Tento týden Evropská centrální banka oficiálně otevře své nové sídlo ve Frankfurtu. Při této příležitosti se až deset tisíc demonstrantů – sdružených pod hlavičkou Blockupy – sejde k evropskému finančnímu kapitálu ze všech koutů kontinentu. Organizátoři prohlásili, že mají v úmyslu „převzít [bankéřskou] stranu a proměnit ji v artikulaci nadnárodního odporu proti evropské krizové politice a jejím katastrofálním důsledkům, zejména pro lidi na jihu Evropy.
Německý stát na oplátku mobilizuje jednu z největších policejních sil v zemi, aby chránila ECB a znemožnila ústavní akt veřejného protestu. Stejně jako v předchozích letech bude Frankfurt uzavřen – a není těžké pochopit proč: úřady jsou neústupné izolovat centrální bankéře od jakékoli formy lidového tlaku. ECB se koneckonců má zodpovídat trhům, nikoli lidem. Vezměme si jen dráhu kariéry jejího prezidenta Maria Draghiho, který býval generálním ředitelem Goldman Sachs: není potřeba vyškoleného politického ekonoma, aby přišel na to, co nám to říká o loajalitě ECB.
V tomto smyslu si organizátoři Blockupy nemohli vybrat vhodnější termín letošní demonstrace. Otevření nového sídla ECB symbolizuje prakticky vše, co je na dnešním evropském neoliberálním projektu špatně. Když se eurozóna v roce 2008 propadla do nekončící krize a ECB zavedla život ničící úsporná opatření od Atén po Dublin, podél řeky Mohan tiše vyrostl okázalý 185 metrů vysoký mrakodrap ze skla a oceli. Obklopeni velkým plotem a hradním příkopem aktivisté poukazují na to, že „zastrašující architektura moci je dokonalým symbolem vzdálenosti mezi politickými a finančními elitami a lidmi“.
S odhadovanou cenou 1.4 miliardy eur se spalující dvojčata – vhodně navržená v postmoderním architektonickém stylu dekonstruktivismu – nyní tyčí vysoko jako zářící maják nové Evropy: neosobní, nezodpovědná a veskrze antidemokratická. Z těchto impozantních výšin měnové a finanční kontroly již ECB sesadila několik zvolených vlád, zavedla naprosto katastrofální úsporná opatření a nedávno navrhla napumpovat další 1 bilion eur do morálně zkrachovalého finančního systému eurozóny. Mezitím tlačí na řeckou vládu, aby neutralizovala levicovou výzvu vycházející z Atén.
Mnoho učenců EU stále eufemisticky hovoří o tomto institucionalizovaném pohrdání lidovým vměšováním jako o známce „demokratického deficitu“ EU. Budou poukazovat na nedostatečnou „legitimitu vstupu“ ECB a požadovat větší parlamentní kontrolu nad její správní radou. Mnoho z těchto učenců si však nevšimne, že do její strukturální role byla vepsána antidemokratická povaha ECB. Jako centrální banka bez státu je ECB nedemokratická ne chybou, ale záměrně. Jeho údajná „nezávislost“ na národních vládách je ve skutečnosti zástěrkou pro jeho záměrnou izolaci od tlaku lidu a jeho strukturální provázanost se soukromými finančními zájmy.
Netřeba dodávat, že nástup krize vedl pouze k dalšímu vyprázdnění demokratických procesů. Uvedu jen jeden příklad: v poslední době se objevila řada dopisů odhalujících plný rozsah vydírání, které nasadil Draghiho předchůdce Jean-Claude Trichet na vrcholu krize v letech 2011-12. Prezident ECB ve své komunikaci s vládami Irska, Řecka, Španělska a Itálie výslovně pohrozil zastavením nouzového úvěru, pokud dotyčné vlády odmítnou dodržovat soubor hluboce nepopulárních tržních reforem a úsporných opatření, které byly navrženy, slovo od slova nevolenými byrokraty v Bruselu a Frankfurtu
.
Toto přímé vydírání bylo jen špičkou ledovce. Zatímco někteří možná slyšeli o Trichetových dopisech ve zprávách, jen málo Evropanů pravděpodobně ví o tajemných politikách, jako je program trhů s cennými papíry (SMP) nebo dlouhodobé refinanční operace (LTRO), jejichž prostřednictvím ECB účinně zachraňovala banky a socializovala Řecko. veřejný dluh. Podobně někteří možná četli o rozhodnutí ECB zahájit kvantitativní uvolňování (QE), ale málokdo pravděpodobně pochopí, co to v praxi znamená: totiž že ECB nyní začne dotovat soukromé banky ve výši 1 bilionu eur, i když miliony Evropanů strádají v chudobě a nezaměstnanosti.
Skutečnost, že neexistuje žádné široké veřejné pobouření kvůli takovým nehorázně antisociálním krokům, jen ukazuje, do jaké míry se architektům eurozóny podařilo odpolitizovat neoliberální projekt EU a měnovou politiku ECB, čímž izolovali ECB od otevřené kritiky. a umožnit mu systematicky upřednostňovat zájmy soukromých investorů, aniž by kdy musel čelit smysluplné opozici. Sama ECB tento apolitický obraz aktivně pěstuje. Před dvěma týdny Mario Draghi – jen chvíli poté, co pohrozil, že odřízne úvěr Řecku, pokud levicová vláda země nedodrží záchranné podmínky EU a ECB – přímo prohlásil, že „ECB je instituce založená na pravidlech, nikoli politická jeden."
Samozřejmě to byla nehorázná lež. Centrální banky jsou hluboce politické instituce. Za prvé, mohou vytvářet peníze z ničeho – což je přesně to, co ECB právě nyní dělá se svým rozšířeným programem nákupu aktiv. Pokud můžete vytvářet peníze, musíte se rozhodnout, jak je utratit. A jakmile začnete vytvářet 60 miliard eur měsíčně, taková rozhodnutí mají zjevně redistribuční důsledky. Jednou z možností by bylo, kdyby ECB jednoduše převedla hotovost běžným evropským občanům, aby čelila sociálním důsledkům krize a stimulovala agregátní poptávku. Místo toho ECB využívá své pravomoci tvořit peníze, aby skoupila toxická aktiva od soukromých bank a půjčila jim stejné peníze zpět za ultra nízké úrokové sazby, čímž dezinfikuje jejich rozvahy.
Podle oficiálního narativu má takový monetární stimul znovu nastartovat soukromé úvěrování a přinést trvalé oživení. Realita je ale taková, že jen velmi málo z těchto peněz si někdy najde cestu k obyčejným lidem. Dokud bude růst prchavý, soukromé banky se budou bát investovat do produktivních činností a budou mnohem více nakloněny přesměrovat svůj kapitál do stejného typu spekulativních vysoce rizikových činností, které způsobily začátek krize. Není překvapením, že přesně to se stalo s kvantitativním uvolňováním v USA a Velké Británii. Proč by jinak byly americké akciové trhy a londýnský trh s nemovitostmi na rekordních maximech uprostřed vleklého ekonomického propadu?
Jak to tak vypadá, svět je již svědkem inflace další série epických a potenciálně katastrofických bublin aktiv, tentokrát poháněných přímo intervencí centrální banky. Rozhodnutí ECB zapojit se do této nebezpečné hry a učinit tak extrémně antisociálním způsobem (zachovat úsporná opatření na periferii a zároveň odmítnout byť jen uvažovat o smysluplném zrušení dluhu nebo progresivních fiskálních transferech) odhaluje hlubokou zpolitizovaný charakter nejen ECB, ale obecněji neoliberálního projektu EU. A to je přesně důvod, proč jsou Blockupy právě teď tak zásadní iniciativou.
Demonstrace ve Frankfurtu neslouží pouze k repolitizaci ECB a pokládají základy pro nadnárodní hnutí proti vládě financí; přinášejí také odpor proti úsporným opatřením přímo do srdce evropského krizového režimu. Najednou už nejde jen o vzpouru dlužníků na periferii. Nyní, když se skupina bankéřů podívá dolů ze své věžovité budovy, zjistí, že se jim země pod nohama chvěje. Majestátní skleněné stěny mrakodrapu, které mají zprostředkovat falešný pocit otevřenosti a transparentnosti, se ukážou jako chabá zástěrka pro neustálý úpadek jednotné měny.
Ano, eurozóna se řítí do země. A ne, nelze to reformovat. Aby evropská demokracie vzkvétala, musí být roztrhána na kusy.
Jerome Roos je doktorandem v oboru mezinárodní politická ekonomie na Evropském univerzitním institutu a zakládajícím redaktorem časopisu ROAR Magazine. Sledujte ho na Twitteru @JeromeRoos.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
1 Komentář
Chápu, že největší konfederace odborových svazů v Německu (DGB) hraje a
aktivní role v Blockupy; můžete se k tomu vyjádřit?