí větší část země, zabije více její populace a pošle ještě více uprchlíků do Libanonu, Jordánska a Turecka. Tím by byl syrský konflikt ještě nebezpečnější. S žádným americkým odstrašujícím prostředkem na obzoru by Asadův režim mohl znovu použít chemické zbraně, zatímco extremisté by mohli poskytnout útočiště teroristům typu, který afghánská válka vytvořila pro Al-Káidu v 1990. letech."
Nasr z toho vyvozuje, že USA by se měly zdát mnohem odhodlanější při řešení syrské krize tím, že přijmou cíl vymýtit jak zločinecký režim Al Asada, tak radikální agenty základní opozice, jejichž přítomnost ohrozí stabilitu celý region. "Amerika by měla jednat rozhodně a včas a na základě strategické vize, která zahrnuje východisko z této války. To by udělalo dojem na americké spojence i protivníky. To je to, co svět potřebuje a na co by se měl pan Obama zaměřit." Rizika intervence jsou velká a úspěch nejistý, ale nedělat nic by bylo v tuto chvíli mnohem horší."
Teze pana Nasra je jednoduše postavena na nesprávných předpokladech a nese mylnou představu o historii americké politiky v jednání se syrskou opozicí. Od počátku politického chaosu v Sýrii byly USA vždy důsledné v podpoře rebelů všemi dostupnými prostředky. Toto je americká tradice podpory jakéhokoli typu milice, pokud udrží to, co je zapotřebí k zasazení úderu režimu, který tak nenávidí. Vytvoření Al-Kájdy a jejích odnoží na Blízkém východě mělo být pro takové strategie dlouho budíčkem.
Bylo to v dubnu 2011, kdy USA uznaly, že financují syrskou opozici poskytnutím 6.3 milionu dolarů „Hnutí za spravedlnost a rozvoj, disidentské organizaci se sídlem v Londýně, která provozuje satelitní kanál Barada TV, který vysílá protivládní zprávy do Sýrie. Dalších 6 milionů dolarů šlo v letech 2006 až 2010 na podporu různých iniciativ, včetně školení pro novináře a aktivisty.[2]. Víme také, že dva režimy Kataru a Saúdské Arábie, které jsou nejvíce podporovány USA, vyzbrojovaly syrské rebely zbraněmi a potřebovaly zbraně k boji s proasadovskými živly. Tím byly vychovávány nejradikálnější islamistické skupiny v regionu (jmenovitě wahábisté a salafiové), aby obvinily syrskou zemi z vlastní ideologie, v jejímž jádru by se mělo bojovat proti Asadovu režimu a západním hodnotám.
S takovým scénářem ve hře by návrh Valiho Nasra pro Obamovu administrativu musel zahrnovat silnou přítomnost americké armády v Sýrii, aby se zcela změnila dynamika moci způsobem, který by zbavil syrská území obou prvků Asadova režimu. a všechny existující opoziční frakce, kterým pomohli zakořenit v tomto regionu. Otázka by pak byla; pokud USA v první řadě podporovaly rebely v Sýrii, proč by se měly snažit je všechny vyhladit podle návrhu pana Nasra? Za předpokladu, že by tomu tak mělo být, by to v podstatě znamenalo, že kvůli jasnému nedostatku politické alternativy k převzetí vedení v Sýrii budou muset USA zavést loutkový režim stejným způsobem, jako to udělaly v Iráku a Afghánistán. Tento režim by jistě trpěl absencí lidové podpory potřebné ke konfrontaci se všemi svými nepřátelskými frakcemi včetně Alawitů a Sunnies, kteří jsou připraveni zapálit tuto zemi, aby si vzali zpět to, co ztratili. Pravděpodobnost přelití takové nestability do sousedních zemí je v tomto případě sebevědomě mnohem vyšší než možné nepříjemné důsledky pouhého potlačení probíhající občanské války v Sýrii, proti které pan Nasr stojí.
Domnívám se, že řešení syrské krize by nemělo být posuzováno tím, že prioritou je zachování důvěryhodnosti upadajícího impéria. Spíše by se měla zaměřit na přivedení zpět mezinárodní koalice, která může zcela jistě změnit situaci v Sýrii prostřednictvím svých prvků v tomto regionu. Spojené státy jako důležitý hráč si samozřejmě nepochybně vyhrazují nespornou roli při organizování takové koalice, ale za prvé víme, že Rusko a Írán již dlouho zavedly a udržují část svých národních zájmů v Sýrii. Těmito zájmy je třeba se pečlivě zabývat, pokud má být nalezeno nějaké řešení probíhající zástupné války v Sýrii.
Návrh pana Nasra však ignoruje nejen význam íránské a ruské přítomnosti v tomto regionu, ale také navržený mezinárodní proces, ve kterém si Rusko a Čína udržují zvláštní hodnocení OSN při řešení této krize. Zdůvodnění, které se v médiích šíří pro obcházení OSN v této záležitosti, kterého se krátce dotkl i pan Nasr, je slepá ulička v Radě bezpečnosti kvůli možnému vetu Ruska a Číny. Bezvýchodná situace, které OSN dnes v Radě bezpečnosti čelí, však není strukturou, ale volbou. V roce 1950, během vrcholného americko-sovětského napětí, čelila Rada bezpečnosti bezprecedentní slepé uličce v historii při přijímání různých rezolucí. Řešením se však stala rezoluce schválená Valným shromážděním nazvaná „Uniting for Peace“, která jednoduše říká, „že ve všech případech, kdy Rada bezpečnosti kvůli nedostatku jednomyslnosti mezi svými pěti stálými členy nejedná tak, jak je požadováno pro udržení mezinárodní mír a bezpečnost, Valné shromáždění záležitost okamžitě posoudí a může vydat jakákoli doporučení, která považuje za nezbytná k obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.[3].
Riziko neustálého odmítání těchto mezinárodních protokolů výměnou za získání další důvěryhodnosti pro hegemonní moc USA je pokračující podkopávání Organizace spojených národů a její integrity při zprostředkování konfliktů jako jediného důvěryhodného mezinárodního orgánu, který svět souhlasil, že se bude řídit svými rozsudky. . Pan Nasr je tak znepokojen důvěryhodností Spojených států a jejich červenými čarami, že nebezpečí kompromitování legitimní autority OSN v jeho analýze, jejíž ponaučení se naučil z trosek Společnosti národů, absolutně chybí. .
[1] www.nytimes.com/2013/09/02/opinion/global/forcing-obamas-hand-in-syria.html?smid=tw-share&_r=0
[2] www.cbc.ca/news/world/story/2011/04/18/syria-united-states-backing-wikileaks.html
[3] www.un.org/depts/dhl/landmark/pdf/ares377e.pdf
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat