Civilizace je na misi od Boha osvobodit svět od zla tyranie a přinést demokracii a lidská práva všem národům planety. Pravděpodobně je za takovým pátráním lidský zájem a soucit, mnohem velkolepější, než jaký si kdokoli v dlouhé a slavné minulosti lidstva myslel. Stojí však za úvahu, v jaké podobě se tento soucit objevuje. Jsou-li první známky v jedenadvacátém století něčím, co by se mělo řídit, nadcházející desetiletí vypadají zničujícím způsobem hrozivě. Podívejme se na několik příkladů.
Zvaž toto. Před čtyřmi lety, v říjnu 2001, západní civilizace neuvažovala o tom, že by v Afghánistánu nechala vyhladovět přes 7 milionů chudých nevinných (sami obětí islámských fundamentalistů), aby se pomstila za 9. září (a za neúspěšná jednání o ropě) na Talibanu. Tito lidé se spoléhali na jídlo dodávané humanitárními agenturami, kterým bylo Washingtonem nařízeno pozastavit operace, aby se jejich doručovací vozy dostaly z palebné linie a bylo možné bombardovat. Noam Chomsky tehdy popsal to, co se začalo dít, jako „tichou genocidu“, za kterou byl Západ a jeho demokratičtí občané morálně odpovědní. Naštěstí bombardovací kampaň skončila brzy, dodávky potravin mohly být rychle obnoveny a západní společnosti a jejich vlády byly zbaveny potenciálně kolosálních „rozpaků“ (ačkoli věrná korporátní média by zajistila, že o žádné genocidě na této straně Suezu nebylo nic slyšet. ). Naštěstí soucit nepřicházel v úvahu (samozřejmě kromě případu asi 11 civilních mrtvých, způsobených americkým bombardováním).
V březnu 2003 Spojené státy, Velká Británie a jejich řada důvěřivých kamarádů zahájily morálně bezohlednou a právně zločinnou invazi do Iráku pod falešnými záminkami, čímž vydaly na milost a nemilost své strašlivé kampani „Šok a hrůza“ životy milionů lidí, kteří již více než deset let trpěla následky vražedných sankcí OSN, které vedly ke smrti milionu lidí, z nichž polovinu tvořily děti (podle UNICEF). Tento civilizační zvyk, kdy používá hladovění jako prostředek válčení, v Iráku stěží skončil. BBC uvádí, že vyšetřovatel OSN pro lidská práva Jean Ziegler obvinil americké a britské síly v Iráku z porušování mezinárodního práva tím, že v obležených městech připravoval civilisty o jídlo a vodu. "V naprostém tichu se odehrává drama v Iráku, kde koaliční okupační síly používají hlad a nedostatek vody jako válečnou zbraň proti civilnímu obyvatelstvu," řekl Ziegler na tiskové konferenci v Ženevě před několika dny.
Od té doby, co Washington zahájil válku proti terorismu, 49 měsíců nejhektičtějšího honu na lidi v historii nejmocnějším a nejbohatším státem, který lidstvo zná, nepřineslo Usámu bin Ládina (něco, co člověka skutečně přivádí k zamyšlení, zda vůbec existoval jasný záměr dostat ho na prvním místě!). Mezitím, vezmeme-li v úvahu tažení v Iráku a Afghánistánu, někde mezi 110,000 130,000 a 50 XNUMX lidmi (nemůžeme přesně vědět, kolik, protože se po Katrině zdá, že Washington sotva sleduje i své vlastní mrtvé), kteří s tím neměli nic společného. terorismus byl zabit, statisíce byly zraněny nebo zmrzačeny na celý život a každodenní životy XNUMX milionů lidí vystavených strádání a beznaději. Jak bylo opakovaně řečeno komentátory napříč politickým spektrem, předvídatelně to vedlo spíše k exacerbaci než zmírnění terorismu.
Soucit?
Irák byl jmenován v Bushově projevu „Osa zla“ v lednu 2002. Stejně tak Írán. Od doby, kdy byla dokončena první fáze války v Iráku, byl Írán opakovaně vyzdvihován jako další cíl Washingtonu, opět na základě tak podezřelých důvodů, jako byly ty, kvůli kterým byla zahájena irácká invaze. Poté, co získala slibnou podporu od členů MAAE, americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová nedávno obletěla svět a snažila se přesvědčit globální mocnosti, proč je invaze do Íránu nezbytná, aby se darebácký stát choval v jaderných záležitostech slušně.
Západní média dala světu zapomenout na to, že Írán v prosinci 2003 utrpěl masivní zemětřesení. Zemřelo přes 25,000 XNUMX lidí a statisíce přišly o střechu nad hlavou. O šest měsíců později došlo k dalšímu velkému zemětřesení, které si vyžádalo téměř tisíc lidských životů. Nic z toho však Západu nezabránilo vážně uvažovat o „akci“ proti Íránu. Británie, Francie a Německo podlehly Washingtonu při vyvíjení tlaku na zemi, která nedávno utrpěla přírodní katastrofy, kromě toho, že musela nést břemeno ekonomických sankcí vedených USA.
V říjnu 2005 je řada na Pákistánu, aby snášel krutou zuřivost přírody. Při nedávném zemětřesení zemřelo přes 50,000 2 lidí a nejméně XNUMX miliony se staly bezdomovci. Prezident Mušaraf předal bohatým zemím naléhavou žádost o vrtulníky, které by dodávaly pomoc a zásoby Kašmíru. USA mohly ušetřit jen osm z jejich zjevně důležitějších operací v Afghánistánu. Británie nemohla nikoho ušetřit. (Byly odeslány jen některé minibusy!) Přísliby pomoci učiněné oběma vládami jsou ostudně bezvýznamné a překračují je soukromé sbírky, které jsou již zasílány.
Mezitím, právě včera (17. října), The Independent informoval, že Tony Blair objednal novou generaci jaderných zbraní, která nahradí stávající flotilu Trident za cenu miliard liber. Blair také před několika lety uskutečnil mírovou návštěvu Indie a Pákistánu (těsně předtím, než se obě země zapojily do konfliktu v Kargilu v Kašmíru) a vrátil se poté, co oběma stranám prodal přes miliardu liber zbraní (stará tradice impéria vítaná vládnoucími elitami v chudých zemích a dobrá pro světovou ekonomiku).
Řídil nabídky soucit?
Nakonec si vezměme případ Dárfúru v Súdánu, kde vládnoucí islámští fundamentalisté byli zaneprázdněni dohledem nad genocidou, při níž mohlo být za poslední dva roky zabito až půl milionu černých afrických farmářů a jejich rodin, aby vyčistili svou zemědělskou půdu. pro vrtání ropy a zřizování potrubí. Britské, čínské, indické a japonské ropné společnosti jsou již v boji. Americké společnosti chtějí svůj podíl na kořisti, ačkoli zákon přijatý za Clintona (nezapomeňte, že nařídil bombardování farmaceutické továrny v roce 1998) zakazuje obchod se Súdánem. Tato situace se mění od doby, kdy Condoleeza Riceová letos převzala úřad ministryně zahraničí a americké ropné společnosti začínají podnikat v Súdánu. Takže i když Riceův předchůdce Colin Powell (pod tlakem křesťanských a afroamerických skupin v USA) označil to, co se děje v Dárfúru, za „genocidu“, žádná vojenská intervence ze strany západních mocností nepřišla (stejně jako ve Rwandě), abychom to zastavili. Soucit nějak vždy ustoupí tlaku oleje!
Zatímco jejich vůdci škrábou vyčerpané sudy jejich lidskosti, občané demokratických společností na Západě si naléhavě potřebují položit otázku, proč tolerují tak otevřená pokrytectví od svých volených zástupců. V současnosti na tyto masové podvody doplácejí převážně obyvatelé chudých zemí. Ale sotva je daleko doba, kdy občané západních demokracií budou také platit stále větší část účtu. Ve skutečnosti se to již děje, vezmeme-li v úvahu rostoucí břemeno válečných daní, životy ztracené válkou a terorismem, tlak imigrantů z oblastí světa zasažených válkou, chudobou a tyranií, rychlou erozi demokratických práv. (mimo jiné v podobě protiteroristické legislativy a umlčených médií, nemluvě o různých formách kontroly myšlení uplatňovaných na akademii a v ní) a v neposlední řadě narušení morálního smyslu, který , bez ohledu na dvě světové války, dosud udržovala tyto společnosti v minulosti.
Je věcí nevýslovného údivu, že když se toho na Západě tolik ztrácí, většina lidí se otupěle věnuje své každodenní práci a dění ve světě příliš nevnímá. Alternativou k serióznímu vnitřnímu zúčtování ze strany Západu je narůstající nihilismus a narcismus konzumní společnosti, který ve světě tak propojeném, jako je ten náš (ve kterém například dostupnost produktů od rtěnek po Jaguary závisí na neustálém dodávky levné ropy a zdrojů z jiných zemí) není jen solipsistická bezohlednost nad utrpením, kterým procházejí miliardy, aby nóbl a privilegovaní mohli pokračovat ve svých shovívavých cestách. Je to nakonec recept na katastrofu. Není čas na únavu ze soucitu. I vágně osvícený vlastní zájem by měl navrhovat rozsáhlé kolektivní akce k opětovné demokratizaci demokracií.
Indický básník Rabindranath Thákur, držitel Nobelovy ceny, napsal v roce 1916, uprostřed první světové války: „Západ se nesmí stát prokletí světu tím, že použije svou moc pro své vlastní sobecké potřeby“. Napsal však také, že „v takzvaných svobodných zemích většina lidí není svobodná, jsou menšinou hnáni k cíli, který jim ani není znám“. V době, kdy byl v roce 1940, uprostřed druhé světové války, na smrtelné posteli, se objevilo více důkazů o klesající lidské situaci na Západě. Thákur pak napsal, že „selhání lidstva na Západě při zachování hodnoty své civilizace a lidské důstojnosti, kterou si po staletí vybudovali, tíží moji mysl jako noční můra“. Holocaust v Německu a bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki, čtyři roky po Thágorově smrti, zviditelnily tuto noční můru celému světu.
Pokud USA podnítí invazi do Íránu – ať už tím, že použijí zinscenovaný útok na Izrael jako spoušť, nebo obviní Írán z toho, že si v Iráku sám vytvořil narůstající nepořádek, nebo se prostě zaměří na zastavení jeho jaderného programu, a to vše nakonec, pouze znovu získat kontrolu nad íránskými ropnými poli, která jim vzala revoluce v roce 1979 – pak jsou všechny sázky pryč. Jestli po tom svět stojí nebo padá, to si každý může domyslet.
Jednou věcí si člověk může být jistý. Ti, kteří si dnes činí nárok na strážce civilizace, jsou jejími nejhoršími zrádci a nemohou vědět nic o soucitu. Za to musí dosáhnout nemožného výkonu – pokořit se na úroveň těch dvou učitelů v Muzaffarabádu v Kašmíru, kteří, když se země pod nimi před deseti dny třásla vztekem, stáli v cestě padající zdi a obětovali jejich životy, aby zachránili mnoho dětí, které by jinak byly dnes všechny mrtvé.
Aseem Shrivastava je spisovatel na volné noze. Je k zastižení na [chráněno e-mailem].
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat