A
mladá žena, která si říká Riverbend, napsala 24. srpna 2003:
„Jsem absolvent informatiky. Před válkou jsem byl
pracuje v irácké databázové/softwarové společnosti v Bagdádu jako programátor/síť
správce. Bylo to únavné, lámalo to záda, bylo to podivínské,
a bylo to úžasné. Bez ohledu na to, co kdo slyšel, ženy v Iráku
byly na tom mnohem lépe než ženy v jiných částech arabského světa – a
některé části západního světa. Měli jsme stejné platy. Byli jsme
lékaři, právníci, zdravotní sestry, učitelé, profesoři, architekti, programátoři,
a více. Nyní ženy již nemohou opustit své domovy samy."
(river- bendblog.blogspot.com).
Ona
je jedním z bloggerů z Iráku, který denně vede webové deníky
dopad války na jejich životy a životy jejich okolí.
Jako žena dává Riverbend také nahlédnout do bojů a
obavy z iráckých žen, které v chaosu bojují vlastní válku
a bezpráví, kterým je nyní Irák.
Co
obává se nárůstu fundamentalismu: „Před válkou asi
50 procent vysokoškoláků byly ženy a více než 50 procent
pracovní sílu tvořily ženy. Už tak ne. My jsme
vidět děsivý nárůst fundamentalismu v Iráku... Před
povolání jsem se víceméně oblékal tak, jak jsem chtěl. žil jsem
v džínách a bavlněných kalhotách a pohodlných košilích. Teď už ne
odvažte se vyjít z domu bez dlouhé sukně a volné košile (nejlépe
s dlouhými rukávy). Dívka v džínách riskuje, že bude napadena, unesena,
nebo uraženi fundamentalisty, kteří byli ‚osvobozeni‘.“
Ona
má naději, že válka může jednoho dne skončit a že americké síly
v určitém okamžiku opustí Irák. Naděje se při pomyšlení mění ve strach
o budoucnosti hidžábové domácnosti pod fundamentalistickým diktátem.
Poválečný vzestup konzervativních islamistických organizací v roce 2003 nastal
vystavuje irácké ženy riziku, že ztratí ještě více práv a svobod
které měli během velké části vlády Saddáma Husajna, jako např
právo na vzdělání, práci, právo řídit, volit a být v politice
úřadu, podle Human Rights Watch („Climate of Fear“,
Human Rights Watch, červenec 2003).
Poválečný
nejistota způsobila, že mnoho žen nemohlo opustit své domovy
mužského člena rodiny, aby je doprovodil. Před válkou v roce 2003 irácká
ženy a dívky se mohly pohybovat nezávisle. irácké ženy
patřil k nejvzdělanějším v regionu. Byli součástí
pracovní síly a viditelné téměř na všech úrovních státních institucí
a byrokracie. V těchto dnech však náboženská nesnášenlivost, násilná
přibývalo vloupání, gangů podobných mafii, které se v noci potulují po městech
sexuální násilí, stejně jako militantní odpor a američtí odstřelovači,
zatlačili ženy do pozadí.
At
Během ní bylo znásilněno nejméně 400 žen a dívek ve věku 8 let
nebo bezprostředně po válce, podle HRW. Nedostatečné hlášení
kvůli stigmatu vůči obětem sexuálního násilí to znamená
skutečné číslo bylo pravděpodobně mnohem vyšší. V Iráku jsou ženy stále
vnímáno jako konečný rezervoár tradičních hodnot a jakékoli skvrny
na jejich čest se trestá smrtí. Strach ze znásilnění tedy existuje
zhoršené výskytem „vražd ze cti“. The
rodinní příslušníci žen, o kterých je známo, že mají nebo často jen tuší
zejména „porušování“ kodexů chování
s ohledem na zachování jejich panenství před svatbou, může zabíjet
ženu, aby obnovil čest rodiny. Tento fenomén
je silnější ve venkovských oblastech, přesto se všude udělují mírné tresty
zemi pachatelům z důvodů „čestné motivace“.
Diskriminace
proti ženám je v irácké ústavě zakázáno, ale zákony stále
obsahují ustanovení, která ženám upírají práva a kontrolu nad jejich životy
nebo je neochrání před násilím. Přechodná správa
Zákon (TAL) z března 2004 – ve skutečnosti prozatímní ústava – uvádí:
„Všichni Iráčané jsou si rovni ve svých právech bez ohledu na pohlaví,
sekta, názor, přesvědčení, národnost, náboženství nebo původ a oni
před zákonem jsou si všichni rovni. Diskriminace iráckého občana
na základě jeho pohlaví, národnosti, náboženství nebo původu
zakázáno“ (článek 12). TAL však neobsahuje žádný odkaz
k rozsáhlým právním reformám potřebným k odstranění diskriminačních ustanovení
z trestních zákonů, zákonů o osobním stavu a státní příslušnosti.
Přes
Závazky Iráku podle mezinárodních smluv o lidských právech
a její vlastní ústava, ženy v Iráku nadále čelí různým
formy diskriminace v legislativě a praxi. Ženy mají
byli také vystaveni riziku mučení nebo špatného zacházení jako zadržovaní
vazbě sil pod vedením USA. Zprávy o mučení a nelidském
zacházení se zadržovanými ve věznici Abu Ghraib a v dalších amerických věznicích
centra v Iráku zahrnula obvinění, že ženy byly vystaveny
k sexuálnímu zneužívání, případně včetně znásilnění. Několik zadržených žen
po propuštění z vazby hovořili s Amnesty International
pod podmínkou anonymity. Hlásili bití, vyhrožování znásilněním,
ponižující zacházení a dlouhá období samovazby
(„Irák: Desetiletí utrpení, nyní si ženy zaslouží lepší,“
Amnesty International, únor 2005).
Kdy
násilí a konflikty propuknou, ženy mají tendenci trpět genderově specifické
způsoby kromě utrpení, které snáší veškeré obyvatelstvo.
Přesto jakákoli zmínka o útrapách, ke kterým jsou irácké ženy nuceny
tvář musí vzdát hold důstojnosti, lidskosti a odvaze
těchto žen. Bojují o přežití a starají se o své
děti důmyslným způsobem.
Domácnost
řízení v souvislosti s výpadky elektřiny a nedostatkem vody
je časově náročné, vyčerpávající a frustrující, přesto tyto ženy
dělají to, často jako vdovy. Navzdory mužskému doprovodu jsou ženy
stále požadují opustit své domovy a zachovat si nějaké zdání
normality v jejich životě. Tváří v tvář výhrůžkám smrtí, ženy
objevují se a požadují větší práva a svobody a slovo
při rekonstrukci své země.
irácký
ženy vedly skupinu svědků cestujících ke Světovému tribunálu
o Iráku v Istanbulu, aby se připojili k právníkům v oblasti lidských práv, profesorům, reportérům,
a odborníci, kteří se sešli z celého světa, aby dokumentovali
nespravedlnosti vyskytující se v Iráku (www.worldtribunal.org). irácký
spisovatelka a novinářka Hana Ibrahim, v současnosti předsedkyně Women's
Bude organizace, potvrzeno: „Ode dne, kdy byla okupace
začalo v Iráku systematické porušování žen a jejich
práv. Byli uneseni, znásilněni a dokonce převezeni do jiných zemí
pracovat.
Ibrahim
řekl: "Budeme pokračovat v odporu v Iráku také pro vás."
pro nás, protože Amerika není osudem lidstva. Ony
nejsou mocí vládnout světu v budoucnosti a můžeme tvořit
jiný svět. Můžeme vytvořit osvícenější svět pro ženy
a chtěli bychom vás požádat, abyste se na svět dívali ženskýma očima
protože ženské oči vidí skrz jejich srdce.“
Projekt
den po Tribunálu byl prezident Bush ve Fort Bragg na severu
Carolina, kde v projevu řekl, že USA pomáhají budovat
v Iráku „instituce svobodné společnosti, společnosti založené
o svobodě slova, svobodě shromažďování, svobodě vyznání,
a rovná spravedlnost pod zákonem“. Riverbend odvětil 1. července
„Jsme tak svobodní, že se často ocitáme v zajetí
naše domovy."
Caroline Muscat
je spisovatel na volné noze pracující v oblasti komunikace pro mezinárodní
nevládní organizace. Byla koordinátorkou komunikace
pro Světový tribunál pro Irák.