Kreider
On 3. února na nejprominentnější katolické univerzitě v zemi více než 100 studentů Notre Dame zorganizovalo třídenní hladovku na podporu zahrnutí sexuální orientace do doložky o nediskriminaci. Správní rada se měla sejít 3. února a vůbec poprvé měla příležitost ukončit roky akceptované diskriminace na University of Notre Dame.
První gay studentská skupina vznikla v roce 1970, i když zpočátku zůstala v podzemí. Teprve v roce 1986 se gayové a lesbičky z Notre Dame a St. Mary's College (GLND/SMC) pokusili získat právo inzerovat a pořádat setkání na akademické půdě. Administrativa však jejich žádost zamítla, protože „formální uznání GLND/SMC s sebou nese implicitní sankci za homosexuální životní styl, který není v souladu s hodnotami univerzity ani s učením církve“. Administrativa vyzvala gay, lesbické a bisexuální studenty, aby „získali pomoc“ od Poradenského centra a Campus Ministries.
V roce 1990 studentský vládní výbor našel tříčtvrtinovou studentskou podporu pro GLND/SMC a doporučil uznání klubu a zahrnutí sexuální orientace do nediskriminační klauzule. O rok později uspořádalo 30 studentů první coming-out shromáždění Notre Dame. V roce 1992 hlasoval fakultní senát drtivou většinou pro uznání.
V roce 1995 studenti zahájili první vlnu masových protestů. Jejich podnětem bylo prohlášení administrativy z 23. ledna o vyloučení GLND/SMC ze schůze v Poradně, kde se neformálně scházeli devět let. GLND/SMC byla potrestána za přílišnou otevřenost ohledně své přítomnosti v kampusu. Studenti se ale bránili. Protesty vzrostly z 60, na 300, na 400 lidí. GLND/SMC se vzepřela administrativě a 100 studentů uspořádalo veřejné setkání ve studentském centru. Administrativa reagovala pohrůžkou suspendování spojenců, Amnesty International a Pax Christi, za sponzorování „neoprávněných“ protestů. Každý relevantní orgán na akademické půdě vyjádřil své rozhořčení nad rozhodnutím administrativy tím, že drtivou většinou schválil rezoluce proti vyloučení GLND/SMC a vyzval k uznání klubu. Ale administrativa vetovala vůli studentů a fakulty a vytvořila ad hoc komisi, která měla dávat rady ohledně možností kromě uznání klubu.
O rok později výbor učinil řadu malých doporučení ke snížení homofobie na akademické půdě, která byla přijata, a nastolil otázku změny nediskriminační doložky. Studenti trpělivě čekali, až správa na základě zprávy zareaguje. Administrativa se zastavila a na schodech administrativní budovy se shromáždilo až 500 lidí, kteří požadovali práva studentů pro každého. Administrativa opět odmítla změnit klauzuli o nediskriminaci, ale vůbec poprvé zahrnula sexuální orientaci do veřejně zveřejněného prohlášení Spirit of Inclusion.
Spirit of Inclusion bohužel nebyl právně závazný. Takže v březnu 1998 Fr. David Garrick oznámil svou rezignaci. Byl otevřeně gay knězem, divadelním profesorem a silným zastáncem hnutí za práva homosexuálů. Obviňoval, že ho administrativa diskriminovala od chvíle, kdy vystoupil, že již nebyl zván, aby předsedal mši, a že k podobné diskriminaci došlo i vůči dalším fakultám a studentům. Během 5 dnů se na jeho podporu sešlo téměř 300 studentů, 1,300 podepsalo petici za nediskriminaci a studentský a fakultní senát přijal podpůrná usnesení.
Na podzim se záležitost dostala k nejvyššímu rozhodovacímu orgánu na akademické půdě: Akademické radě. Rozhodnutí nejprve odložili a poté proti vůli prezidenta Fr. Malloy, prošel ji o jeden hlas a předal ji správní radě. Studentští aktivisté mezitím tlačili toto téma do pozadí shromážděními a dalšími akcemi.
5. února se měla v Londýně sejít správní rada a zvážit ukončení legalizované diskriminace gayů, lesbiček a bisexuálů.
Studentští aktivisté zorganizovali od 1. do 5. února Týden akce s cílem mobilizovat podporu studentů. Studenti prosedli, rozdali duhové stuhy, vyrobili informační bulletin, přivedli absolventa Phila Donahue, aby přišel promluvit, uspořádali vigilii a zorganizovali třídenní hladovku, která vedla do pátku, kdy se sejdou členové rady. Půst za spravedlnost byl účinnou nenásilnou technikou, kterou naše administrativa nemohla zastavit, a pro mnoho katolíků a dalších křesťanů smysluplný způsob, jak spojit víru s činy.
Toho pátečního odpoledne se nás ve studentském centru sešel tucet nebo více, abychom čekali na výsledky schůze důvěrníků. Přibližně ve stejnou dobu se studenti solidárně shromáždili na univerzitě v Indianě a malá skupina seděla v hotelu Trustees' London. Po několika hodinách jsme konečně dostali kopii tiskové zprávy a dozvěděli jsme se, že rozhodnutí šlo proti nám. Rozhodnutí ale nebylo překvapením, šokovalo nás, že rozhodnutí padlo 1. prosince na tajném zasedání představenstva. Administrativa neřekla studentům, fakultě, předsedovi senátu fakulty a neřekla více než stovce demonstrantů, že naše akce je příliš pozdě.
Existuje více než 200 katolických vysokých škol a univerzit. Desítky uznaly gay, lesbické a bisexuální studentské organizace (viz http://www.nd.edu/~akreider/catholiclgbt.htm). Boston College, Katolická univerzita, Georgetown, DePaul University, Loyola University a St. Thomas University zahrnuly sexuální orientaci do své nediskriminační klauzule. University of Notre Dame má na výběr. Může být katolická a udělovat stejná práva. Nebo může zaprodat spravedlnost, aby maximalizoval dary od homofobních absolventů. Z
Aaron Krieder je zakladatel a člen Aliance progresivních studentů, postgraduální student sociologie a organizátor půstu. Webová stránka Progressive Student Alliance je http://www. Nd.edu/~psa.