Zdroj: Otevřená demokracie
Tyto řádky píšu v Kyjevě, zatímco je pod dělostřeleckým útokem.
Do poslední chvíle jsem doufal, že ruské jednotky nezahájí totální invazi. Nyní mohu jen poděkovat těm, kteří informace unikli americkým zpravodajským službám.
Včera jsem půl dne zvažoval, jestli se mám přidat k jednotce územní obrany. Během následující noci podepsal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj rozkaz k úplné mobilizaci a ruské jednotky se přesunuly a připravily se na obklíčení Kyjeva, což rozhodlo za mě.
Než se ale ujmem svého postu, rád bych západní levici sdělil, co si myslím o její reakci na ruskou agresi proti Ukrajině.
Především jsem vděčný těm levičákům, kteří nyní demonstrují na ruských ambasádách – dokonce i těm, kteří si dali čas na to, aby si uvědomili, že Rusko bylo v tomto konfliktu agresorem.
Jsem vděčný politikům, kteří podporují vyvíjení tlaku na Rusko, aby zastavilo invazi a stáhlo své jednotky.
A jsem vděčný za delegace britských a velšských poslanců, unionistů a aktivistů, kteří nás přišli podpořit a slyšet ve dnech před ruskou invazí.
Jsem také vděčný za Kampaň solidarity Ukrajiny ve Velké Británii za její dlouholetou pomoc.
Průběh tohoto smrtícího konfliktu není zdaleka jistý, ale z nedávných válek se lze poučit
Tento článek je o druhé části západní levice. Ti, kteří si představovali ‚agresi NATO na Ukrajině‘ a kteří neviděli ruskou agresi – jako např New Orleans kapitola Demokratických socialistů Ameriky (DSA).
Nebo Mezinárodní výbor DSA, který vydal a ostudné prohlášení Neřekl jsem jediné kritické slovo proti Rusku (Jsem velmi vděčný americkému profesorovi a aktivistovi Danu la Botzovi a ostatním za jejich kritika tohoto prohlášení).
Nebo ti, kteří kritizovali Ukrajinu za to, že neprovádí Minské dohody a mlčeli o jejich porušování ze strany Ruska a takzvaných ‚lidových republik‘.
Nebo ti, kteří zveličovali vliv krajní pravice na Ukrajině, ale nevšimli si krajní pravice v „lidových republikách“ a vyhýbali se kritice Putinovy konzervativní, nacionalistické a autoritářské politiky. Část odpovědnosti za to, co se děje, spočívá na vás.
To je součástí širšího fenoménu v západním „protiválečném“ hnutí, obvykle tzv "kampismus" od kritiků na levici. Britsko-syrská autorka a aktivistka Leila Al-Shami tomu dala silnější jméno: the "antiimperialismus idiotů". Přečtěte si její úžasnou esej z roku 2018, pokud jste tak ještě neučinili. Zopakuji zde pouze hlavní tezi: aktivita velké části západní ‚protiválečné‘ levice po válce v Sýrii neměla se zastavením války nic společného. Pouze se postavila proti západnímu vměšování, přičemž ignorovala, nebo dokonce podporovala zapojení Ruska a Íránu, nemluvě o jejich postoji k „legitimně zvolenému“ Asadovu režimu v Sýrii.
„Řada protiválečných organizací odůvodnila své mlčení o ruských a íránských intervencích argumentem, že ‚hlavní nepřítel je doma‘,“ napsal Al-Shami. "To je omlouvá od toho, aby provedli jakoukoli seriózní analýzu moci, která by určila, kdo jsou hlavní aktéři, kteří ve skutečnosti vedou válku."
Bohužel jsme viděli stejné ideologické klišé, které se opakovalo nad Ukrajinou. Dokonce i poté, co Rusko začátkem tohoto týdne uznalo nezávislost ‚Lidových republik‘, napsal Branko Marcetic, spisovatel časopisu American Left Jacobin. článek téměř plně oddán kritice USA. Když došlo na Putinovy činy, zašel jen tak daleko, že poznamenal, že ruský vůdce měl „signálově méně než příznivé ambice“. Vážně?
Nejsem příznivcem NATO. Vím, že po skončení studené války blok ztratil svou obrannou funkci a vedl agresivní politiku. Vím, že expanze NATO na východ podkopala úsilí zaměřené na jaderné odzbrojení a vytvoření systému společné bezpečnosti. NATO se snažilo marginalizovat roli OSN a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a zdiskreditovat je jako „nevýkonné organizace“. Minulost ale vrátit nemůžeme a při hledání východiska z této situace se musíme orientovat podle aktuální situace.
Kolikrát západní levice přednesla neformální sliby USA bývalému ruskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi o NATO (“ani jeden palec na východ”), a kolikrát se v něm zmínilo Budapešťské memorandum z roku 1994, které zaručuje suverenitu Ukrajiny? Jak často západní levice podporovala „legitimní bezpečnostní obavy“ Ruska, státu, který vlastní druhý největší jaderný arzenál na světě? A jak často připomínalo bezpečnostní obavy Ukrajiny, státu, který musel pod tlakem USA a Ruska vyměnit své jaderné zbraně za kus papíru (Budapešťské memorandum), které Putin v roce 2014 definitivně pošlapal? Napadlo někdy levicové kritiky NATO, že Ukrajina je hlavní obětí změn, které přineslo rozšíření NATO?
Západní levice znovu a znovu reagovala na kritiku Ruska zmínkou o americké agresi proti Afghánistánu, Iráku a dalším státům. Tyto státy je samozřejmě třeba zapojit do diskuse – ale jak přesně?
Argumentem levice by mělo být, že v roce 2003 jiné vlády nevyvinuly dostatečný tlak na Spojené státy kvůli Iráku. Ne, že by teď bylo potřeba na Rusko kvůli Ukrajině vyvíjet menší tlak.
Zjevná chyba
Představte si na okamžik, že v roce 2003, kdy se USA připravovaly na invazi do Iráku, se Rusko v posledních týdnech chovalo jako USA: s hrozbami eskalace.
Nyní si představte, co by v takové situaci mohla udělat ruská levice, podle dogmatu „náš hlavní nepřítel je doma“. Kritizovala by ruskou vládu za tuto „eskalaci“ s tím, že „neměla ohrozit meziimperialistické rozpory“? Každému je jasné, že takové chování by v takovém případě byla chyba. Proč to nebylo zřejmé v případě agrese proti Ukrajině?
Pokud by USA a Rusko dosáhly dohody a zahájily novou studenou válku proti Číně, bylo by to skutečně to, co jsme chtěli?
V dalším jakobínském článku ze začátku tohoto měsíce zašel Marcetic až tak daleko rčení že Tucker Carlson z Fox News měl „úplnou pravdu“ o „ukrajinské krizi“. Carlson udělal otázka „Strategická hodnota Ukrajiny pro Spojené státy“. Dokonce i Tariq Ali Nová levá recenze souhlasně citoval výpočet německého admirála Kay-Achima Schönbacha, který řekl, že dát Putinovi „respekt“ nad Ukrajinou je “nízké náklady, dokonce žádné náklady” vzhledem k tomu, že Rusko by mohlo být užitečným spojencem proti Číně. Myslíš to vážně? Pokud by USA a Rusko mohly dosáhnout dohody a zahájit novou studenou válku proti Číně jako spojencům, bylo by to skutečně to, co jsme chtěli?
Reforma OSN
Nejsem příznivcem liberálního internacionalismu. Socialisté by to měli kritizovat. To ale neznamená, že musíme podporovat rozdělení ‚sfér zájmů‘ mezi imperialistické státy. Místo hledání nové rovnováhy mezi těmito dvěma imperialismy musí levice bojovat za demokratizaci mezinárodního bezpečnostního řádu. Potřebujeme globální politiku a globální systém mezinárodní bezpečnosti. Máme to druhé: je to OSN. Ano, má spoustu nedostatků a často je předmětem spravedlivé kritiky. Ale kritizovat lze buď proto, abychom něco vyvrátili, nebo zlepšili. V případě OSN potřebujeme to druhé. Potřebujeme levicovou vizi reformy a demokratizace OSN.
To samozřejmě neznamená, že by levice měla podporovat všechna rozhodnutí OSN. Ale celkové posílení role OSN při řešení ozbrojených konfliktů by levici umožnilo minimalizovat význam vojensko-politických aliancí a snížit počet obětí. (V předchozí článek, napsal jsem, jak mohly mírové jednotky OSN pomoci vyřešit konflikt na Donbasu. Bohužel to nyní ztratilo svůj význam.) Koneckonců potřebujeme také OSN, aby vyřešila klimatickou krizi a další globální problémy. Neochota mnoha mezinárodních levičáků apelovat na ni je hrozná chyba.
Poté, co ruské jednotky napadly Ukrajinu, redaktor Jacobin's Europe David Broder napsal že levice „by se neměla omlouvat za to, že se postavila proti americké vojenské reakci“. To stejně nebyl Bidenův záměr, jak několikrát řekl. Ale velká část západní levice by měla upřímně přiznat, že se při formulaci své reakce na „ukrajinskou krizi“ úplně posrala.
Můj pohled
Na závěr krátce napíšu o sobě a svém pohledu.
V posledních osmi letech byla válka na Donbasu hlavním problémem, který rozděloval ukrajinskou levici. Každý z nás si svou pozici utvářel pod vlivem osobních zkušeností a dalších faktorů. Jiný ukrajinský levičák by tedy tento článek napsal jinak.
Narodil jsem se na Donbasu, ale v ukrajinsky mluvící a nacionalistické rodině. Můj otec se v 1990. letech zapojil do krajní pravice, když pozoroval ekonomický úpadek Ukrajiny a obohacování bývalého vedení komunistické strany, proti kterému bojoval od poloviny osmdesátých let. Samozřejmě má velmi protiruské, ale i protiamerické názory. Dodnes si pamatuji jeho slova z 1980. září 11. Když sledoval pád Dvojčat v televizi, řekl, že odpovědní byli ‚hrdinové‘ (už si to nemyslí – teď věří, že je Američané vyhodili do vzduchu schválně).
Když v roce 2014 začala válka na Donbasu, můj otec vstoupil jako dobrovolník do krajně pravicového praporu Aidar, moje matka uprchla z Luhansku a dědeček s babičkou zůstali ve své vesnici, která spadala pod kontrolu ‚Luhanské lidové republiky‘. Můj dědeček odsoudil ukrajinskou euromajdanskou revoluci. Podporuje Putina, který, jak říká, „obnovil pořádek v Rusku“. Přesto se všichni snažíme spolu dál mluvit (i když ne o politice) a pomáhat si. Snažím se jim být sympatický. Vždyť můj děda s babičkou celý život pracovali v JZD. Můj otec byl stavební dělník. Život k nim nebyl laskavý.
Události roku 2014 – revoluce následovaná válkou – mě posunuly opačným směrem než většinu lidí na Ukrajině. Válka ve mně zabila nacionalismus a posunula mě doleva. Chci bojovat za lepší budoucnost lidstva a ne národa. Moji rodiče se svým postsovětským traumatem mým socialistickým názorům nerozumí. Můj otec je blahosklonný k mému ‚pacifismu‘ a vedli jsme ošklivý rozhovor poté, co jsem se objevil na antifašistickém protestu s demonstrací vyzývající k rozpuštění krajně pravicového pluku Azov.
Když se Volodymyr Zelenskyj stal na jaře 2019 prezidentem Ukrajiny, doufal jsem, že by to mohlo zabránit katastrofě, která se nyní odehrává. Ostatně je těžké démonizovat rusky mluvícího prezidenta, který zvítězil s mírovým programem pro Donbas a jehož vtipy byly oblíbené mezi Ukrajinci i Rusy. Bohužel jsem se spletl. Zatímco Zelenského vítězství změnilo postoj mnoha Rusů k Ukrajině, nezabránilo to válce.
V posledních letech jsem psal o mírovém procesu a o civilních obětech na obou stranách války na Donbasu. Snažil jsem se podporovat dialog. Ale tohle všechno teď vyhořelo. Žádný kompromis nebude. Putin si může plánovat, co chce, ale i kdyby Rusko obsadilo Kyjev a dosadilo jeho okupační vládu, budeme se tomu bránit. Boj bude trvat, dokud se Rusko nedostane z Ukrajiny a nezaplatí za všechny oběti a veškerou zkázu.
Moje poslední slova jsou proto adresována ruskému lidu: pospěšte si a svrhněte Putinův režim. Je to ve vašem i našem zájmu.
Taras Bilous je ukrajinský historik a aktivista organizace Social Movement. Jako redaktor pro Commons: Journal of social critique, věnuje se tématům války a nacionalismu.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat