Než Donald Rumsfeld odešel z Pentagonu, ‚Transformační skupina‘, kterou vedl, spolupracovala s týmem izraelské armády na vývoji nápadů na kontrolu Palestinců poté, co se Izrael stáhne z okupovaných území. Eyal Weizman, izraelský akademik, který o této spolupráci psal, nám říká, že se to rozhodli udělat prostřednictvím neviditelné okupace: Izrael „zapečetí tvrdé obálky“ kolem palestinských měst a vytvoří „efekty“ namířené proti „lidským prvkům odporu“. '. Viděli jsme, jak byl tento koncept implementován v Beit Hanoun minulý týden, když izraelská armáda zabila 19 spících lidí raketovým útokem.
Svět se může těšit na další podobné. Podle Weizmana náčelník generálního štábu izraelských ozbrojených sil Dan Halutz potvrzuje, že izraelská armáda vidí konflikt jako ‚neřešitelný‘. „Přizpůsobilo se, aby fungovalo v prostředí nasyceném konfliktem a v budoucnosti permanentního násilí… vidí, že jedná těsně pod prahem mezinárodních sankcí… udržuje konflikt v plameni dostatečně nízko na to, aby izraelská společnost mohla žít a žít prosperovat v něm.“ Takže zde je další funkce separační zdi, kterou Izrael buduje: chránit izraelskou společnost před příliš blízkými znalostmi o brutálních činech, které jejich armáda provádí jejich jménem.
A přesto se izraelští intelektuálové diví nevolnosti, která svírá jejich zemi. Dva laureáti Nobelovy ceny, Yisrael Aumann a Aaron Ciechanover, byli nedávno citováni, jak naříkali nad ‚smrtelnou nemocí: vyčerpáním ducha… [rakovinou, která se rozšířila izraelskou společností‘. Připisují to jakémusi zobecněnému „sobectví“, o kterém si kupodivu myslí, že může být v pořádku ve Švýcarsku, ale ne v Izraeli. Říká se, že to nemá nic společného s ‚nepřítelem‘, protože oni dokážou nepřítele zvládnout svou ‚moudrostí a technologií‘. Opět, jak jsme viděli v Beit Hanoun.
Einstein, jejich významný předchůdce, vyjádřil vážné pochybnosti o politickém sionismu. Dopis, který podepsal, zveřejněný v New York Times v prosinci 1948, varoval před vznikem „strany svobody“ (budoucího premiéra) Menachema Begina v Izraeli. Citoval Deir Yassin, kde Begin a jeho přátelé před osmi měsíci zabili 240 mužů, žen a dětí a „byli hrdí na tento masakr“. „Tohle,“ pokračuje dopis, „je nezaměnitelný punc fašistické strany, pro kterou jsou terorismus... a zkreslování informací prostředkem a cílem je „vůdčí stát.“ Profesoři Aumann a Ciechanover by se mohli zamyslet nad tím, co by si Einstein myslel. scény v Beit Hanoun a Beit Lahiye za posledních několik týdnů.
David Grossman mnohým komentátorům připadal, jako by evokoval Hamleta ve svém vzpomínkovém projevu na Rabina ze 4. listopadu, zveřejněném v Guardianu. Ale když Grossman ve skutečnosti tvrdil, že ve státě Dánsko je něco shnilého, měl na mysli pouze to, že v Izraeli neexistuje „král“ – vůdce, „aby vyzval Palestince přes hlavy Hamásu“, aby zahájili další mírový proces. Ale mírové procesy, kterým byli Palestinci vystaveni, vedly pouze k jejich dalšímu vyvlastňování. Palestinci loni v lednu zvolili Hamás, protože dvě desetiletí interakce s různými izraelskými vládami politicky a morálně zruinovala sekulární palestinské vedení. Takže přání zapojit se do dalších rozhovorů, aby se „mírový proces“ vrátil na správnou cestu, je buď katastrofálně slepé, nebo vyjadřuje špatnou víru. Vždy to přichází s nářky nad ‚vznešeným‘ projektem, který se nějak pokazil.
Tajemstvím hnijícím v jádru státu Izrael je jeho odmítnutí přiznat, že sionistický projekt v Palestině – vytvořit stát založený na vyvlastnění nežidovských obyvatel země – nebyl nikdy ušlechtilý: země, po které toužil, byla domov jiných lidí a otcové izraelského národa je zabíjeli, terorizovali a vysídlili, aby projekt proměnili ve skutečnost. Ale palestinský národ žije dál – viditelně a hlučně a všude. Aby si Izrael vytvořil vlastní popírací hůl, musí popřít a potlačit palestinskou historii. Aby Palestince vnutila svůj design, musí nějak přimět Palestince zmizet. ‚Věci špatné, které začaly, se samy posilují nemocí‘; a tak etnikum pokračuje. Nový místopředseda vlády Avigdor Lieberman připravuje spiknutí proti Palestincům v Izraeli. Izraelská armáda zabíjí a terorizuje Palestince na Západním břehu Jordánu a v Gaze. Sionisté a jejich přátelé se zoufale snaží umlčet hlasy Palestiny a pro Palestinu. Mezitím Izrael trvá na tom, že je civilizovaný, slušný, mírumilovný – světlo pro národy. Jak může společnost chycená v takovém klamu vzkvétat? A jak mohou lidé žijící v rámci sionistického projektu jako privilegovaní židovští občané naříkat nad svým bojovým údělem nebo být z toho zmateni? Liberální Izraelci z levice by měli věnovat pozornost dalším bardovým větám: „Glamis zabil vraždu, a proto už Cawdor spát nebude; Macbeth už nebude spát.“
Izrael nebude v pořádku, dokud neuzná svou minulost a nenapraví ji. Proces má jméno: pravda a smíření. Izraelci nemohou zůstat v sionistickém rámci a profitovat z něj a myslet si o sobě, že jsou dobrými občany světa. Mnoho přemýšlivých a statečných Izraelců se rozhodlo. Někteří Izrael opustili, jiní zůstali. Prakticky všichni si dali za své životní poslání odhalit, jak sionismus skutečně funguje – a co to stojí.
Od roku 1988 se iniciativy, mírové rozhovory a cestovní mapy zaměřují na vytvoření palestinského státu na Západním břehu Jordánu a v Gaze s hlavním městem v Jeruzalémě a spravedlivé jednání palestinských uprchlíků. Po dobu 12 let se nic z toho nestalo a zprávy z první ruky rozhovorů v Camp Davidu v roce 2000 ukazují, že Izrael tehdy neměl politickou vůli učinit nezbytnou minimální nabídku. Pravděpodobně stále ne; odtud ‚zapečetěné obálky‘. Ale možná proto, že jde nyní o tak vysokou sázku, lidé znovu mluví o vizionářském řešení: sekulárním demokratickém státě, domovině pro Izraelce i Palestince.
Posledními knihami palestinského sociálního vědce Aliho Abunimaha a izraelského historika Ilana Pappého jsou knihy, které to dokazují. Nacházejí naději, jak to říká Pappé, v „těch částech židovské společnosti v Izraeli, které se rozhodly nechat se utvářet lidskými ohledy spíše než sionistickým sociálním inženýrstvím“ a ve „většině Palestinců, kteří se odmítli nechat být dehumanizovaní desetiletími brutální izraelské okupace a kteří navzdory letům vyhnání a útlaku stále doufají ve smíření“.
· Nejnovější knihou Ahdafa Soueifa je Mezzaterra: Fragments from the Common Ground [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat