Fallúdža, Irák, 11. dubna — Fallúdža je trochu jako jižní Kalifornie. Na okraji irácké západní pouště je extrémně vyprahlé, ale díky rozsáhlému zavlažování se stalo zemědělskou oblastí. Vesnice na cestě do Fallúdže jsou chudé; Fallúdža je na tom možná o něco lépe. Zemědělci tvoří významné procento populace. Samotné město má široké ulice a zapadlé, pískově zbarvené budovy. Jak jsme se dostali dovnitř, nezdálo se, že by došlo k velkému poškození bombou.
Byli jsme ve Fallúdži během „příměří“. Slyšeli jsme různé hrozné věci o tom, co se děje. Myslím, že současné zprávy říkají něco jako 500-600 lidí zabitých ve Fallúdži, včetně odhadů 200 žen a více než 100 dětí (mezi mudžahedíny nejsou žádné ženy, takže všichni výše uvedení nejsou bojovníci. Mnoho mužů, kteří byli také zraněni řekli nám, že si jen šli za svým, když dostali zásah). Zde je něco málo z toho, co jsme viděli a slyšeli.
Když začal útok na Fallúdžu, elektrárna byla bombardována. Elektřinu zajišťují generátory a obvykle je vyhrazena pro místa s důležitými funkcemi. Ve Fallúdži v současnosti fungují čtyři nemocnice. Patří sem i ta, kde jsme byli, což byla vlastně jen malá pohotovostní klinika; další z nich je autoservis. V nemocnici, kde jsme byli, to bylo velmi zběsilé, takže jsme nemohli získat příliš mnoho překladů. Spoléhali jsme na většinu našich informací na Makki al-Nazzal, celoživotní obyvatelku Fallúdže, která pracuje pro humanitární nevládní organizaci Intersos, a byla dotlačena do služby jako vedoucí kliniky, protože všichni lékaři byli zaneprázdněni a pracovali nepřetržitě s minimem spát.
Al-Nazzal, jemný, zdvořilý muž, který mluvil plynně anglicky, byl bez sebe zuřivostí z počínání Američanů (když jsem se ho zeptal, zda je v pořádku používat jeho celé jméno, řekl: „To je v pořádku. Teď už je vše v pořádku Ať si ti parchanti dělají, co chtějí.“) Díky „příměří“ bylo bombardování ve velkém měřítku vzácné. Primárními způsoby útoku byly trochu těžkého dělostřelectva a hodně odstřelovačů.
Al-Nazzal nám vyprávěl o sanitkách zasažených ostřelovači, střílení žen a dětí. Když popsal hrůzu, kterou se obléhání Fallúdže stalo, řekl: „Byl jsem hlupák už 47 let. Kdysi jsem věřil v evropskou a americkou civilizaci.“
Slyšel jsem tato tvrzení z třetí ruky, než jsem přišel do Fallúdže, ale byl jsem skeptický. Zde je velmi těžké najít skutečný příběh. Ale tohle jsem viděl na vlastní kůži. Sanitka se dvěma úhlednými, přesnými otvory po kulkách v čelním skle na straně řidiče, směřujícími dolů pod úhlem, který naznačoval, že by zasáhly hrudník řidiče (ostřelovači byli na střechách a jsou vycvičeni, aby mířili na hrudník). Opět další sanitka s jedinou úhlednou dírou po kulce v čelním skle. V žádném případě to nebylo způsobeno panickým stříkáním ohně. Byly to úmyslné výstřely s cílem zabít lidi při řízení sanitek.
Sanitky jezdí kolem s blikajícími červenými, modrými nebo zelenými světly a houkáním sirén; v naprosté tmě zatemněného města je nelze přehlédnout nebo zaměnit s něčím jiným). Když jsme tam byli, střílelo se na sanitku, kterou projížděli někteří naši krajané a obchodovali se svou bělostí, aby je odstřelovači nechali projít a vyzvedli zraněné.
Během zhruba čtyř hodin, co jsme byli na té malé klinice, jsme viděli přivezených snad tucet raněných. Mezi nimi byla i mladá žena, 18 let, střelená do hlavy. Když sem přivezli, měla záchvat a pěnu u úst; lékaři nečekali, že přežije noc. Dalším pravděpodobným terminálním případem byl mladý chlapec s masivním vnitřním krvácením. Viděl jsem také muže s rozsáhlými popáleninami na horní části těla a ranami na stehnech, které mohly pocházet z kazetové bomby; na scéně blázince s naříkajícími příbuznými, výkřiky „Alláhu Akbar“ (Bůh je velký) a hněvem na Američany se nedalo nijak ověřit.
Mezi směšnější tvrzení Bushovy administrativy patří, že mudžahedinové jsou malou skupinou izolovaných „extrémistů“, které většina obyvatel Fallúdže zavrhla. Nic nemůže být dále od pravdy. Mezi mudžahediny samozřejmě nepatří ženy nebo velmi malé děti (viděli jsme 11letého chlapce s kalašnikovem), staří muži a nemusí jít ani o většinu mužů v bojovém věku. Ale jsou z komunity a jsou jí plně podporováni. Mnoho raněných přivezl muj a oni stáli kolem a otevřeně mluvili s lékaři a dalšími. Jeden z mujů měl na sobě neprůstřelnou bundu irácké policie; při výslechu ostatních, kteří mě znali, jsme se dozvěděli, že byl ve skutečnosti členem irácké policie.
Jeden z našich překladatelů, Rana al-Aiouby, mi řekl: „Jsou to prostí lidé. Je pravda, že jsou to zemědělští domorodci s velmi silným náboženským přesvědčením. Neliší se tak daleko od afghánských Paštúnů – dobrých přátel a hrozných nepřátel. Jsou izolovaní a cizím lidem snadno nedůvěřují. Byli jsme v bezpečí díky přátelům, které jsme měli s sebou, a protože jsme jim přišli pomoci.
Mudžahedíni patří mezi lidi stejným způsobem, jako byli házení kamenů šabab v palestinské intifádě. Mladý muž, který jím dnes není, si může příští den omotat aqal kolem obličeje a vzít kalašnikov. Mluvil jsem s mladým mužem Alim, který byl mezi zraněnými, které jsme transportovali do Bagdádu. Řekl, že není muj, ale když se ho zeptali na jeho názor, usmál se a zvedl palec.
Al-Nazzal mi řekl, že lidé z Fallúdže odmítli vzdorovat Američanům jen proto, že jim to řekl Saddám; boj o Fallúdžu v loňském roce skutečně nebyl nijak zvlášť prudký. Řekl: „Kdyby Saddám řekl práci, chtěli bychom vzlétnout tři dny. Ale Američané nás museli obsadit jako příznivce Saddáma. Když byl zajat, řekli, že odpor utichne, ale i když se zvýšil, stále nám tak říkají."
Nic by nemohlo být snazší než získat dobrou vůli obyvatel Fallúdže, kdyby Američané nebyli ve svých jednáních tak brutální. Nyní bylo dosaženo bodu zvratu. Fallúdžu nelze „zachránit“ před svými mudžahediny, pokud nebude zničena.
Rahul Mahajan je vydavatelem weblogu www.empironotes.org a v současné době píše a bloguje z Iráku. Jeho nejnovější kniha je „Plnospektrální dominance: Síla USA v Iráku a jinde.“ Je k zastižení na [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat