Plán národa na období 2013–2019, navržený prezidentem Hugem Chávezem loni v červnu v souvislosti se svou socialistickou platformou pro prezidentské volby v roce 2012, přestal být volební platformou, když ho venezuelský lid otevřel pro diskusi a zlepšení. . Stručně řečeno, národní program má být posílen o příspěvky národního kolektivu, o zkušenosti a potřeby lidí.
Prezident Chávez opakovaně trval na tom, že „pozvání“ k debatě je otevřeno všem sektorům společnosti, tedy jak pro-, tak i proti-chávezovým silám. Posílí však tato iniciativa skutečně demokracii a moc lidu ve Venezuele? To je otázka, kterou se řídí tento rozhovor s Javierem Biardeauem, profesorem sociologie na Central University of Venezuela (UCV).
Hector Escalante: Jaký je váš názor na celostátní diskusi o zlepšení Plánu národa na období 2013–2019?
Javier Biardeau: Myslím, že je to velmi pozitivní pokrok ve srovnání s metodami používanými k plánování a navrhování veřejné politiky v rámci liberální zastupitelské demokracie. Zároveň je to jen začátek, krátký a omezený proces, který ještě potřebuje vytvořit autentické kanály pro diskusi, které umožní uznání politického pluralismu a rozmanitosti předložených návrhů.
Budoucí diskuse povedou k více participativní demokracii s větší hustotou debat, uznávající mnohost hlasů, rozmanitost revolučních proudů, rovnováhu mezi většinou a menšinami a zahrnutí tendencí z vládních i opozičních kruhů.
Je smutné, že opozice prokázala skutečně infantilní schopnost využít těchto veřejných prostorů vytvořených právě k podnícení kontroverzního, agonistického dialogu s vládou. Opozici se nepodařilo podat protinávrh k diskusi s národem, což signalizuje její naprostý nezájem o skutečnou debatu.
Zjednodušeně řečeno, venezuelská opozice se snaží působit pouze jako destruktivní hlas a síla ve společnosti. Strašný zvyk v opozičních kruzích charakterizovat vládu jako „autoritářskou demokracii“ bohužel vytváří šedou zónu, která ruší možnost vytvoření konstruktivní opozice, která přispívá společnosti. Podle těchto negativních hlasů debatovat o politice s vládou znamená kolaborovat s „totalitním“ nebo „autokratickým“ režimem. Mezitím ti v opozici, kteří přemýšlejí, myslí kriticky atd., tak činí pomocí omezujícího ideologického scénáře zrozeného z politiky USA. Nevidí nic jiného než „demokratický totalitarismus“, „fašismus“, „autoritářský nacionalismus“ nebo to, co někteří z nich nazývají „radikální populismus“.
Možnost konstruktivní debaty o důležitosti plánování sociálního a ekonomického rozvoje země se tak dostává do pasti polarizované slepé uličky. Jejich pozice omezuje diskuse o tom, jaké kroky je třeba podniknout, zdroje, které mají být určeny, odpovědnost mezi aktéry, obsah a cíle ambiciózního plánu zaměřeného na vybudování bolivarského socialismu 21. století s cílem jednou provždy překonat kapitalismus. ve Venezuele.
Jádro debaty
Současná debata je o přeměně volební platformy na autentický, participativní, demokratický a inkluzivní návrh politiky tak, aby se vytvořila matrice veřejných politik, které se mají provádět v různých oblastech národního a mezinárodního politického života. Tato debata je na hony vzdálená neoliberalismu a jeho minimalizovanému stavu a zároveň nemá nic společného s byrokratickým socialismem 20. století a jeho autoritářským etatismem. Místo toho se snaží prosazovat demokratický a sociální stát založený na právech a spravedlnosti, na participativní demokracii, na přímém uplatňování lidové suverenity.
Tento druh debaty pomáhá vyvést lidi z politické letargie, nabourává setrvačnost a slouží k překonání teze, že permanentní demokratická revoluce je nyní uzavřena a že záleží jen na institucionalitě. Zkrátka přiměje každého přemýšlet o vládnutí, o efektivním veřejném řízení, správě lidové vůle a posilování tváří i hlasů demokratické moci.
Ve Venezuele dnes existují tendence shora a tendence zdola, které jsou ve slepé uličce. Jednou z největších překážek, kterým čelíme, je ta část společnosti, která říká „ano“ Chávezovi a zároveň říká „ne“, aby dodržela jeho návrhy. Tím nechávají prezidenta Cháveze izolovaného. Není náhodou, že Chavez často vyjadřuje pocity samoty, často říká, že se cítí jako (Simon) Bolivar, sám.
Lidová moc je přímá kontrola nad lidovou suverenitou. Je to moc změnit struktury ve společnosti, které slouží pouze k udržení nerovnosti a vyloučení. Probíhající debata jako taková zmocňuje hnutí pracujících, studentů, kampusů, domorodců, vědců, profesionálů atd. Mobilizace těchto sektorů společnosti prospívá celému národnímu kolektivu, protože představují základ venezuelské demokracie, základ naší ústavní proměna.
Jádrem problému však je, že tento proces musí změnit korelaci sil, politický rámec, který existuje, a vztahy, které jej drží pohromadě. V zákulisí jsou aktéři, kteří se snaží zajistit politický a sociální pakt mezi různými společenskými vrstvami, jakýsi sociální dialog.
Ale když člověk trochu rýpne, najde řadu střetů mezi zájmy všech typů. Tento střet zájmů, ekonomických i sociálních, je hlavním důvodem, proč prezident Chávez vložil debatu do rukou lidové moci. A pokud národní kolektiv nedokáže použít ostrou třídní analýzu k interpretaci aktuálních problémů, zúčastněných skupin atd., nikdy se nám nepodaří pochopit, co se skrývá za permanentním konfliktem mezi vládou a opozicí.
Ve Venezuele existují dominantní třídy v oblasti ekonomiky, politiky, ideologie a kultury. Je třeba si položit otázku, zda moc lidí odebírá moc oligarchii peněz, nebo ne? To je přesně to, co dělá. A o tom to všechno je. Jinak bychom byli v přítomnosti simulace lidské moci.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat