Zdroj: Tribune
Rok 2010 byl koncem „konce historie“. Začalo to ve stínu největšího finančního krachu od Velké hospodářské krize a bylo to desetiletí, ve kterém nespravedlnost úsporných opatření strhla sociální strukturu a odsunula politiku třetí strany do zpětného zrcátka.
V Británii toto desetiletí začalo ikonickým studentským protestním hnutím, vzestupem UK Uncut a „pochodem za alternativu“ TUC. Tyto protesty proti politickému a ekonomickému uspořádání brzy dosáhly celosvětového významu se vzestupem Occupy Wall Street v New Yorku spolu s pohyby na náměstích ve Španělsku a Řecku.
Zanedlouho by se tyto země dostaly do čela pokusů zvolit levicové vlády v opozici vůči úsporným opatřením Evropské unie, pokusům, které samy předznamenaly vzestup Corbyna a Sanderse.
Pro levici to bylo bouřlivé období, období, ve kterém utrpěla seismické porážky, ale také si získala publikum daleko přesahující všechny, které viděla od počátku 1990. let. Abychom posoudili jeho důsledky Tribuna posadil se s Leo Panitchem, spolueditorem Socialistický rejstřík.
Když se podíváte zpět na poslední desetiletí na levici, můžete identifikovat tři fáze. Začíná momentem Occupy, horizontalistickou reakcí na finanční krizi, která se vyhýbala stranické politice. Pak tu máte vývoj od „pohybů náměstí“ po Evropě k novým levicovým stranám různého druhu, jako je SYRIZA v Řecku a Podemos ve Španělsku. Na konci dekády máte tento pokus dlouholetých levicových stran získat moc v tradičních levicových stranách v jejich příslušných zemích, jako je Británie a Spojené státy. Jak byste tyto zážitky charakterizoval? Do jaké míry bylo podle vás dosaženo pokroku?
Myslím, že byl učiněn obrovský pokrok. Viděli jsme pohyb od protestu k politice. Byl to krátký most od policejní nepokoje proti demonstraci G20 zde v Torontu v roce 2010 k Occupy Wall Street a Španělsku rozhořčení o rok později. Z toho je cesta, kterou můžete sledovat až ke zvolení Jeremyho Corbyna vůdcem Labouristické strany v roce 2015 a ke kandidatuře Bernieho Sanderse v roce 2016 ve Spojených státech.
Byly to pozoruhodné politické události. Lidé si začali uvědomovat před deseti lety, kdy vznikly strany jako SYRIZA a Die Linke, že můžete protestovat navždy – dokonce i pomocí velkých a působivých protestů – aniž byste změnili svět. Protesty proti WTO začaly v roce 1995, pak dosáhly vrcholu v Seattlu v roce 1999, po nich následovaly masové protiválečné protesty na počátku 2000. století. Byly to důkazy, že neoliberalismus byl ve skutečnosti mnohem méně populární, než si lidé představovali. Ale jak protesty pokračovaly, lidé zjistili, že je potřeba více. Nikdo se neposadil a nepřišel na to ani nedával demonstrantům pokyny.
Vyžadovalo to určité kreativní vedení, jako když Alexis Tsipras v roce 2012 řekl, že „se spojíme s kýmkoli, abychom vytvořili vládu a zastavili mučení“, nebo když Pablo Iglesias řekl, že „musíme přejít z náměstí k nějakému vztahu se státem“. Ve Spojeném království bylo Corbynovi zapotřebí, aby řekl, když to žádný jiný poslanec za Socialistic Campaign Group nevyslovil: „Budu kandidovat do vedení.“ Jeho kampaň v mnoha ohledech stavěla na letech hnutí a kampaní proti úsporným opatřením, ale tento okamžik dokázal podnítit něco, co je daleko přesahovalo. Využilo to hluboké nadšení pro změnu, které tyto protesty představovaly, ale které nebylo schopné věci zásadně změnit. Sanders byl v posledních letech hodně stejný.
Dnes, i po porážce ve všeobecných volbách, má Momentum 40,000 60,000 členů. Ve Spojených státech je podobně XNUMX XNUMX členů Demokratických socialistů Ameriky. To jsou věci, na kterých se dá stavět. To neznamená, že tyto organizace mají vždy politicky jasno nebo vědí, kam směřují – často ne. Neznamená to, že udělali dost pro zapuštění hlubokých kořenů v dělnických komunitách, ačkoli si to mnozí zúčastnění chtějí. Jde ale o důležitý historický vývoj a je zásadní, aby Corbynova porážka nevedla k jejich demoralizaci.
Kde stojí otázka strany po tomto desetiletí? Je jasné, že jedna část toho, co jste právě nastínili, je pohyb z ulic do stran. Přesto se to stalo v různých podobách: SYRIZA sdružovala existující radikálně levicové skupiny, Podemos byla populistická strana založená na digitálním organizování a komunikační strategii a v Británii to byl pokus vrátit historickou stranu dělnického hnutí zpět doleva- křídelní politika. Co říkáte na tyto různé modely?
V 1960. letech byl tento druh kreativity v ulicích, který vedl k vytvoření historických sociálních hnutí za osvobození a proti válce. Moje generace už tehdy cítila, že historické strany dělnické třídy proběhly jako hybatelé transformativní společenské změny. To neznamená, že bychom si mysleli, že stranické aparáty, poslanci, radní, instituce nemají dlouhou životnost. Viděli jsme, že ano. Ale uznali jsme, že už nebudou transformační.
Vydali jsme se tedy na kurz zakládání nových masových stran. Někteří, ne já, si dali za úkol najít lepší leninismus. Jiní, v mnohem menším počtu, se snažili najít lepší maoismus. Někteří z nás se pokusili založit nové masové demokratické socialistické strany, takové, které by využívaly internacionálu z doby před první světovou válkou jako vzor, ale snažily se nestát tak kooptovanými a oligarchickými. Moje generace v každém z těchto snah selhala. Mladší generace se opět vydala touto cestou.
V některých ohledech bylo překvapivé – jistě pro lidi jako já, kteří sledovali předchozí pokusy o transformaci Labouristické strany v 1970. a 80. letech – vidět, jak socialista získal vedení. Ale podnítil stejnou energii, která v té době mobilizovala tyto nové strany v jiných zemích Evropy, což bylo zjevně mocné. Stojí za zmínku, že mnohé z těchto novějších stran mají nyní různé druhy obchodů se starými sociálně demokratickými stranami. Ve Španělsku jsou ve skutečnosti v koaliční vládě. Dochází tedy k jakémusi sbližování těchto zkušeností.
Ať už byla zvolena jakákoli cesta – budování nových stran nebo snaha vrátit ty staré zpět doleva – nikdy to nebude snadné. Existuje nebezpečí, že i nové strany v zemích s poměrným volebním systémem se „sociálně demokratizují“ ve špatném smyslu tohoto slova. Můžeme vidět, že se to nyní děje se SYRIZA pod Tsiprasem. V některých ohledech jsou síly, které nyní působí uvnitř Labouristické strany a uvnitř Demokratické strany ve Spojených státech, před těmito tendencemi více na pozoru, jsou si více vědomy starých problémů vyhloubených, shora dolů, centralizovaných stran.
Pokaždé, když došlo k tomuto pokusu o transformaci Labouristické strany – a stalo se to mnohokrát –, byl to výsledek velké krize kapitalismu. V prvních desetiletích minulého století došlo k Velké hospodářské krizi a Ramsay MacDonald vzal stranu do národní vlády, zavedl tvrdé škrty na pojištění v nezaměstnanosti a snažil se věci řešit zprava. MacDonaldova frakce se stala National Labour a Labour Party sama vyhrála ve volbách v roce 1931 pouze padesát křesel. Labouristé se poté přesunuli doleva a za svého vůdce zvolili radikálního pacifistu a socialistu George Lansburyho.
Byla to doba obrovských pochodů nezaměstnanosti a velké touhy po změně, ale Lansbury a Labour Party v parlamentu se obecněji snažily rezonovat s náladou venku. Poté, těsně před volbami v roce 1935, labouristická konference odmítla jeho linii přezbrojení – Lansbury byl oponován jako pacifista – a rezignoval na vedení. Krátce poté labouristé získali zpět asi 100 křesel ve všeobecných volbách pod vedením Clementa Attleeho. Attlee samozřejmě vyhrál všeobecné volby v roce 1945 a vedl velkou poválečnou labouristickou vládu. Ale s výjimkou Bevana, který samozřejmě vybudoval NHS, to byla vláda, ve které byla levice z velké části marginalizována.
V tomto období dokonce i mnoho dříve levicových poslanců rychle přijalo vyrovnání kapitálem, na které dohlížela vláda. Přijali, že znárodnění bude omezené a nebude mít nic společného s průmyslovou demokracií, i když v raných fázích odbory hlasovaly pro dělnickou kontrolu na konferencích práce. Stafford Cripps, který byl jedním ze zakladatelů Tribuna který byl ve 1930. letech vnímán jako marxista, se koncem 1940. let stal velmi konvenčním státním kancléřem a zavedl mzdové omezení. Bevan byl samozřejmě výjimkou – skutečně se mu podařilo provést radikální reformu v budování Národní zdravotní služby na levicových liniích, i když připustil, že k tomu musel lékařům ‚nacpat ústa zlatem‘.
Bevanité, kteří tehdy vedli Tribuna, stejně jako Michael Foot, stáli mimo vládu z roku 1945 a kritizovali její omezení. Ve skutečnosti zůstali na okraji až do 1960. let, kdy se bývalý Tribunite v Haroldu Wilsonovi stal premiérem. Někteří z nich vstoupili do jeho kabinetu – ale byla to vláda extrémně zklamaná. Právě za Wilsona se poprvé začaly projevovat rozpory poválečné sociální demokracie a urovnání se rozpadalo, zvláště když koncem 1960. let začal do Londýna proudit finanční kapitál. Za Wilsona se omezení mezd stalo téměř hlavním cílem labouristické vlády, která disciplinovala odbory, aby zajistila, že se ekonomická krize neprohloubí. V 1970. letech se to ještě zhoršilo. V té době však velká protestní a sociální hnutí v 1960. letech začala měnit politickou scénu a podněcovat novou levici.
Bennité byli samozřejmě těmi, kdo se pokusili převzít tyto energie do Labouristické strany a transformovat ji demokratičtějším směrem. Lidé jako Jeremy Corbyn a John McDonnell byli vytvořeni tímto úsilím posunout stranu doleva, poučit se z práce sociálních hnutí v předchozích letech a rozvinout ji. To byl podle mého názoru nejpůsobivější pokus v jakékoli sociálně-demokratické straně v dějinách vzít stranu, která se stala zkostnatělou, byrokratizovanou a kooptovanou kapitálem, a učinit z ní znovu sílu pro změnu s demokratickou socialistickou politikou. Tony Benn pro ni stavěl půdu od roku 1969, kdy řekl, že „musíme jít nad rámec poválečných reforem“, že pokud nenapadneme kapitál a nepřevezmeme kontrolu nad investičním procesem, o tyto reformy přijdeme. Viděl neoliberalismus, než se to stalo.
Společně s Kampaní za demokracii labouristické strany (CLPD) Benn bojoval v desetiletém boji za demokracii a socialismus uvnitř strany. CLPD říkávala „pokud nemůžete demokratizovat Labour Party, nemůžete demokratizovat britský stát“. Pokusy Bennitů o reformu strany zůstávají aktuální i dnes – činí poslance odpovědnými členům s opětovným výběrem, což jim dává právo volit vůdce a činí kabinet odpovědným konferenci Labouristů za svou politiku. Myslím, že Foot vzal na svá bedra potřebu stranické jednoty odpovědným způsobem – ale víme, co se tehdy stalo.
Po Footovi přišel Neil Kinnock – další postava, která byla nalevo a využila svého vedení k ukáznění Bennitů a také k vytlačení dalších, jako je Militant Tendency, ze strany. To zase položilo základy pro vznik New Labour v 1990. letech. Tento projekt ukončil jakoukoli myšlenku, že se labouristé zásadně vymaní z neoliberalismu. Z toho plyne ponaučení, že je velmi těžké tyto strany transformovat. Existují však povzbudivé signály — velikost Momentum, role levicových odborů při podpoře korbynismu. Je toho hodně, co je třeba říci k boji o pokračování úsilí v příštích letech. Ale nebude to provedeno v rámci úsilí, které staví sjednocení strany do popředí a středu. To byla vizitka všech předchozích projektů na porážku a marginalizaci levice.
Chci se také zeptat na samotnou dělnickou třídu. Na začátku tohoto desetiletí, v letech po krachu, jste měli v mnoha zemích přísné úsporné programy a to, co zbylo ze sociálního státu, bylo napadeno. Ve stejné době došlo k nárůstu pracovních příležitostí a nejistého zaměstnání a útoků v mnoha zemích – jako v Řecku, Španělsku, Británii, Francii – na samotné odbory. Ale podíváme-li se na statistiky o dnech ztracených kvůli stávkovým akcím a hustotě odborů, nedošlo k výraznému nárůstu členství v odborech ani třídního boje. Co nám to říká o těchto levicových projektech poslední dekády?
Nakonec jde o úspěch neoliberálů v tom, že zlomili hřbet odborářské militantnosti, která byla reakcí na hospodářskou krizi 1970. let. To byl jeden velký rozdíl mezi bennismem a corbynismem. V případě Tonyho Benna jste měli po celé zemi skutečné hnutí organizování pracovišť a bojů, pak jste samozřejmě v 1980. letech měli také události, jako byla stávka horníků. To ale vedlo, jak víme, k velké porážce odborového hnutí.
Vláda Thatcherové vedla válku s odborovým hnutím a je třeba si položit otázku: proč to odbory nemohly zastavit? Odpověď na to je třeba hledat v tom, jak se v průběhu století vyvíjely samotné odbory, zejména v poválečném období, jak byly vtaženy do korporativistických vztahů se státem a byly přitom demobilizovány. Kromě toho se nikdy nestali „školami socialismu“, ve které Marx a Engels doufali. I když byli silní a vyhrávali věci, stále více vyhrávali věci pro své členy, aby mohli plnit roli, kterou jim jako individuální spotřebitelé přisuzují moderní kapitalismus. Členové v té době věděli, že jediný způsob, jak zlepšit podmínky, je shromáždit se na svém pracovišti a požadovat to. Zlepšení, která však požadovali, byla stále více taková, aby se mohli aktivněji podílet na trhu jako jednotliví spotřebitelé.
Vize převzetí moci na pracovišti, změna vlastníků věcí, řešení sociálních potřeb se postupně vytrácela. Hlavním příkladem toho jsou samozřejmě Spojené státy, kde se odbory nějakým způsobem podílely na privatizaci sociálního státu prostřednictvím zdravotnictví. Pracovníkům v odborech bylo poskytnuto zaručené pojistné krytí prostřednictvím soukromých systémů, zatímco veřejné systémy byly demontovány a pracovníci, kteří nejsou v odborech, byli předhozeni vlkům. Ale není to jen americká otázka. Když se v Evropě odehrály velké třídní boje v 1960. a 70. letech, byly z velké části orientovány na možnost vlastnit ledničku nebo si koupit auto. Šlo jim spíše o to, aby k tomuto druhu společnosti měli přístup více vrstev, než aby ji měnili. Bylo v tom také antiautoritářství – nebudu se šátrat, nebo kdybyste byla žena, nebudu obtěžována – ale ve skutečnosti to nebylo politický třídního boje, jehož cílem bylo změnit, která třída byla ve společnosti u moci.
Během 1970. let Tony Benn chodil na stranické a odborové konference a někdy kritizoval úředníky za to, že nevzdělávali členy o politice a potřebě průmyslové demokracie. Mluvil by také šířeji, řekl by: „Ví vaši sousedé, co děláte jako odborář? Vědí, proč to děláš?“ Kladl si otázku, zda odboráři vydrží s odbory i v těžkých časech, zda existuje hlubší závazek. Pokud nemáte odbory, které se podílejí na formování třídy, na překonávání rozdílů mezi zdravotní sestrou a horníkem, uvnitř třídy samotné a na budování třídy pro sebe, pak vám zbude pracovní- třídu, kterou lze vybrat z odvětví po odvětví.
Když to vidíte jako pozadí, není těžké pochopit, jak se prekarizace v posledních letech vyvíjela. Zánik odborů a také jejich měnící se charakter, kdy mladý učitel, jakkoli proletarizovaný, nemá stejné třídní zkušenosti jako průmyslový dělník, vytváří dnes velmi odlišné prostředí.
Bylo by spravedlivé říci, že jsme se v této době pokusili překonat relativně nízkou úroveň třídního boje s politickou náhražkou? To neznamená, že to byl špatný postup, ale že jsme zvolili socialistického vůdce labouristické strany bez jakéhokoli růstu militantnosti na pracovišti nebo rozvoje skutečného dělnického hnutí. Za těchto podmínek je těžké vyhrát. Co můžeme v příštích deseti letech udělat pro to, abychom se nesnažili vše dělat znovu shora, ale aby naše levicové projekty mohly být podpořeny obnovenou bojovností na pracovišti?
Nepíšeme historii podle našich vlastních podmínek. Myslím, že spousta lidí by doufala, že vzestup Corbyna – který důsledně podporoval odbory a problémy zaměstnanců – půjde ruku v ruce se zvýšením aktivity na pracovišti. Jistě, to byl jeden z důvodů, proč Corbyn získal tak silnou podporu levicových odborářů; a mnoho odborů v Británii přicházelo k myšlence, že existuje spojení mezi širšími hnutími a tím, co se děje na pracovišti, můžete to vidět na roli, kterou hrály ve věcech jako Stop the War a People's Assembly.
Je jistě pravda, že Corbyn přivedl do politiky obrovské množství mladých lidí. Musíte doufat, že je tu pro ně kapacita, aby se stali aktivními na svých pracovištích, že podstupují boje ve svém vlastním životě a účastní se této třídní formace. Podobně jsem nedávno mluvil s mladšími členy DSA ve Spojených státech. Jeden z nich, Meagan Day, popisoval jejich nedávnou kampaň v Kalifornii, kde podpořili černošskou aktivistku z dělnické třídy [Jovanku Beckles] na státní shromáždění. Nevyhráli, ale řekla, že skutečnou hodnotou kampaně byly kořeny, které vybudovali v černošských dělnických komunitách. To znamenalo, že když v lednu a únoru loňského roku došlo ke stávce učitelů, byl to Oakland DSA, kdo organizoval školní obědy mimo hlídkovou čáru, takže místní rodiny nemusely překračovat stávku, aby dostaly jídlo pro jejich děti.
Lidé se mění díky jejich zapojení do projektů, jako jsou ty kolem Corbyna a Sanderse. Proces snahy vybudovat stranu, která dokáže transformovat stát sám, vytváří v lidech širší schopnost dívat se na svět jinak. Když získáte lidi pro takový projekt, jsou připraveni se obětovat – a každý ví, že bez obětí nevyhrajete stávku. Ani bez kolektivizace části svého života nevyhrajete stávku, a to znamená být v hnutí. Stávky se zřídkakdy vyhrávají bez kolektivních institucí na místní úrovni, které lidem pomáhají prokouknout boj. Je to dlouhý a pomalý proces, který zahrnuje lidi, kteří se oddají, aby se stali organizátory.
Definující charakteristikou korbynismu byla pravděpodobně jeho generační politika – to je nejostřejší rozdělení a nejvýraznější posun, jaký jsme viděli v posledních dvou volbách. Corbynovou základnou byli nakonec mladí lidé, kteří se zabývali skutečnými třídními otázkami: nízké mzdy, vysoké nájmy, studentské dluhy. Mnozí z nich viděli v Corbynově Labouristické straně možnost, jak zlepšit svůj život. Co byste jako někdo, kdo se pohybuje po desetiletí na levici, poradil této nastupující generaci socialistů?
Je snadné radit, mnohem těžší je ji dodržovat. Myslím, že tato generace se skutečně kreativně vrhla do volební politiky – nejen v roce 2017, ale i v roce 2019 – a vytvořila některé z nejživějších kampaní, jaké jsme za dlouhou dobu viděli. Prokázali obrovskou obětavost a obětavost. Těžká odpověď na vaši otázku je, že skutečná změna znamená dělat to na trvalejším základě. To je těžké, zvláště pokud jste v prekérní situaci.
Ale na levici je taková tradice. Mnoho starých organizátorů bylo nejistých. Šli do míst, která neznali, do míst, která potřebovala zorganizovat. Spali na podlaze lidí a v jejich podkrovích, sdíleli jídlo. Byly nedílnou součástí budování kolektivní kapacity pracujících zapojit se do třídního boje. To nelze dělat izolovaně – mělo by to být provedeno společně s odborovým hnutím. Vzpomínám si, že jedna vedoucí postava v Unite se mnou jednou mluvila o potřebě mít Momentum in Unite. Když máte všechny ty mladé lidi s takovým nadšením, z nichž mnozí mají obtížné pracovní podmínky, z nichž mnozí jsou již socialisté, měli by odboroví předáci přemýšlet o tom, jak je přimět k oživení jejich vlastních organizací.
Pokud jde o Momentum, potřebujeme organizaci, která přesahuje jen podporu Corbyna ve volbách. Nebo vyhrát znovuzvolení a další demokratické reformy uvnitř strany. Musí se trvale zapojit do výuky lidí, jak být organizátory, a do rozvoje vlastního politického vzdělání svých členů, aby mohli pracovat na základně a zapojit se do toho, co je dnes třeba vnímat jako třídní reformaci. Organizátoři musí usnadnit proces, kdy jezdec Uber Eats, pracovník call centra, pracovník ve skladu, a dřívější profesionálové jako učitelé, kteří jsou proletarizováni, se všichni uznávají jako součást nové dělnické třídy.
Myslím, že mou největší radou by bylo zavázat se na dlouhou trať. Smyslem okamžiku je říci „zbývá nám jen pět nebo deset let“ kvůli hloubce klimatické nouze. Tento druh sloganu byl navržen tak, aby přiměl lidi, aby viděli, jak vážné věci jsou. Ale jako politická strategie je to slepá ulička. Nemůžeme uvažovat v těchto pojmech, bez ohledu na to, jak zoufalá je klimatická situace. Musíme být schopni uvažovat v horizontu deseti, patnácti nebo dvaceti let. Je třeba provést základní třídní a organizační přestavbu. Chce to čas.
I kdyby Corbyn v prosincových volbách získal pluralitu, stále by byl nucen vládnout nejen se SNP nebo liberály, ale s mnoha poslanci ve vlastní straně, kteří se nehlásí k socialismu. Kolik by toho skutečně dokázal bez dlouhodobějšího organizování mimo vládu? Bez přestavby třídních institucí? Bez politického vzdělání? Musíme v tom být střízliví, je to dlouhý boj.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat