Úvod
Prezident Bush, jako by chtěl jednou provždy urovnat debatu o tom, jakou formu přesně má terorista, prohlásil: „jste s námi nebo proti nám“. Tímto odvážným prohlášením uvrhl svět do jedné binární opozice, na jedné straně zla a na druhé straně dobra, na jedné straně do Západu a na druhé do zbytku světa. Ale on pouze konstatoval, co bylo ve skutečnosti v jednání Ameriky s disentem, doma nebo v zahraničí. Jeho zbraně jsou již namířeny na Irák, Severní Koreu, Filipíny, Somálsko, jak si jen vzpomenete (ve skutečnosti bude). Ale dělá jen s menší sofistikovaností to, co dělali jeho předkové: konsolidaci impéria.
V celém tomto prostředí nezazněl žádný soudržný hlas, který by uznal dopady války proti terorismu na Afriku. Neproběhla žádná progresivní diskuse o tom, jakou roli by Afričané měli hrát v tom, aby byl svět bezpečný pro Afričany a další marginalizované lidi na světě. Když jsem řekl dvěma afrikanistickým historikům, kteří jsou proti způsobu, jakým je vedena americká zahraniční politika vůči Africe, že bych rád napsal článek o Africe a 11. září, měli stejnou odpověď: „Má Afrika něco společného s 11. zářím? '[I] A v keňských novinách, po útocích v Mombase právě minulý měsíc (listopad 2002), otázka Blízkého východu do značné míry chyběla – stejně jako po bombových útocích na velvyslanectví v roce 1998. Ale jako hesla 'válka proti terorismu, osa zla, s námi nebo proti nám – i nadále se ohánět jako zbraněmi, svět (včetně Afriky) se nachází v nejisté pozici. Nejsou to žádná nevinná hesla: mají uzavřít debatu, přikrýt rozum a nahradit ho říkankami ze školky.
Zatímco Bush usměrňuje americký nacionalismus k otřesnému crescendu, oběti z předválečných válek s terorismem narůstají. Téměř milion iráckých dětí zemřelo od roku 1990 v důsledku sankcí vedených USA. Kuba po desetiletích sankcí uvalených Spojenými státy a teroristických útocích na její civilní infrastrukturu podporovaných USA pokulhává. Zimbabwe, jehož prezident pod jakýmkoli metrem nemůže být horší než řada diktátorů, které Spojené státy ve světě podporují, je na pokraji ekonomického kolapsu v důsledku vyhlášených i nevyhlášených sankcí. Somálsko, které se stále zoufale snaží najít míru míru, bylo Bushem označeno za nepřítele. Somálsko již ztratilo podstatnou a tolik potřebnou cizí měnu, když byly ve Spojených státech uzavřeny podniky vlastněné Somálskem[Ii]. Keňa – „stabilní“ Keňa, která provádí etnické čistky na somálských Keňanech[Iii] v severovýchodní provincii, i když předstírá, že zprostředkovává mír pro Somálsko – poskytla Spojeným státům úplnou kontrolu nad tím, jak a kdy využít keňský prostor, pokud se rozhodnou zaútočit na Somálsko (a další africké země, které Bush později pojmenuje ). Nemělo by to být překvapivé. Prezident Moi dovolil americké vojenské základně najít domov v Mombase v roce 1982 výměnou za dolary a ochranu před vnitřními nepokoji. Džibutsko následovalo pokyn prezidenta Moi a souhlasilo s tím, že umožní americkým silám vybudovat vojenskou základnu. Protože k očekávanému odlivu dolarů nedošlo, New York Times uvádí, že ačkoli prezident Ismael Omar Guelleh nepožadoval protihodnotu, v rozhovoru naznačil, že doufá v odplatu pro svou zemi ve smyslu rozvojová pomoc. „Ještě nebylo rozhodnuto,“ řekl. "Ale neříkají, že naděje nám umožňuje žít?"[Iv]
Africké vlády vytáčí linku 911 na maximum. Téměř bez výjimky se africké vlády shromáždily kolem prezidenta Bushe a čekaly u jeho nohou, aby viděly, zda potečou zbraně nebo dolary. Největšími událostmi byly Gambie a Libérie, dvě země, které vyhlásily 11. září státním svátkem[proti]. Historický vztah Afriky a Spojených států, poznamenaný zavražděním Lumumby na příkaz CIA a následovaný tím, že USA odměnily jeho vraha vojenskou a ekonomickou podporou, která ukotvila konžský lid k třiceti letům teroru, byl vyhozen z okna. Ti, kdo platí za vztah mezi jejich vládami a Západem, jsou africký lid. Jsou uvězněni mezi dvěma neřestmi teroristů, kteří nedokážou rozlišovat mezi lidmi a jejich vládami na jedné straně a diktátorskými vládami sponzorovanými Západem, které je utlačují, na straně druhé. Globalizace zavazuje svět, aby jednal jako jeden, aby chránil všechny marginalizované, uznal přirozenou lidskost všech nebo zahynul jako jeden v rukou několika málo usilujících o vlastnictví světa. Afrika není z tohoto boje vyjmuta. Je to přímo v centru věcí. Afričané se musí chopit iniciativy státem podporovaného teroru ovládaného malými skupinami a jednou provždy najít prostor, ve kterém budou pokračovat ve svém boji za skutečnou nezávislost. V současné době zůstalo jen velmi málo hlasů natolik rozumných, aby poukázaly na nevyvážený historický vztah Spojených států ke zbytku světa. Mezi těmito několika hlasy máme Nelsona Mandelu, který byl kdysi Západem považován za teroristu. V rozhovoru pro Newsweek nešetřil slovy a označil Spojené státy za hrozbu pro světový mír.[Vi]
Výbuchy na ambasádě
7. srpna 1998 explodovaly náklaďáky současně v Nairobi a Daresalaamu. 10 Tanzanců bylo zabito a 75 zraněno, ale hlavní nápor útoků nesla Keňa, kde bylo zabito 245 Keňanů a 12 Američanů. Nebo, jak by řekl americký tisk, bylo zabito 12 jmenovaných Američanů s tvářemi a 245 nejmenovaných Keňanů bez tváře. Toho dne se v troskách budov sousedících s americkou ambasádou ztratily jakékoli iluze, které Keňané mohli mít o tom, že byli připoutáni ke Spojeným státům a Izraeli prostřednictvím jejich diktátorské vlády. Afrika si zvykla věřit v klišé, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, což bylo klišé, které nejúčinněji používala během studené války. Nový slogan napsaný krví Keňanů zní jako „přítel mého nepřítele je můj nepřítel“. Nyní jde především o objektivitu, o prohlášení za každou cenu. A Afričané se rychle stávají „vedlejšími škodami“ (termín převážně amerického stvoření).
Civilisté jsou terčem moderních válek a USA tento princip uplatňují ve svých vlastních politikách: atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki mířily na civilisty a většina z milionu Vietnamců zabitých ve válce USA proti této zemi byli také civilisté. Je to politika, která nachází pokračování v sankcích proti Iráku, které zabily ohromující milion dětí. Číslo, které by ve zdravém světě bylo klasifikováno jako pomalá a metodická genocida proti iráckému lidu. Náklady na zbavení se diktátora Saddáma (pokud to někdy bylo cílem) jsou prostě příliš vysoké: ještě jsme nenašli důkaz, že Saddám zabil více Iráčanů než Spojené státy. Ale válečné bubny musí mít tanečníky. New York Times z 2. prosince hlásí, že Británie „dnes zveřejnila spis o tom, co nazvala systematickým znásilňováním, mučením, plynováním a popravami Iráčanů Saddámem Husajnem“. Tuto zprávu Amnesty International označila za „chladnou a vypočítavou manipulaci“ situace lidských práv v Iráku, aby podpořila případ možné vojenské akce proti Bagdádu[vii]. Nikdo nepochybuje o tom, že Saddám Husajn spáchal zvěrstva. Dokument však nezmiňuje zkázu, kterou sankce pod vedením USA způsobily iráckým civilistům, kteří jsou nyní pěšáky v nebezpečné a nezodpovědné hře mezi Západem a Saddámem Husajnem.
V každém případě se během záchranných snah, z velké části prováděných Američany a izraelskými jednotkami, hovořilo o rasismu. A to nejen z hlediska toho, jak se vypořádali s živými nebo mrtvými Keňany, ale také s bílými a Afroameričany. Kenya Times, vládní noviny, uvedly, že Afroameričan byl skutečně hromaděn s keňskými mrtvými po tři dny, zatímco bílí mrtví byli v lepších márnicích[viii]. Hovořilo se také o americké ambasádě, která bránila Keňanům v pomoci obětem. Odpovědí americké vlády samozřejmě bylo popřít obvinění z rasismu a říci, možná pochopitelně, že nevědí, kdo je kdo, a proto museli zavřít obchod kvůli záchranným snahám, které nemohli ověřit. Ale to je samo o sobě, i když zajímavé, je vedle toho, že Africe bylo odepřeno jednání, odsunuta do pasivní role, i když se válka také vede na africké půdě. Vzhledem k tomu, že studená válka je nyní plně rozmrazena, bylo nám řečeno, že Afrika již nemá Západu co nabídnout. Západ následně s klidným svědomím prohlašuje, že jeho zájem o Afriku je čistě humanitární. Nigérie je však pátým největším vývozcem ropy na světě a Spojené státy dostávají 16 % její ropy ze subsaharské Afriky[ix]. A zhruba za pět let, podle Gene Van Dykea, prezidenta a generálního ředitele VANCO Energy Corporation, bude západní Afrika produkovat více barelů ropy denně než největší světový producent ropy, Saúdská Arábie.[x] Pak zlato, diamanty a západní průmysl chráněný rukama Mezinárodního měnového fondu (I.M.F.) a Světové banky, všechny poskvrněné africkou krví, nelze brát v úvahu „pouze empatii, tu lidskou emoci, která je nekvantifikovatelná a nepolapitelná v podmínky odpovědnosti a odpovědnosti.
Právě toto ignorování historie umožnilo mluvčímu amerického velvyslanectví krátce po bombových útocích říci:
Dovolte mi, abych to vysvětlil co nejjasněji. Oceňovali jsme a oceňujeme dobrou vůli afrických milosrdných Samaritánů. Keňané jsou mírní lidé a někteří z nich museli být nepochybně šokováni tím, jak se s nimi zacházelo drsně. Chápeme také jejich hněv. Ale kritika v novinách je namířena proti nesprávným lidem. Stejně jako oni jsme oběti. A pachateli jsou monstra, která byla ochotna zabít více než 20 Keňanů za každého mrtvého Američana[xi]. [odvážný důl]
Keňané jsou vlídní lidé: mohl někdo podporovat truchlící lidi lépe než tohle? Jemný lid nahradí lidi domorodci a my budeme číst průzkumný časopis z 19. století. Ale i to stranou, je to tvrzení, že jsme všichni byli oběťmi, které přímo vyskočilo z historie. V bezprostředním smyslu ano, všichni jsme byli obětmi a byla tu těla (jedna hromádka vyšší než druhá a v samostatných márnicích), která se tomu měla ukázat. Nejvíc šokující je však nestoudné smetí dějin. Žádná omluva za ublížení keňskému lidu od vlády Spojených států nebo Keni (nepochybně je to spolupráce mezi těmito dvěma, která přivedla teroristy do Nairobi).
Ale zde je ironie, které si teroristé a vláda USA nevšimli: prezident Moi sám pracoval proti zájmům keňského lidu. Byl jedním z řady diktátorů podporovaných vládou Spojených států. A můžeme se pohybovat po celé mapě Afriky a na každé zastávce najdeme špinavé otisky prstů, které ukazují na americkou vládu. A jakmile opustíme Afriku, najdeme stejné otisky prstů po celé Latinské Americe i v Asii. Říci „všichni jsme oběti“ je nesoulad se vztahem, který je i nadále v neprospěch afrického lidu, „mrtví byli jistě oběťmi, ale obětí teroristů a více k věci diktatury sponzorované USA.
Útoky 25. listopadu 2002 v Keni
Zdá se, že žádný z našich vůdců nedává ze situace žádný smysl. tady to máme znovu, machistické řeči o tom, že nenecháme kámen na kameni, o sledování teroristů až do posledního, o opětovném nasazení světa do války proti terorismu[xiii]. Korupce[xiv], porézní hranice a přátelská povaha Keňanů se staly viníky. Nikdo nechce připustit, co se projevuje tak jasně a bolestně, válku národů proti jednotlivcům, kteří jsou mobilní, zoufalí a chtějí přijít o život, nelze vyhrát. Neexistuje žádná ochrana před terorismem, pokud existují hotely, letiště, nemocnice, školy, nákupní centra, autobusová a vlaková nádraží: je fyzicky nemožné neustále chránit všechny civilisty. Jediným východiskem je změna prostředí, které způsobuje terorismus. A to samo o sobě je jen prázdná výzva pro naše vůdce, kteří se dopouštějí útlaku, který plodí odpor. Jinými slovy, setrvání našich vůdců na tomto kurzu, který vytváří útlak, je opravdu hrubá nedbalost.
Afrika a válka proti terorismu
Americká agenda není skrytá. Ve skutečnosti to nebylo nikdy skryto. 11. září jen imperialismu získal nový plášť legitimity. Zjevný osud deklarovaný směle a ve hře od počátku 1800. století a aktualizovaný do našich časů, protože Nový světový řád, nebo ještě lépe jako Svět bezpečný pro demokracii, zůstal jen stěží oblečený. Bushova výzva (ačkoli hrubá v tom, že nerespektovala nárůst sofistikovaných a deracinovaných termínů) ke křížové výpravě proti zlu pouze konstatovala, jak nejlépe věděl, že je oddán americké nadvládě nad světem, stejně jako tito lidé. před ním. Prohlásil, že je strážcem tradice. Pokusy afrických vůdců vymluvit Bushovi útok na Irák naznačují, že nechápou, že to není Bush, kdo musí vládnout, ale celá americká zahraniční politika. V důsledku toho je vlastnictví světa a devastace životů, které s tím přichází, otázkami, které je třeba řešit. Naši afričtí vůdci nejsou ochotni a schopni požadovat vyváženější vztah se Západem. Jejich živobytí závisí na Západě. V tornádu jakoby nesou deštníky a se zdviženou pěstí se snaží přehradit válečné záplavy.
Proto, když Joaquim Chissano z Mosambiku (stejný Mosambik, který zažil mnoho válek a teroru v rukou rebelů podporovaných Západem), vstane a vyjádří své sympatie k obětem světového obchodu a varuje USA, aby pracovaly v rámci Organizace spojených národů , můžeme jen usuzovat, že trpí amnézií. Ne, že by se soucit nevztahoval k americkým mrtvým nebo že by ti, kdo jsou za to zodpovědní, neměli být postaveni před soud. Soucit by se měl slovem i skutkem projevit také obětem amerického terorismu. Je třeba se postavit proti všem formám terorismu. Africkému vůdci, který z historie vymazává útoky z 11. září, a co je důležitější, reakce Spojených států, postrádá pointu, že útoky na Světové obchodní centrum nemohly pro Bushe nastat v lepší dobu. Jeho požehnání byla utvrzena letos v listopadu republikánskou většinou Senátu a Kongresu. Má bianco šek na to, kdy a proti komu vést válku, a zbytek světa ho následuje. Válka proti terorismu není samostatnou nebo novou válkou, ale pokračováním americké zahraniční politiky. A nyní, listopadové útoky v Keni mohou válce s terorismem jen koupit nový nájem.
Žijeme ve světě, který umlčuje, zjevně či skrytě hlasy zdravého rozumu, hlasy aktivistů. U války proti terorismu se ale liší to, že zatímco dříve byli aktivisté umlčováni jako aktivisté, v dnešním světě budou umlčeni jako teroristé nebo jako sympatizanti terorismu. Americký liberální hlas – kvůli dobrovolné cenzuře, zatemnění médii nebo zbraní nacionalismu – se již schovával za prezidentem Bushem. Ale my prostě musíme říkat pravdu, jak ji vidíme, prostě musíme odmítnout zkracovat historii, protože ta je vždy nemilosrdná v tom, že marginalizovaní nadále trpí z generace na generaci. Říci, že jsem proti americkému terorismu nebo státnímu teroru, neznamená, že jsem se sebevražednými atentátníky, jednoduše to znamená, že jsem proti všem formám terorismu. A je to právě tento prostor, prostor, který má být zdravý, vyjadřovat se a organizovat se proti všem formám útlaku, za který musíme bojovat.
Směrem k řešení
Mělo by se směle říci: africké vlády jsou až na výjimky k ničemu. Poté, co od nezávislosti zdokonalili umění zradit a utlačovat svůj lid, je zbytečné očekávat, že zaujmou informovaný a na lidi orientovaný postoj. Dlouhodobým řešením je pak jejich nahrazení vládami, které se věnují vyrovnávání nerovnováhy, která plodí terorismus. Neměli bychom obětovat pochod směrem ke skutečné a rovnostářské společnosti na oltář americké války proti terorismu. Válku proti terorismu je třeba postavit na hlavu. Potřebujeme rozhodný postoj proti státnímu terorismu a dalším formám teroru. Pokud náš dům hoří, je to jen proto, že zapálili oheň, který nyní rozdmýchávají apelem na náš nacionalismus. Jsem toho názoru, že každé řešení, které zahrnuje Afriku, by mělo v zásadě zahrnovat následující:
V krátkodobém horizontu by mělo existovat:
– Požadujte, aby africké vlády přestaly jednoznačně podporovat Izrael.
– Požadujte, aby bylo respektováno právo Palestinců na suverénní stát.
– Požadovat, aby jejich vlády vyzvaly ke stažení veškeré zahraniční vojenské přítomnosti na africké půdě, včetně armádních základen, aby ochránily naši suverenitu.
– Požadujte, aby naše vlády nedovolily žádné jiné zemi používat naši zemi nebo vzdušný prostor k vedení války s jinou africkou zemí.
– Požadovat, aby africké vlády zůstaly věrné zásadám neangažovanosti, a proto obnovily rovnováhu mezi vztahy Afriky a Západu, ekonomickými, politickými a kulturními
– Požadujte, aby válka proti terorismu nebyla používána jako záminka k uvěznění, exilu nebo vraždění hlasů volajících po skutečné změně.
– Požadovat, aby se mezinárodní problémy řešily prostřednictvím Organizace spojených národů. V tomto ohledu, protože v OSN dominují západní země, by měly být v Radě bezpečnosti OSN zahrnuty země „třetího světa“.
– Deklarují svou solidaritu s marginalizovanými lidmi v Asii, Latinské Americe, na Středním východě a ve Spojených státech.
– a měla by existovat opozice vůči všem formám terorismu bez ohledu na pachatele.
Dlouhodobé cíle:
– Ukončení neokolonialismu. Nakonec pouze skutečně nezávislá, demokratická a spravedlivá Afrika může zaručit budoucí porušování lidských práv. V souvislosti s tím by Afričané měli začít směřovat ke sjednocené Africe.
– Afričtí političtí aktivisté a hnutí by měli stát v čele výzev po sjednocené Africe. Dřívější pokusy o sjednocenou Afriku selhaly právě proto, že jsme proces nechali na politikech a vládách, kterým nikdy nešlo o zájmy Afričanů. Neměli bychom zapomínat, že Idi Amin i Arap Moi byli šéfy Organizace pro africkou jednotu (O.AU). V tomto ohledu se musíme znovu podívat, aktualizovat a zavázat se k panafrikánismu. Měl by to být panafrikánismus, který usiluje o skutečně demokratickou, jednotnou a rovnostářskou Afriku.
[I]. Ale reakce dvou afrikanistických historiků by neměla být překvapivá, protože nová moudrost je, že s koncem studené války Afrika přestala mít pro Spojené státy žádný zájem, kromě humanitárního.
[Ii] . http://www.twincities.com/mld/twincities/news/3919263.htm
http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/1672220.stm
[proti] . http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/africa/2251020.stm
[Vi] . Spojené státy se dopustily vážných chyb ve vedení svých zahraničních záležitostí, které měly neblahé důsledky dlouho po přijetí rozhodnutí. Bezvýhradná podpora íránského šáha vedla přímo k islámské revoluci v roce 1979. Poté se Spojené státy rozhodly vyzbrojit a financovat [islámské] mudžahedíny v Afghánistánu namísto podpory a povzbuzování umírněného křídla vlády Afghánistánu. To vedlo k Talibanu v Afghánistánu. Nejkatastrofičtější akcí Spojených států však bylo sabotovat rozhodnutí, které OSN pečlivě sešívala a které se týkalo stažení Sovětského svazu z Afghánistánu. Když se podíváte na tyto záležitosti, dojdete k závěru, že postoj Spojených států amerických je hrozbou pro světový mír. Protože to, co [Amerika] říká, je, že pokud se bojíte veta v Radě bezpečnosti, můžete jít ven a jednat a porušovat suverenitu jiných zemí. To je poselství, které vysílají do světa. To je třeba odsoudit co nejdůrazněji. A všimnete si, že Francie, Německo, Rusko, Čína jsou proti tomuto rozhodnutí. Je to zjevně rozhodnutí, které je motivováno přáním George W. Bushe potěšit zbrojní a ropný průmysl ve Spojených státech amerických. Když se podíváte na tyto faktory, uvidíte, že jednotlivec jako já, muž, který ztratil moc a vliv, nemůže být nikdy vhodným mediátorem (rozhovor pro Newsweek, 16. září 2002).
[xi]. http://usinfo.state.gov/topical/pol/terror/98081306.htm
[xiv] . http://www.nationaudio.com/News/DailyNation/Today/News/News0212200263a.html
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat