Po většinu 20. století bylo slovo „reforma“ běžně spojováno se zajištěním státní ochrany proti chaotickým účinkům konkurence kapitalistického trhu. Dnes se nejčastěji používá k označení zrušení těchto ochran.
Nejde pouze o přivlastnění si termínu těmi v EU a mezinárodními úvěrovými agenturami, které jej používají jako kód pro požadavky, aby například Řecko provedlo další škrty v počtu pracovních míst a služeb ve veřejném sektoru. Je to také způsob, jakým toto slovo stále více používají strany středové levice. Tedy nově zvolen vůdcem italské Demokratické strany (nástupce největší západoevropské komunistické strany) Matteo Renzi vyzval vládu, aby byla ještě odhodlanější při provádění svého balíčku ekonomických reforem. Balíček zahrnuje snížení veřejných výdajů a změnu předpisů, aby byly trhy práce flexibilnější a přilákaly zahraniční investice.
Při poukazu na to, kolik evropských zemí nyní „zuřivě odstraňuje ochranu na pracovišti ve snaze snížit náklady na práci“, nedávný článek v New York Times kořeny toho ve skutečnosti lokalizovaly ve „snahách o zlepšení konkurenceschopnosti“ sociálně demokratické vlády v Německu na počátku noughties. Bylo to provedeno způsobem, který „další nahlodal ochranu pracovníků a podnítil rozmach nízko placených krátkodobých „mini-pracovních míst“, která dnes tvoří více než pětinu německé zaměstnanosti“.
Na levici probíhá stará debata o reformě versus revoluce. Stala se však zastaralou, nejen kvůli extrémně omezeným vyhlídkám a silám pro revoluční změnu. Současný význam slova „reforma“ ostře kontrastuje s tím, jak jej používali evropští sociální demokraté zhruba před sto lety. Bez ohledu na to, zda by postupné reformy, které spadaly pod rubriku progressiveismu, dosáhly sociální transformace, aniž by společnost vystavily bolesti revoluce, byly navrženy tak, aby podporovaly sociální solidaritu proti trhu.
Snad největší iluzí sociálních demokratů 20. století byla jejich víra, že jakmile budou reformy vyhrány, budou vyhrány nadobro. Ve skutečnosti nyní vidíme, jak dalece byly staré reformy vystaveny erozi rozšířením kapitalistické konkurence v globálním měřítku. Logika konkurenceschopnosti je natolik podkopala, že se nyní zdá velmi obtížné pochopit, jak by bylo možné v naší době zajistit ochranu státu před trhy bez dodatečných opatření, která by byla považována za revoluční.
Myšlenka, že dělat cokoliv k podkopání soukromých investic je nepřijatelné, se stala neuvěřitelně silnou. Právě kvůli tomu jsou sociálně demokratičtí politici v naší době tak nesmělí. A nemůže být pochyb o tom, že k udržení reforem ve starém progresivním smyslu slova by dnes vláda musela zavést rozsáhlé kontroly, aby zabránila odlivu kapitálu, a pravděpodobně by musela socializovat finanční instituce, aby získala potřebný prostor pro manévr.
Syriza v Řecku je jedinou levicovou stranou, která dosáhla velkého volebního úspěchu v evropské krizi tím, že odmítla způsob, jakým byly reformy nově definovány. Ústředním prvkem jeho politického programu je navíc uvedení „bankovního systému pod veřejné vlastnictví a kontrolu prostřednictvím radikální přeměny jejího fungování…“. To, co evropské elity nejvíce znepokojuje Řecko přebírá své přidělené tahy v obsazování předsednictví EU pro příštích šest měsíců je to, že nová politická krize vedoucí ke všeobecným volbám, se Syrizou, která v současnosti vede v průzkumech, může z jejího vůdce Alexise Tsiprase udělat řeckého premiéra.
Na politickém programu „radikální reformy“, který Syriza schválila na svém kongresu loni v červenci, bylo obzvláště působivé, že jej uzavřel těmito slovy: „Stav, ve kterém se dnes nacházíme, vyžaduje něco víc než kompletní program vytvořený demokraticky a kolektivně. Vyzývá k vytvoření a vyjádření co nejširšího, militantního a katalytického politického hnutí... Jen takové hnutí může vést vládu levice a jen takové hnutí může zajistit chod takové vlády.“
Přesto si vůdci strany nemohou neuvědomovat, že pokud nedojde k posunu v rovnováze sil v jiných zemích, který by vládě Syrizy poskytl prostor k realizaci progresivních reforem, řecký lid by ještě více trpěl tím, že by byl ekonomicky penalizován a izolován. Není pochyb o tom, proč, když byl minulý měsíc malým kontingentem „krajně levicových“ stran v Evropském parlamentu nominován Tsipras, aby v květnu příštího roku nahradil Josého Manuela Barrosa ve funkci předsedy Evropské komise, hovořil o „historické příležitosti“ který nyní existuje jako levicová alternativa k současnému kapitalistickému „evropskému modelu“.
To nás přivádí zpět na druhou stranu debaty o reformě proti revoluci před stoletím a připomíná nám, co se stalo, když se nenaplnila naděje, že revoluce na periferii Evropy vyvolá revoluce v silnějších kapitalistických zemích.
Levice si zvykla mlátit, někdy doslova, debatami o reformě versus revoluce, parlamentarismu versus extraparlamentarismus, strana versus hnutí – jako by jedno vylučovalo druhé. Otázkou pro 21. století není reforma versus revoluce, ale spíše to, jaké druhy reforem, s jakými druhy lidových hnutí za nimi, zapojujícími se do těch druhů mobilizací, které mohou inspirovat podobný vývoj jinde, se mohou ukázat jako dostatečně revoluční, aby odolávaly tlakům kapitalismu. .
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat