Úvod – Cítí se tu někdo hloupě?
Všimli jste si, jak hloupě se cítíte, když sledujete zprávy? Zvedne někdo, kdo rozumí tomu, co se na Haiti děje?
Média dokážou opakovaně vysílat záběry ozbrojených gangů potulujících se v kamionech a citovat vysoké úředníky. Absence smysluplného kontextu a informované analýzy – a především neochota zpochybňovat oficiální verzi událostí – však znamená, že pro diváky je často doslova nemožné pochopit, co se děje. Přes veškerou jejich satelitní komunikaci a počítačem generovaná studia nám zpravodajská média často nedávají zprávy vůbec – dávají nám hluk.
Haiti je nejchudší zemí na západní polokouli a čtvrtou nejchudší zemí na světě – 50 % bohatství země vlastní 1 % populace. Očekávaná délka života je 52 let u žen a 48 let u mužů. Nezaměstnanost je asi 70 %. Přibližně 85 % Haiťanů žije z méně než 1 USD na den. (Zdroj: Yifat Susskind, 'Haiti – vznikající povstání', www.zmag.org, Únor 25, 2004)
Spojené státy americké jsou hlavním obchodním „partnerem“ Haiti, který představuje asi 60 % toků vývozu a dovozu. Kromě výroby baseballových míčků, textilu, levné elektroniky a hraček je haitský cukr, bauxit a sisal pod kontrolou amerických korporací. Disney například použil haitské manufaktury k výrobě pyžama Pocahontas, mimo jiné, za cenu 11 centů za hodinu. Většina Haiťanů je ochotna pracovat téměř za nic.
Informuje o tom americká síť pro hospodářskou spravedlnost:
„Vzhledem k tomu, že korporace dostávají obrovské pobídky k zakládání továren na Haiti... návraty do haitské ekonomiky jsou minimální a pracovní a životní úroveň haitských lidí, jejichž mzdy jsou obecně pod minimem třiceti centů za hodinu, neustále klesá... Desítky let veřejných investic a politická manipulace ze strany Světové banky, MMF a vlády USA záměrně vytvořily prostředí, kde je vykořisťování pracovníků oslavováno jako pobídka k investicím na Haiti.“ („50 let je dost: Corporate Welfare na Haiti“, http://www.50years.org)
Jinými slovy, USA +není+ nezaujatým divákem událostí na Haiti.
Dosud nevídaná krutost – Dobývání ráje
Když Cristobal Colon (Columbus) poprvé v říjnu 1492 dorazil na Hispaniolu – dnešní Haiti a Dominikánskou republiku – našel něco blízkého pozemskému ráji. O lidech Taino, se kterými se setkal, řekl:
„Jsou to nejlepší lidé na světě a především ti nejjemnější… Všichni lidé projevují nejosobitější láskyplné chování a mluví příjemně… Milují své bližní jako sami sebe a mluví nejsladšími řečmi na světě, jsou mírní a vždycky se smát.“ (Citováno, Kirkpatrick Sale, The Conquest of Paradise, Papermac, 1992, str. 99-100)
Colon nedovolil, aby mu sentiment stál v cestě dlouho. Formální instrukce pro druhou plavbu do Hispanioly v květnu 1493 byly významné, píše historik Kirkpatrick Sale, v tom, že představovaly „první prohlášení o koloniálních strategiích a politikách impéria, které měly nakonec dovést Evropu do každé skulinky zeměkoule“. Colonovy plány se téměř výhradně zabývaly „vytvořením způsobů vykořisťování a obchodu, aniž by naznačovaly jakýkoli jiný účel pro osídlení nebo jakoukoli jinou funkci vlády“. (Tamtéž, str. 127)
Práva lidí Taino nebyla problémem – šlo jen o to ukrást jejich zlato.
Las Casas, španělský očitý svědek, popsal, jak byli útočníci motivováni ‚nenasytnou chamtivostí a ambicemi‘ a útočili na Tainos ‚jako dravá divoká zvířata… zabíjeli, terorizovali, trápili, mučili a ničili domorodé národy‘ s ‚nejpodivnějšími různé nové metody krutosti, které jsme nikdy předtím neviděli ani o nich neslyšeli“. (Citováno Noam Chomsky, ročník 501, Verso, 1993, str. 198)
Zdá se, že myšlenkou bylo zcela rozdrtit ducha Tainos. Komentáře Las Casas:
„Jak každý den viděli, jak hynou krutým a nelidským zacházením Španělů, rozdrceni na zem koňmi, rozsekáni meči, sežráni a roztrháni psi, mnozí pohřbeni zaživa a podstoupili všechny druhy nádherného mučení…[ oni] se rozhodli vzdát se svému nešťastnému osudu bez dalších bojů a vložili se do rukou svých nepřátel, aby si s nimi mohli naložit, jak se jim zlíbí.“ (Tamtéž, str. 198–9)
Téměř identické hrůzy jsou zdokumentovány za následných francouzských vládců Haiti, kteří přepravili statisíce afrických otroků, aby obdělávali jejich plantáže. Od té doby zůstala logika západního vykořisťování třetího světa v zásadě stejná: sny o lepším životě musí být rozdrceny násilím a drtivou chudobou tak extrémní, že místní lidé přijmou jakoukoli práci za každou cenu a opustí vše. představy o zlepšení jejich údělu.
Proto jsou eskadry smrti, tyrani a mučitelé tak standardním rysem třetího světa – naděje se neustále rodí a vždy je zabíjena místními násilníky sloužícími západním elitám. To je také důvod, proč zbraně neustále proudí z bohatého Západu k nejhorším porušovatelům lidských práv na světě. V 1980. letech minulého století přední akademický vědec o lidských právech v Latinské Americe Lars Schoultz zjistil, že americká pomoc, včetně vojenské pomoci, „má tendenci proudit nepřiměřeně k latinskoamerickým vládám, které mučí své občany… k relativně hrubým porušovatelům základních lidská práva'. (Schoultz, Comparative Politics, leden 1981)
Schoultz dodal, že teror byl nutný, „aby trvale zničil vnímanou hrozbu pro existující strukturu socioekonomických privilegií odstraněním politické účasti početní většiny“. (Schoultz, Lidská práva a politika Spojených států vůči Latinské Americe, Princeton, 1981)
Haiti a vyděrači za kapitalismus
Mezi lety 1849 a 1913 americké námořnictvo vstoupilo 24krát do haitských vod, aby „chránilo americké životy a majetek“. Americká invaze v roce 1915 přinesla zpět otroctví na Haiti ve všech směrech kromě jména a zavedla ústavu navrženou USA, která dala americkým korporacím volnou ruku. Poté, co USA vládly 19 let, se stáhly a nechaly své bohatství v bezpečných rukou vražedné Národní gardy, kterou vytvořily. V listopadu 1935 vysvětlil generálmajor Smedley D. Butler logiku intervence:
„Strávil jsem třicet tři let a čtyři měsíce v aktivní službě jako člen nejagilnější vojenské síly naší země – námořní pěchoty… A během té doby jsem většinu času strávil jako prvotřídní svalovec pro velký byznys, např. Wall Street a pro bankéře. Zkrátka jsem byl vyděračem pro kapitalismus.
„Tak jsem pomohl udělat Mexiko a zejména Tampico bezpečnými pro americké ropné zájmy v roce 1914. Pomohl jsem udělat z Haiti a Kuby slušné místo pro chlapce z National City, kde by mohli vybírat příjmy. Pomohl jsem očistit Nikaraguu pro mezinárodní bankovní dům Brown Brothers v roce 1909 -1912. V roce 1916 jsem vnesl světlo do Dominikánské republiky pro americké zájmy v oblasti cukru. V roce 1903 jsem pomohl udělat Honduras „správným“ pro americké ovocnářské společnosti. V Číně jsem v roce 1927 pomohl dohlédnout na to, aby Standard Oil šel svou cestou bez obtěžování.“ (Sidney Lens, The Forging of the American Empire, Pluto Press, 2003, s. 270-271)
V 1950. letech s pevnou podporou USA převzala vládu Duvalierova diktatura. Antropolog Robert Lawless komentuje:
„Spojené státy by podpořily pokračování dynastie Duvalierů a Jean-Claude, když se dostal k moci, by podpořil nový ekonomický program řízený Spojenými státy, program zahrnující soukromé investice ze Spojených států, které by byly přitahovány Haiti takovými pobídkami, jako jsou žádné celní daně, minimální mzda udržovaná na velmi nízké úrovni, potlačování odborových svazů a právo amerických společností repatriovat své zisky… Především kvůli své levné pracovní síle, rozsáhlým vládním represím a popírání i minimální pracovní práva, Haiti je jednou z nejatraktivnějších zemí jak pro subdodavatele, tak pro maquily.“ (Citováno, Paul Farmer, The Uses Of Haiti, Common Courage Press, 1994, str. 114)
Toto je verze historie Haiti editorů Guardianu:
„USA existenci [Haiti] ignorovaly až do roku 1862. Později, počínaje rokem 1915, okupovaly Haiti na 19 let a pak náhle odešly. Následovala léta diktatury a převratů.“ ('Od zlého k horšímu', Leader, The Guardian, 14. února 2004)
Roky diktatury pouze „následovaly“ – žádná zmínka o diktatuře +pod+ okupaci. Nic také nenaznačuje, že USA zavedly v následujících letech diktaturu, aby maximalizovaly návratnost investic.
Ve vzácných případech, kdy je americká podpora teroru přiznána, je motivace – maximalizace zisku – v nedohlednu. Tak Lyonel Trouillot píše v New York Times o tom, jak „automatické podporování Duvalierovy diktatury Spojenými státy, protože byla antikomunistická“, vyústilo v teror. (Trouillot, 'Na Haiti jsou spáleny všechny mosty', The New York Times, 26. února 2004)
Velké překvapení na Haiti – Aristide
Vykořisťování podporované terorismem pokračovalo v nepřerušené linii až do prosince 1990, kdy katolický kněz Jean-Bertrand Aristide vyhrál národní volby se 67.5 % hlasů a porazil amerického kandidáta, bývalého úředníka Světové banky Marca Bazina, na druhé místo se 14.2 % . Lidové hnutí, které vyneslo Aristida k moci, Západ zcela překvapilo. Aristide nastoupil do úřadu v únoru 1991 a byl krátce prvním demokraticky zvoleným prezidentem v historii Haiti, než byl 30. září 1991 svržen vojenským převratem podporovaným USA. Washingtonská Rada pro polokulové záležitosti po převratu poznamenala:
"Za Aristida se Haiti poprvé v umučených dějinách republiky zdálo být na pokraji vytržení z tkaniny despotismu a tyranie, která udusila všechny předchozí pokusy o demokratické vyjádření a sebeurčení." Jeho vítězství „reprezentovalo více než deset let občanské angažovanosti a vzdělání z jeho strany“ v „učebnicovém příkladu participativního, „zdola“ a demokratického politického vývoje“. (Citováno, Chomsky, op.cit., str. 209)
Aristidovo vyrovnávání rozpočtu a „ořezávání přebujelé byrokracie“ vedlo k „ohromujícímu úspěchu“, který způsobil, že plánovači Bílého domu byli „extrémně nepohodlní“. Pohled amerického úředníka „s bohatými zkušenostmi z Haiti“ shrnul realitu pod americkou rétorikou:
„Aristide – kněz ze slumu, aktivista z řad občanů, představitel teologie osvobození – „představuje vše, před čím si CIA, DOD a FBI myslí, že se snaží chránit tuto zemi posledních 50 let,“ řekl. (Citováno, Paul Quinn-Judge, Boston Globe, 8. září 1994)
Než se rozhodl kandidovat, Aristide poznamenal: „Samozřejmě, že USA zde mají svůj vlastní program“, konkrétně: maximalizovat návratnost svých investic. „Toto je normální, kapitalistické chování a je mi jedno, jestli to USA chtějí dělat doma… Ale je monstrózní sem dolů a vnucovat svou vůli jiným lidem… Nemohu přijmout, že by Haiti mělo být cokoliv. Státy to chtějí.“ (Chomsky, op.cit., str. 211)
Haitský podnikatel řekl reportérovi krátce před převratem v září 1991: „Každý, kdo je kdokoli, je proti Aristidovi. Kromě lidí.“ (Citováno, Farmer, op., cit., str. 178)
Po pádu Aristida se haitská armáda „pustila do systematické a pokračující kampaně s cílem vymýtit pulzující občanskou společnost, která na Haiti zapustila kořeny od pádu diktatury Duvalier,“ poznamenal Americas Watch. Během prvních dvou týdnů převratu bylo zabito nejméně 1,000 lidí a do prosince stovky dalších. Polovojenské síly vedli bývalí zaměstnanci CIA Emmanuel Constant a Raoul Cedras – Aristide byl v letech 1991-94 nucen odejít do exilu.
V reakci na převrat vyhlásila Organizace amerických států embargo a sankce. USA okamžitě prohlásily 800 svých firem za „vyňaté“. V důsledku toho se úroveň amerického obchodu v rámci embarga zvýšila přibližně o 50 %. Noam Chomsky shrnuje situaci:
„No, jak se to dělo, haitským generálům ve skutečnosti [Washingtonem] řekli: „Podívejte, zabíjejte vůdce lidových organizací, zastrašte celou populaci, zničte každého, kdo vypadá, že by mohl překážet jsi pryč.“... A to je přesně to, co Cedras a ti chlapi udělali, přesně to se stalo – a samozřejmě dostali úplnou amnestii, když konečně souhlasili s tím, že odstoupí.“ (Chomsky, Understanding Power, The New Press, 2002, str. 157)
Americký novinář Allan Nairn v říjnu 1994 v The Nation citoval polovojenského vůdce Emmanuela Constanta, který řekl, že ho kontaktoval americký vojenský důstojník plukovník Patrick Collins, který sloužil jako přidělenec obrany na velvyslanectví Spojených států v haitské metropoli Port. -au-Prince. Constant řekl, že Collins na něj naléhal, aby založil skupinu, která by „vyvážila hnutí Aristide“ a aby proti němu dělal „zpravodajskou“ práci. Constant připustil, že v té době pracoval s agenty CIA na Haiti. Constant a další polovojenskí vůdci byli cvičeni v Ekvádoru americkými speciálními silami v letech 1991-1994.
Jeden telefonát z Washingtonu by stačil k zastavení generálů, poznamenal Howard French v New York Times. Ale „hluboce zakořeněná ambivalence Washingtonu ohledně levicově se naklánějícího nacionalisty“ zabránila akci. "Navzdory velkému množství krve na rukou armády ji diplomaté Spojených států považují za zásadní protiváhu otce Aristida, jehož rétorika třídního boje... ohrožovala nebo znepřátelila tradiční mocenská centra doma i v zahraničí." (Francouzsky, New York Times, 27. září 1992)
V roce 1994 vrátily USA Aristida ve společnosti 20,000 1994 vojáků poté, co vůdci převratu vyvraždili většinu lidového hnutí, které ho vyneslo k moci. Název článku z roku 10 od Douglase Faraha v International Herald Tribune shrnul hrůzu: 'Základní kořeny demokracie na Haiti: všichni, ale mrtví.' (1994. května XNUMX)
Den před vyloděním amerických jednotek oznámila agentura AP, že americké ropné společnosti dodávaly ropu přímo haitským vůdcům převratu v rozporu s embargem se souhlasem Clintonovy a Bushovy administrativy na nejvyšší úrovni. Přestože se světová média v té době intenzivně zaměřovala na Haiti, v americkém tisku se tato odhalení setkala s téměř úplným mlčením.
Human Rights Watch popisuje „zklamání“ aspekty americké vojenské intervence:
„Zejména Spojené státy projevily malé nadšení pro stíhání minulých zneužívání. Ve skutečnosti to dokonce bránilo odpovědnosti tím, že do USA odebralo tisíce dokumentů z vojenských a polovojenských velitelství, umožnilo nechvalně známým násilníkům uprchnout z Haiti a poskytlo bezpečné útočiště polovojenskému vůdci Emmanuelu 'Toto' Constantovi. ('Recyklovaní vojáci a polovojenské jednotky na pochodu', Human Rights Watch, 27. února 2004)
Kenneth Roth, výkonný ředitel Human Rights Watch, napsal o dokumentech zabavených USA v dopise New York Times:
„Clintonova administrativa odmítá vrátit tyto dokumenty, aniž by předtím odstranila jména Američanů. Zjevným motivem administrativy je vyhnout se trapným odhalením o zapojení amerických zpravodajských agentů do vojenského režimu, který vládl na Haiti.“ („USA musí vydat důkazy o zneužívání Haiti“, New York Times, 12. dubna 1997)
Zásadní je, že Aristidův návrat byl povolen pouze tehdy, když přijal americkou vojenskou okupaci a tvrdou neoliberální agendu Washingtonu. Jeho vláda měla zavést standardní balíček „strukturálních úprav“ se zahraničními prostředky určenými především na splácení dluhu a na potřeby podnikatelských sektorů a s „otevřenou zahraniční investiční politikou“.
Plány pro ekonomiku byly uvedeny v dokumentu předloženém Pařížskému klubu mezinárodních dárců při Světové bance v srpnu 1994. Haitský referent Světové banky Axel Peuker popsal plán jako prospěšný pro „otevřenější“. osvícení, obchodní třída a zahraniční investoři. Haitskému ministrovi odpovědnému za rozvoj venkova a agrární reformu se o plánu ani neřeklo. (Citováno Noam Chomsky, 'Democracy Restored', Z Magazine, listopad 1994)
Aristide také souhlasil s odvoláním svého premiéra a jeho nahrazením obchodníkem z tradiční elity, o kterém bylo „známo, že byl proti populistické politice během sedmi měsíců Aristida u moci“ a byl „obecně dobře hodnocen obchodní komunitou“. (Boston Globe, 27. července 1993)
Nyní zvažte verzi těchto událostí pro „svobodný tisk“:
Nejprve Times:
„Pan Aristide, bývalý římskokatolický kněz, vyhrál první svobodné volby na Haiti v roce 1990 a slíbil, že ukončí neúprosný cyklus korupce, chudoby a demagogie v zemi. Následujícího roku byl svržen při převratu a v roce 20,000 se s pomocí 1994 26 amerických vojáků dostal k moci.“ ('Barikády se zvednou, jak se město připravuje na útok', Tim Reid, The Times, 2004. února XNUMX)
Ani slovo o dlouhé, zdokumentované historii americké podpory masových vrahů útočících na demokratickou vládu a zabíjení jejích příznivců. Žádná zmínka o limitech, které na Aristidovu škálu možností uvalila supervelmoc chránící její obchodní zájmy.
The Guardian píše:
„Historie se do určité míry opakovala, když USA v roce 1994 znovu zasáhly, aby obnovily pana Aristida. Bill Clinton zastavil příliv haitských lidí na lodích, který se na Floridě stal politicky nepříjemným. Pak šel dál. I když USA za poslední desetiletí napumpovaly asi 900 milionů dolarů, chyběla konzistentnost a vize.“ ('Od zlého k horšímu', Leader, The Guardian, 14. února 2004)
Ve skutečnosti existovala velká důslednost a vize při vykořisťování lidu Haiti pro západní zisk. Ignorujíc hory důkazů, Guardian hlásí: „USA [byly] svého času věrným spojencem“ Aristida. ('Haitští rebelové pokračují v postupu na kapitál', Agentury, Guardian Unlimited, 27. února 2004)
Ross Benson píše o lidech z haitských lodí v Daily Mail:
„Bylo to zastavit tento proud a udržet to, co bývalý americký prezidentský kandidát Pat Buchanan barvitě, i když potupně nazval „Zuluové u Miami Beach“, o tři roky později napadlo 20,000 28 amerických mariňáků a vrátilo Aristida do jeho paláce s bílou kupolí. vypadá, jako by to mohlo být postaveno pro Saddáma Husajna…“ (Benson, ‚Země voodoo‘, The Daily Mail, 2004. února XNUMX)
Žádná zmínka o Aristidových úspěších nebo o americkém odhodlání je zničit. Všimli jsme si, že Buchananův „barevný“ jazyk byl dostatečně hanebný, aby si zasloužil zopakování.
BBC uvádí:
"O měsíce později byl [Aristide] svržen krvavým vojenským převratem, ale k moci se vrátil v roce 1994 poté, co byli noví vládci nuceni odstoupit pod mezinárodním tlakem as pomocí amerických jednotek." („Profil země: Haiti“, 14. února 2004; http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/americas/country_profiles/1202772.stm)
Opět ani slovo o dvojí hře, kterou hrají USA na úkor haitského lidu a jeho demokracie. Ve zprávách hlavního proudu, které jsme viděli, jsme skutečně nenašli téměř žádnou zmínku o amerických komerčních zájmech na Haiti.
Druhý díl bude brzy následovat…
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat