Když včera dorazily zprávy o teroristických útocích v Paříži, které si nakonec vyžádaly více než 120 mrtvých, americký prezident Barack Obama situaci charakterizoval jako „srdcervoucí“ a útok „na celé lidstvo“.
Prezidentské sympatie viditelně chyběly předchozí den, když si teroristické útoky v Bejrútu vyžádaly více než 40 mrtvých. Jak se dalo očekávat, západní média a sociální média se o masakru v Libanonu vyjadřovaly mnohem méně hlasitě. A i když si mnozí z nás do určité míry uvědomují nesrovnalosti v hodnotě připisované lidským životům na základě národnosti a dalších faktorů, masakry v Bejrútu a Paříži bez pochyby ilustrovaly skutečnost, že, když na to přijde, „celé lidstvo“ nemusí být nutně považováno za člověka.
V příběhu je samozřejmě více než jen relativní dehumanizace Libanonu ve srovnání s jejich francouzskými protějšky. Na Západě také převládá představa, že – pokud jde o bomby, výbuchy a zabíjení – Libanon je prostě jedno z těch míst, kde se takové věci dějí. Totéž platí pro místa, jako je Irák, v ještě větší míře, což je jeden z důvodů, proč nevidíme Obamu truchlící útoky na celé lidstvo pokaždé, když si přečte zprávy z Bagdádu.
Situace v Iráku je také očividně komplikovanější – nemluvě o situaci v Afghánistánu, Jemenu a dalších místech, kde se americká vojenská zvěrstva odehrávají. Proč prezidentovi nezlomí srdce nařídit útoky bezpilotními letouny a další životy hasící manévry?
Krátká odpověď: protože úkolem velmocí není zapojit se do sebereflexe. Obamova selektivní vize mu tedy umožňuje na případu Paříže pozorovat: „Viděli jsme odporný pokus terorizovat nevinné civilisty.“
Stojí za zmínku, že v případě Bejrútu umožnilo multisektářské složení města různé intrametropolitní gradace lidstva, dostupné pro detekci okem orientalistů. Dá se s jistotou předpokládat, že kdyby k nedávným sebevražedným atentátům došlo, řekněme, v luxusním nočním klubu v Bejrútu, plážovém letovisku nebo jiném libanonském místě, o kterém povrchní západní média tak ráda vykřikují, mohl by lidský dopad vzbudit větší zájem publika.
Pokud by oběti byly více „jako my“ než ostatní, děsivě a kriminálně znějící obyvatelé jižního předměstí Bejrútu, kde došlo k bombovým útokům – neustále popisované ovčími médii jako „pevnost Hizballáhu“ nebo „bašta Hizballáhu“ – měl by mnohem větší šanci zlomit nám srdce.
Sakra, mohli jsme dokonce vidět odkazy na romantizovanou bývalou identitu Bejrútu jako „Paříž Středního východu“.
Po včerejších útocích v Paříži v Evropě byli mezitím uživatelé Facebooku v okolí města vyzváni, aby se přihlásili jako „bezpeční“ – tato možnost nebyla předchozí den uživatelům Facebooku v Bejrútu zpřístupněna. Profesorka Laleh Khalili ze School of Oriental and African Studies v Londýně na svém dnešním facebookovém statusu poznamenala, že zatímco online služba sociálních sítí také nabídla bezpečnostní odbavení po letošních zemětřesení v Nepálu, Chile a Afghánistánu/Pákistánu. , stejné „tlačítko není nabízeno lidem v Palestině nebo Sýrii, Iráku nebo Libanonu a bezpočtu dalších zón ničení“.
Khalili dodal:
„Co může zařazení Paříže do žebříčku ‚přírodních‘ katastrof znamenat jiného než zbavení se její politiky, jakési antipolitiky, která to vidí jako příběh dobra se zlem nebo utrpení, ale bez historie? Ta další místa jsou „politická“ a jejich oběti nelze vyvolat v údajně „neutrálním“ prostředí [Facebooku."
Pokud jde o jasné politické důsledky pařížského masakru, z něhož francouzský prezident François Hollande obvinil skupinu Islámský stát, pronásledovaní uprchlíci a menšiny přirozeně nesou tíhu nevyhnutelného rasistického a xenofobního odporu – což je dar z nebes pro pravicové evropské politiky. a organizace, které chtějí využít krveprolití na maximum ve službách svých vlastních sociopatických vizí.
Ve svých živých aktualizacích o následcích dnes britský Guardian uvedl, že „Polsko oznámilo, že již nebude přijímat uprchlíky prostřednictvím programu EU, v hluboce kontroverzním prohlášení, které spojilo [uprchlickou] krizi s vraždami v Paříži.
Bohužel se však najde celá řada lidí, kteří takový krok nebudou vnímat jako kontroverzní. A jak se překážky bránící existenci uprchlíků množí, často se zapomíná, že události jako pařížský masakr kvantitativně blednou ve srovnání se situacemi, před kterými utíká mnoho uprchlíků – se situacemi, do kterých je často zapleten i samotný Západ.
Ve světě daleko lepším než ten, který máme, by se scénář mohl kvalifikovat jako útok na celé lidstvo.
Skutečnost, že tomu tak není, je opravdu srdcervoucí.
Belén Fernández je autorkou knihy „The Imperial Messenger: Thomas Friedman at Work“, kterou vydalo nakladatelství Verso. Je přispívající redaktorkou časopisu Jacobin.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat