Zdroj: Irish Examiner
V červnu 1985, po havárii Air India u pobřeží Corku, byla mezinárodní korespondentka BBC Kate Adie jednou z prvních britských novinářů, kteří dorazili na letiště. RAF vyslalo dva vrtulníky Chinook na pomoc při hledání těl.
Jeden se právě vrátil z prohledávané oblasti a přistál na asfaltu. "Pojď," řekla mi Kate. Zastavil nás britský důstojník.
"Nemůžeš tam jít," řekl a ukázal na Chinook. "Do prdele," řekla Kate a pokračovala v chůzi. Nesměle jsem ho následoval.
Když jsem četl ságu Lary Marlowe o lásce, dobrodružství, odvaze a zármutku, ta scéna se mi vrátila. Přesně to by udělal Bob Fisk, řekl jsem si. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale byl to novinář, kterého jsem velmi obdivoval. Nebojácný a vysoce zásadový.
„Robert byl zčásti reportérem Tintinových chlapců a zčásti Jamesem Bondem,“ píše Lara v prologu.
„Jak roky plynuly, vystřídal je třetí Robert: neústupný křižák pro ukřivděné a utlačované národy, který s děsivou intenzitou katalogizoval zvěrstva a nespravedlnost. Úkolem novináře bylo „být neutrální a nezaujatý na straně těch, kteří trpí“, řekl.
Robert Fisk zemřel na mrtvici v nemocnici svatého Vincenta v Dublinu 30. října 2020. Bylo mu 75 let. S Larou byli rozvedeni 11 let a odloučeni mnohem déle. Ale zůstali v dobrém vztahu a psali si a mluvili spolu láskyplně.
Nenapsala, jak vysvětlila, biografii – místo toho je to kronika dvou desetiletí mezi jejich prvním setkáním a invazí do Iráku v roce 2003, poslední válkou, kterou společně pokrývali.
A od jejich prvního setkání v Damašku v roce 1983 toho bylo co zaznamenávat. V roce 1987 ji přesvědčil, aby odešla z Manhattanu, kde pracovala jako přidružená producentka CBS, a jejího prvního manžela, aby se k němu přidal. Po cestě se stala „vážnou žačkou v tom, co vtipně nazývám Fiskova škola žurnalistiky“. Ale jaká škola. Slovy Noama Chomského byl Fisk „skutečně skvělý novinář“.
Larin příběh je kaleidoskopem bombardovaných měst, aut s kulkami, zohavených těl a krutých tyranů. A láska. Když se poprvé setkali, popisuje jeho „nepotlačitelnou energii“ a pak dodává: „Irové by řekli, že je plný ďábla“. Neúnavně ji pronásleduje, píše dopisy z Bejrútu (města, které miloval) a zahrnuje romantické verše od Shakespeara po Marvell (autor 'To His Coy Mistress').
„Četl jsem Robertovy články v The Times téměř každý den od doby, kdy Izrael v červnu 1982 napadl Libanon. Pamatuji si jeho děsivé zprávy o masakrech v Sabře a Chatile. Také mě překvapuje, když zjišťuji, že slavný, neohrožený válečný korespondent existuje v reálném životě, ještě více mě překvapuje, když o mě projeví zájem.“
Čtenářům sděluje, že Fiskův první velký příběh (první z mnoha) byla série zpráv o průběhu druhé světové války rakouského prezidenta Kurta Waldheima, který byl v letech 1972 až 1982 generálním tajemníkem Organizace spojených národů. Robertových posedlostí: světová válka, arogance a autorita, lži a beztrestnost na vysokých místech.“
Waldheim sloužil v německé armádní rozvědce s „brutálními jednotkami, které popravily tisíce jugoslávských civilistů a partyzánů a deportovaly tisíce řeckých Židů do nacistických táborů smrti“.
Doufám, že se při příští návštěvě Paříže setkám s Larou Marlowe. Řeknu jí, jak moc obdivuji její bystré psaní o francouzské politice pro The Irish Times. Pak jí řeknu, že jsem na ni naštvaný. Když se zeptá proč, řeknu, že její vyprávění o novinářských skutcích Boba Fiska bylo bolestnou připomínkou toho, jak špatně jsem si vedl.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
1 Komentář
Robert Fisk je nejlepší novinář, jakého znám, a já jsem zhruba ve stejném věku, kdy zemřel. Poprvé jsem četl jeho Velkou válku za civilizaci, když jsem žil v Latinské Americe, a španělský překlad byl jediný, který jsem mohl získat. Byla asi o 300 stran delší než původní angličtina a její přečtení trvalo mnoho týdnů, nosil jsem ji v batohu nebo v tašce na knihy, kam jsem šel, a četl jsem ji celý den, kdykoli jsem mohl mít pár minut mezi úkoly. Od té doby jsem ji přečetla dvakrát.
Byl to úžasný člověk a po mnoha letech, bez ohledu na to, kde žiji a bylo to ve třech zemích, jde se mnou tato jeho velká kniha. V podstatě byl mým mentorem na Blízkém východě. Od té doby, co jsem specialista na Latinskou Ameriku, cesta s ním přes Blízký východ nebyla snadná ani přes známé území, ale stála za každou minutu, týden nebo rok. Myslím na něj podobně jako na neméně skvělého spisovatele Eduarda Galeana, který mě také provedl historií a celou Latinskou Amerikou. Oba žijí naštěstí svými spisy a nezřídka je vidí a poslouchají na Youtube.com.
Oba mi moc chybí. Jsou tu i další, jako Howard Zinn a Noam Chomsky, kteří mě vedli roky. Mluvil jsem s Robertem třikrát po telefonu a stále mám na stole pohlednici, kterou mi poslal z Libanonu. Dostanu tyto paměti od Lary Marlowe co nejrychleji. já děkuji
TP O'Mahony, že mě na to upozornil!