István Mészáros, Strukturální krize kapitálu. Měsíční přehled tisku 2010.
Mainstreamová média jsou plná nadšeného očekávání oživení ekonomického růstu. Málo se chápe, že i tato tolik očekávaná „normálnost“ je škodlivá jak pro většinu lidstva, tak pro životní prostředí. Současná krize však odhalila podvody ekonomického systému milionům lidí na celém světě. Zda to povede k antikapitalistické masové mobilizaci kdekoli na světě, se teprve uvidí. Podle Istvána Mészárose se kapitalismus dostal do bodu, kdy nás od případného sociálního kolapsu a ekologické katastrofy může zachránit pouze radikální transformace našich společností.
Média se hemží požadavky na úsporná opatření, jako by krizi způsobili obyčejní námezdníci a důchodci. Mészáros ve své nové knize píše, jak vlády prohlásily, že za krizi nenesou odpovědnost, protože je globální. Nemohou tedy nést odpovědnost za nesmírné utrpení, které lidem způsobují. Ale nechat ekonomiku unášet se nekontrolovatelně – nebo způsobem, který slouží destruktivní povaze kapitálu – vytváří vážná nebezpečí pro lidi všude na světě. Zdravá společnost nemůže být postavena na podvodném ekonomickém systému.
Mészáros píše: "Je však zcela nemožné představit si životaschopné řešení naší globální krize, aniž bychom převzali plnou odpovědnost za pokračující vývoj, zejména v globálně propojeném a nutně interagujícím systému. Ale samozřejmě personifikace kapitálu, sledující imperativy svých zvrácená logika systému, to v zájmu společnosti jako celku udělat nemohla. Pouze hegemonní alternativa práce jako komplexně plánovaný a tím i historicky udržitelný způsob společenské reprodukce je v podmínkách naší společnosti schopna reagovat na tuto naléhavou potřebu. zhoršující se systémovou krizi." (str. 193–194)
Hlavní ekonomičtí komentátoři nebyli schopni vysvětlit pozadí této krize. Nevysvětlili důvody obrovského toku peněz do finančního sektoru. Nedokázali pochopit smysl změny ve způsobu fungování systému. Akumulace kapitálu se v oblasti produktivní ekonomiky dostala do hlubokých problémů, což vedlo k závratným manipulacím finančního sektoru.
Mészárosův závěr je dramatický: "Dosáhli jsme historických limitů schopnosti kapitálu ovládat společnost." (str. 171) Kapitál po dosažení tohoto bodu své krize tlačí na snižování mezd a snižování počtu pracovních sil, což je beznadějné úsilí vzhledem k tomu, že tuto sílu potřebuje nejen k výrobě věcí, ale také je dostatečně masivně spotřebovává, aby pomohl produkovat zisky pro kapitalisty.
Nepochopení tohoto pozadí se projevuje debatou, která realitu krize spíše skrývá, než nabízí cesty vpřed. Hovoří se o „utažení opasku“, „přijetí nezbytných změn“, „vytvoření skutečných pracovních míst“, „injektování nových investičních prostředků“ a „zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti“. Tyto fráze skrývají trhlinu, která se otevřela v této době krize. Jak systém odhalil svou prohnilost, stala se možná radikální opozice vůči němu. Mészáros však varuje, že tento otvor nebude existovat navždy: „... opatření přijatá k jeho naplnění od prvních kroků mají svou logiku a kumulativní dopad na následné intervence.“ (str. 113)
Vyzýváme tedy k radikální mobilizaci velkých mas lidí. Mészáros to říká takto: „… radikální politika musí na vrcholu krize přenést své aspirace – v podobě efektivní rozhodovací pravomoci na všech úrovních a ve všech oblastech, včetně ekonomiky — až k samotnému sociálnímu tělu, z něhož by vycházely následné materiální a politické požadavky. To je jediný způsob, jak radikální politika může udržet svou vlastní strategii." (str. 115)
Selhání může mít vysokou cenu. Mészáros píše o ničem menším než o možnosti vyhlazení lidstva, pokud se nám v příštích desetiletích nepodaří vymýtit kapitál z našeho ekonomického systému. Ekonomické rozhodování musí být přeneseno na přidružené výrobce. Lidé musí převzít rozhodování, které jim umožní kontrolovat podmínky jejich existence.
Lidé pokoušející se o sebeorganizaci do rovnoprávnějšího společenského řádu mají jako protivníka agresivní systém, který se dostal do strukturální krize, protože expanze kapitálu má nebezpečně úzké meze. Tento zesilující třídní boj bude budíčkem pro v současnosti nesmělé dělnické vedení. Jak píše Mészáros: „Jakmile se cesta k nerušené a udržitelné kapitálové expanzi zúží a nakonec zablokuje prohlubující se strukturální krize systému, hlavní motivační síla pro ochotné přizpůsobení se dělníkům nutně oslabí, protože fakta začnou klesat. v." (str. 137)
To je samozřejmě mimo chápání většiny mediálně vstřícných komentátorů. Vzduch je plný sebevědomých předpokladů nadcházejícího oživení. Očekává se, že ekonomický růst bude brzy obnoven. Bez ohledu na to, že druh růstu, kterého je kapitál schopen ve svém novém krizovém režimu, nepřispívá k udržitelné ekonomice. Spíše jsme svědky – slovy Mészárose – „iracionální konverze stále většího produktivní potenciál do destruktivní realita “. (str. 142) Přesto je jakákoliv produkce, jakýkoli růst, jakkoli plýtvání, považován za vítanou známku konečného zdraví systému.
Opravdu žijeme v nebezpečné době. Současná slabost radikální opozice v předních kapitalistických zemích jen prohlubuje budoucí nebezpečí. Přesto je tu naděje. V Latinské Americe je nyní zpochybňována moc kapitálu nad lidským druhem. Mészáros píše: „Vzhledem k obrovské setrvačnosti generované vlastními zájmy kapitálu v privilegovaných kapitalistických zemích a konsensuální spoluúčasti reformních dělníků na jejich samoúčelném rozvoji je spouštěcí sociální otřes mnohem pravděpodobnější v Latinské Americe než ve Spojených státech nebo Západní Evropa, s dalekosáhlými důsledky pro zbytek světa.“ (str. 131–132)
Podívejte se na mou recenzi na knihu Istvána Mészárose Výzva a břemeno historické doby: Socialismus v 21. století.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat