Ve středu Argentina výchozí na svůj státní dluh podruhé za 13 let, čímž vzdoruje rozhodnutí amerického soudu a malé kabale finančních fundamentalistů v čele s pravicovým multimiliardovým magnátem hedgeových fondů Paulem Singerem. Netřeba dodávat, že většina mainstreamových analytiků se již ohání obvyklými frázemi a nutí nás věřit, že za tento výsledek může argentinská populistická vláda a její špatné ekonomické řízení. I když nemá smysl bránit Argentinu zkorumpovaná politická elita zde je důležité poskytnout tolik potřebnou nápravu tohoto unaveného mainstreamového vyprávění.
První věc, kterou je třeba poznamenat, je, že navzdory opakovaným obviněním supů, že Argentina pohrdá rozhodnutími amerických soudů, není ochota Argentiny platit své dluhy zpochybňována. Země má věrohodně oddaný sama splácí své zahraniční věřitele od doby, kdy restrukturalizovala své neudržitelné dluhové zatížení v důsledku svého historického selhání v roce 2001, přičemž více než 93 % držitelů dluhopisů přijalo ostré nové dluhopisy v letech 2005 a 2010. Ve skutečnosti vláda minulý měsíc uložila 539 milionů USD Bank of New York Mellon dostát svým závazkům – v plném rozsahu a včas. Ochota platit prostě není problém.
Pokud je tedy Argentina ochotna zaplatit a skutečně splnila své závazky převodem peněz svým věřitelům, proč je nyní považována za v prodlení? Problém je v tom, že Bank of New York, stejně jako všechny finanční instituce, měla příkazy soudce Griesa okresního soudu jižního New Yorku nepřevádět žádnou argentinskou hotovost svým žalobcům, pokud vláda nejprve nezaplatí malé skupině takzvaných „držených“ věřitelů, kteří zemi neúnavně žalují o úplné splacení od jejího původního 2001 výchozí. Daleko od bytí neochotný zaplatit, americké soudní příkazy tak opustily Argentinu neschopný platit jen proto, že jeho věřitelé nemohli obdržet jejich platbu.
Prezidentka Fernándezová se proto úplně nemýlila, když hřímal, že o Argentině nelze říci, že je ve stavu defaultu, a že „budou muset vymyslet nový termín, který definuje, co se děje“. Chvíli poté, co pronesla tato slova, se na Twitteru začal objevovat nový hashtag: #GrieFault. Zdá se, že tento termín skutečně mnohem přesněji přibližuje to, co se skutečně děje.
Hlubší problém za GrieFault se však scvrkává na skutečnost, že Argentina čelí nejen jedné skupině držitelů dluhopisů, ale dvěma: zaprvé skupině „držitelů dluhopisů na výměně“, se kterými udržuje dobré vztahy již od restrukturalizace, a pak většinou skupina „držených“ věřitelů vulture fondy, který odmítl přijmout podmínky obchodu a počkal na úplné splacení. V červnu Griesovo rozhodnutí znemožnilo Argentině vyplatit držitele výměnných dluhopisů, pokud nejprve nezaplatila dlužné částky (tj. supy).
Griesovo rozhodnutí se týká pouze pohledávek ve výši 1.5 miliardy dolarů, které je Argentina technicky schopna splatit, aniž by se dostala do vážných problémů. Problém je však v tom, že vláda země je vázána vnitrostátním právem dodržovat takzvaná práva na budoucí nabídky neboli doložku RUFO, která je součástí restrukturalizované dluhopisy. Tato klauzule brání vládě, aby nabídla pozůstalým lepší podmínky než svým věřitelům na burze. Jinými slovy, pokud by Argentina měla pod tlakem Griesova rozhodnutí nabídnout vydrženým lidem lepší nabídku, musela by nabídnout stejnou nabídku všechno svých věřitelů – což podle nejkonzervativnějších vládních odhadů může způsobit dodatečné nároky ve výši 120 miliard dolarů.
Vzhledem k tomu, že ekonomika země je v recesi a její devizové rezervy jsou vyčerpány na pouhých 30 miliard dolarů, takové nároky by totálně přemohly argentinské finance a vedly by k mnohem dramatičtějšímu selhání, než je ten současný, který postihuje pouze výše zmíněných 539 milionů dolarů, které byly splatné 30. června a jehož doba odkladu vypršela ve středu. Jinými slovy, tím, že Argentina odmítla zaplatit supí fondy a v dobré víře se snažila dostát svým závazkům vůči trochu rozumnějším držitelům devizových dluhopisů, dá se říci, že je více odhodlána zabránit nesplácení než Paul Singer nebo soudce Griesa. Jinými slovy, Argentina je zde lepším obchodním partnerem.
Naproti tomu supí fondy tvoří Taliban globálních financí. Na rozdíl od mnoha argentinských držitelů devizových dluhopisů supi nikdy nebyli pro zemi řádným věřitelem. Nepůjčili Argentině jediný dolar; spíše nakoupili její dluhopisy v nouzi na sekundárním trhu za pouhé centy za dolar. Bylo to snadné, protože koncem roku 2001 byli mnozí argentinští držitelé dluhopisů drobní drobní investoři, včetně důchodců v Itálii, Německu a Japonsku. Mnoho z těchto zoufalých drobných investorů, zděšeno vyhlídkou na ztrátu svých celoživotních úspor, prodalo své dluhopisy hedgeovým fondům Wall Street za výrazně zlevněné ceny v důsledku neplacení.
Většina těchto hedgeových fondů následně přijala restrukturalizační dohodu z roku 2005. Poté, co nakoupili dluhopisy za pouhých 15 (někteří říkají 6 centů) za dolar, provedli restrukturalizaci za 30 centů – spekulanti v tomto procesu získali pěkné zisky. Kromě toho dohoda zahrnovala řadu sladidel, která měla podnítit vysokou účast investorů. A co je nejdůležitější, nové dluhopisy byly přiloženy s takzvaným HDP warrantem, což znamenalo, že držitelé burzovních dluhopisů obdrží větší výnosy, pokud růst Argentiny překročí určitou hranici. Vzhledem k tomu, že hospodářský růst země v letech 7 až 9 stálých 2001–2008 %, držitelé burzovních dluhopisů dosáhli neočekávaného úspěchu.
Někomu však ani toto nestačilo. Pod vedením Singera se supí fondy – věrné svému jménu – chovaly ještě oportunistěji než držitelé burzovních dluhopisů: prostě chtěli všechno.Požadavek na 100 centů za dolar byl samozřejmě ze začátku zcela nereálný, ale tím, že jsme v posledním desetiletí pronásledovali Argentinu po celém světě, hnali ji k soudu v různých zemích a snažili se vznést nároky na její zahraniční aktiva, včetně jejích ambasád. a dokonce i prezidentské letadlo se supi usilovně pokoušeli získat zpět, jak jen to šlo – zatím neúspěšně.
Na konci roku 2012 se zdálo, že přisluhovači Paula Singera jsou blízko úspěchu, když nakrátko podařilo připojit vlajková loď argentinského námořnictva, La Libertad, v Ghaně, drželi výkupné za loď až do úplného splacení a málem vyvolali mezinárodní krizi, když námořníci válečné lodi mávali automatickými puškami na ghanské přístavní úředníky poté, co jim bylo odepřeno povolení opustit přístav. Zdá se, že kromě přímých mafiánských metod nejsou žádné prostředky pro supy příliš extrémní. Rozsudek Griesa však svou dravostí předčil kteroukoli z předchozích metod. Joseph Stiglitz: „Po celém světě se na nás házelo mnoho bomb řekl"a to je Amerika, která hází bombu do globálního ekonomického systému."
Někomu proto může přímé odmítnutí Griesova rozsudku ze strany Argentiny připadat jako další lstivý čin vzdoru vůči dlužníkům. Přesto bychom se neměli nechat oklamat prvním zdáním. Ve skutečnosti se dva argentinské defaulty nikdy ve skutečnosti nezaměřovaly na globální finance. Zatímco nesplácení v roce 2001 většinou poškodilo nic netušící skupinu drobných drobných investorů v Evropě (Wall Street již své dluhopisy v skandální mega-swap dříve toho roku), ten současný je úzce namířen proti velmi malé podskupině spekulativních investorů – obzvláště fundamentalistické frakci globálních financí, která je tak nemilosrdná ve své honbě za ziskem, že se jí nevyhýbá. pronásledování krizí zmítaných rozvojových zemí i když jejich občané čelí rozsáhlé sociální dislokaci, aby splatili veřejný dluh.
Argentina samozřejmě udělala správnou věc, když řekla těmto supím fondům, aby se ztratily – stejně jako udělala správnou věc, když v roce 2001 odmítla plně uhradit svůj neudržitelný vnější dluh. Vítězství Singera a spol. by vytvořilo katastrofální precedens, který by mohl značně ztížily silně zadluženým zemím (nejen Argentině) v budoucích krizích řádnou restrukturalizaci svých dluhů. Ale i když bychom měli tleskat rozhodnutí Argentiny znovu potvrdit svou ekonomickou suverenitu, je zásadní poznamenat, že nesplácení není pro zahraniční věřitele tak špatné, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti, zvláště bystrá analýza, finanční komentátor Felix Salmon přesvědčivě argumentoval, jak si držitelé dluhopisů a držitelé dluhopisů skutečně vyměňují stát získat z GrieFault.
Navíc, jak jsem tvrdil v předchozí sloupecArgentinská vláda byla v posledních měsících nucena usilovat o sblížení se svými zahraničními věřiteli, aby uspokojila rostoucí strukturální závislost země na zahraničním kapitálu. Od roku 2005 šla vláda sžíravá rétorika proti globálním financím – především supům – ruku v ruce s pragmatickým politickým přístupem zaměřeným na postupné obnovení důvěry investorů a přístupu na mezinárodní kapitálové trhy. Zatímco se GrieFault může zdát nic netušícímu a špatně informovanému oku jako další radikální rozkol s logikou neoliberálních financí, bližší prozkoumání naznačuje něco jiného: bylo to právě ve snaze udržet dobré vztahy s držiteli burzovních dluhopisů a globální finanční komunitou. obecněji řečeno, že se Argentina rozhodla vzdorovat supům.
Mnoho obyčejných Argentinců, kteří si tuto skutečnost plně uvědomují a jsou stále více frustrovaní vleklou a prohlubující se ekonomickou krizí u nás doma, již příliš nenadějí na konvenční řešení – ať už neoliberální nebo neoperonistická. "Nezáleží na tom, jestli je to soudce v New Yorku nebo prezident v Argentině," jeden Porteño bylo citováno jak se říká. „Mám pocit, že ani jednomu nezáleží na lidech a na budoucnosti této země. Je to, jako by se tito lidé, kteří mají moc, smáli do tváře nám obyčejným občanům."
Jerome Roos je doktorandem v oboru mezinárodní politická ekonomie na Evropském univerzitním institutu a zakládajícím redaktorem Časopis ROAR.