Právo můžete odebrat právní cestou, ale je těžší odebrat víru v toto právo. Rozruch kolem ohavného rozhodnutí soudu o potratu je připomínkou toho, jak je nepopulární.
AKdyž se to stalo, byl jsem ten den v Edinburghu Roe v Wade byl převrácen a další den jsem chytil vlak zpět do Londýna a dělal to, co obvykle dělám, když se dostanu kamkoli poblíž nádraží King's Cross. Udělal jsem si krátkou procházku na starý hřbitov St Pancras, abych navštívil náhrobek velké feministické předchůdkyně Mary Wollstonecraftové, autorky prvního velkého feministického manifestu Ospravedlnění práv ženy.. Být tam ten den znamenalo připomenout si, že feminismus nezačal nedávno – Wollstonecraft zemřel v roce 1797 – a neskončil 24. června.
Ženy v USA toto právo získaly před necelým půlstoletím – krátkou dobu, kdy je pohled z Wollstonecraftova památníku. Pravidelně v posledních desetiletích slýchám názory, že feminismus selhal, nedosáhl ničeho nebo skončil, což se zdá být neznalé toho, jak úplně jiný svět (nebo jeho většina) je nyní pro ženy, než byl před půl stoletím a více. Říkám svět, protože je důležité si pamatovat, že feminismus je globální hnutí a Roe v Wade a jeho obrácení byly pouze národními rozhodnutími.
Irsko v roce 2018, Argentina v roce 2020, Mexiko v roce 2021 a Kolumbie v roce 2022 všechny legalizovaly potraty. Za poslední půlstoletí se pro ženy v tolika zemích změnilo tolik věcí, že by bylo těžké je všechny popsat; stačí říci, že postavení žen se v tomto období celkově radikálně změnilo k lepšímu. Feminismus je hnutí za lidská práva, které se snaží změnit věci, které nejsou jen staletí, ale v mnoha případech staré tisíciletí, a to, že to zdaleka není hotovo a čelí neúspěchům a odporu, není ani šokující, ani důvod k zastavení.
Wollstonecraft ani nesnila o hlasech pro ženy – většina mužů v Británii své doby také neměla volební právo – nebo o mnoha dalších právech, která dnes považujeme za běžná, ale nemusíte se vracet do osmnáctého století, abyste narazit na radikální nerovnost na základě pohlaví. V posledních desetiletích to bylo všude ve velkém i v malém – a kulturně stále přetrvává v rozšířených snahách ovládat a zadržovat ženy a předsudky, s nimiž se ženy stále setkávají ohledně jejich intelektuálních schopností, sexuality a rovnosti.
Před půl stoletím bylo v USA legální propouštět ženy, protože byly těhotné – stalo se to Elizabeth Warrenové, tehdy mladé učitelce. Právo na přístup ke kontrole porodnosti – pro manželské páry – bylo zaručeno pouze Griswoldovým rozhodnutím z roku 1965, po kterém může tento nepoctivý nejvyšší soud také střílet. Právo na rovný přístup ke kontrole porodnosti pro svobodné bylo vyřešeno až u nejvyššího soudu v roce 1972. Zákon o rovných příležitostech z roku 1974 učinil nezákonnou diskriminaci, díky níž měly neprovdané ženy problém získat úvěr a půjčky, zatímco vdané ženy běžně vyžadovaly, aby jejich manželé spolupodepisovali. pro ně.
Manželství ve většině částí světa, včetně Severní Ameriky a Evropy, bylo až donedávna vztahem, ve kterém manžel podle zákona a zvyklostí získal kontrolu nad tělem své ženy a téměř vším, co dělala, říkala a vlastnila. Manželské znásilnění bylo stěží pojmem, dokud z něj feminismus v 1970. letech neučinil, a Spojené království a USA jej zakázaly až na počátku 1990. let. Anglický právník ze 17. století Matthew Hale tvrdil, že „manžel ženy nemůže být sám vinen skutečným znásilněním své manželky na základě manželského souhlasu, který dala a který ona nemůže odvolat“. To znamená, že žena, která kdysi souhlasila, už nikdy nemohla říci ne, protože souhlasila s tím, že ji bude vlastnit. Mimochodem, současné rozhodnutí nejvyššího soudu o zrušení reprodukčních práv opakovaně cituje Halea, který je také známý tím, že v roce 1662 odsoudil k smrti dvě starší vdovy za čarodějnictví.
Wollstonecraft, který se účastnil Francouzské revoluce, napsal: „Boží právo manželů, stejně jako božské právo králů, může být v tomto osvíceném věku bez nebezpečí napadeno. Napadený, ale stěží překonán po téměř další dvě století. Jako donucovací kontrola a domácí násilí muži stále vnucují svá očekávání dominance a trestají nezávislost, zatímco pravicoví republikáni se snaží vrátit ženám podřadné postavení podle zákona a v kultuře, přičemž jako svou autoritu citují starodávný text Bible.
Jejich nejvyšší soud se může dále věnovat manželské rovnosti. Dlouho jsem si myslel, že manželská rovnost, která znamená rovný přístup k párům stejného pohlaví, by byla nemožná, kdyby manželství jako instituce nebylo díky feminismu přeměněno na svobodně vyjednaný vztah mezi rovnými. Rovnost mezi partnery ohrožuje nerovnost, která je vlastní tradičnímu patriarchálnímu manželství, a proto jsou k němu – samozřejmě spolu s homofobií – tak nepřátelští. A samozřejmě je také nový; zcela odlišný nejvyšší soud uznal toto právo v červnu 2015, tedy teprve před sedmi lety (a Švýcarsko a Chile tak učinily až v roce 2021).
Poslední dekáda byla horská dráha zisků a ztrát a neexistuje žádný úhledný způsob, jak je sčítat. Zisky byly hluboké, ale mnohé z nich byly jemné. Přibližně od roku 2012 nová éra feminismu otevřela rozhovory – na sociálních sítích, v tradičních médiích, v politice i v soukromí – o násilí páchaném na ženách a mnoha formách nerovnosti a útlaku, právního i kulturního, zjevného i nenápadného. Rozpoznání dopadu násilí na ženách se hluboce rozšířilo a přineslo skutečné výsledky. Hnutí Me Too bylo hodně zesměšňováno jako cirkus s celebritami, ale byl to jen jeden projev feministického nárůstu, který začal před pěti lety, a pomohl vést ke změnám ve státních a federálních zákonech USA upravujících sexuální obtěžování a zneužívání, včetně účet který prošel senátem letos v únoru a prezident zákon podepsal na začátku března.
Odsouzení R Kellyho ke 30 letům vězení a Ghislaine Maxwellové na 20 let tohoto týdne je důsledkem posunu v tom, komu bude nasloucháno a komu věřit, tedy kdo bude ceněn a čí práva budou hájena. O lidech zahrnutých do rozhovorů u soudů, kteří tam předtím nebyli vyslechnuti. Pachatelé, kteří se po desetiletí vyhýbali zločinům – mezi nimi Larry Nassar, Bill Cosby, Harvey Weinstein – ztratili beztrestnost a dopadly na ně opožděné následky. Osud hrstky vysoce postavených mužů však není tím nejdůležitějším a trest není to, jak předěláme svět.
Rozhovory jsou o násilí a nerovnosti, o prolínání rasy a pohlaví, o přehodnocení genderu za hranice těch nejjednodušších dvojhvězd, o tom, jak by mohla vypadat svoboda, jaká by mohla být touha, co by znamenala rovnost. Už jen vést tyto rozhovory je osvobozující. Vidět mladší ženy přesahující to, co moje generace vnímala a tvrdila, je vzrušující. Tyto rozhovory nás mění způsobem, který zákon nedokáže, umožňují nám porozumět sami sobě a sobě navzájem novým způsobem, znovu pochopit rasu, pohlaví, sexualitu a možnosti.
Právo můžete odebrat právními prostředky, ale víru v toto právo sebrat tak snadno nemůžete. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Dred Scott a Plessy vs. Ferguson v 19. století nepřesvědčila černochy, že si nezaslouží žít jako svobodní a rovní občané; pouze jim v tom prakticky bránila. Ženy v mnoha státech USA ztratily přístup k potratům, ale ne víru ve své právo na potrat. Rozruch v reakci na rozhodnutí soudu je připomínkou toho, jak je nepopulární a jak příšerně ovlivní schopnost žen být svobodné a rovné podle zákona.
Je to obrovská ztráta. Nevrací nás přesně do světa před Roe v. Wade, protože jak z hlediska představivosti, tak z praktického hlediska je americká společnost hluboce odlišná. Ženy mají mnohem větší rovnost ze zákona, v přístupu ke vzdělání, zaměstnání, mocenským institucím a politické reprezentaci. Mnohem více věříme v tato práva a máme silnější vizi toho, jak rovnost vypadá. To, že se postavení žen tak radikálně změnilo oproti tomu, kde bylo například v roce 1962, natož v roce 1797, je důkazem, že feminismus funguje. A ohavné rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzuje, že je před námi ještě spousta práce.
Zdroj: Guardian
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat